ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2461.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2461/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného H. m. P., zastoupeného advokátem, o nahrazení projevu vůle, event. o zaplacení 1.166.421,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 101/2003, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 384/2006-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 384/2006-150 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu určitého pozemku, eventuálně žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 1.166.421,- Kč. Vycházel z názoru, že nemohla vyvolat právní účinky oprava, která byla dne 21. 12. 2001 učiněna v rozhodnutí Pozemkového úřadu m. P. z 3. 11. 1997, a to na základě §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád): („Chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí správní orgán kdykoliv i bez návrhu opraví a vyrozumí o tom účastníky řízení.“) Z uvedeného žalobce odvozoval, že žalovaný nesplnil svůj dluh v souladu s rozhodnutím Pozemkového úřadu m. P., neboť poskytl plnění jen v nižším rozsahu plynoucím z provedené opravy.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem z 6. 6. 2006, č. j. 11 C 101/2003-116, žalobu zamítl. Uvedl, že Pozemkový úřad m. P. dne 3. 11. 1997 rozhodl na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) tak, že určité oprávněné osoby nejsou vlastníky pozemků uvedených ve výrokové části rozhodnutí (neboť pozemky nebylo možné vydat vzhledem k existenci překážek), a to v tam určených podílech, přičemž podle odůvodnění mělo jít o jiné, menší podíly. Tato nesprávnost byla následně opravena dne 21. 12. 2001, k čemuž soud prvního stupně uvedl, že „k posouzení zákonnosti tohoto rozhodnutí … není oprávněn“ a „musí vycházet z opraveného rozhodnutí Pozemkového úřadu tak, jak mu ukládá ust. §135 odst. 2 o. s .ř.“ (Uvedené ustanovení zní: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“)
K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým rozsudkem z 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 384/2006-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a uvedl, že pokud výrok rozhodnutí Pozemkového úřadu m. P. z 3. 11. 1997 přiznával původně oprávněným osobám nároky ve vyšších podílech, nacházel se tento výrok v rozporu s odůvodněním, pročež byl opraven v souladu s §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. Odvolací soud doplnil, že žalobce nemůže „…ze samotného formálního nedostatku provedení … opravy, opatřené razítkem ‘Hlavní město P.’ (namísto razítka ‘Magistrát hlavního města P.’) …“ vyvozovat, že by mu náležel nárok ve větším rozsahu, než jaký plyne z opraveného rozhodnutí Pozemkového úřadu m. P.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku Městského soudu podal žalobce dovolání z důvodu procesních vad podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na podporu závěru o přípustnosti dovolání uvedl, že dovolací soud dosud neřešil, v jakých případech lze zasáhnout do pravomocného rozhodnutí správního orgánu prostřednictvím opravy ve smyslu §47 odst. 6 zákon č. 71/1967 Sb. a za jakých podmínek lze takovou změnu provést. Dále žalobce uvedl, že ačkoli pro danou věc byl určující již neplatný správní řád z r. 1967, vymezená právní otázka má zásadní právní význam, neboť je relevantní i vzhledem k nové úpravě správního řízení (§18 odst. 5 a §70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Podle názoru žalobce nutno vycházet z rozhodnutí Pozemkového úřadu z 3. 11. 1997, jehož vadu bylo možno odstranit řádnými či mimořádnými opravnými prostředky upravenými v zákonu č. 71/1967 Sb., kterých však žádný z účastníků, včetně žalovaného, nevyužil. Dále má žalobce za to, že oprava „zřejmých chyb a nesprávnosti rozhodnutí v rámci správního řízení nesmí v žádném případě měnit smysl výroku (měnit rozsah práv a povinností, které účastníkům příslušného řízení rozhodnutí v původním znění přiznávalo)“, a pokud tak činí, nemůže mít právní účinky. Na podporu tohoto právního názoru žalobce uvedl rozhodnutí: Krajského soudu v Plzni z 13. 4. 2000, sp. zn. 30 Ca 50/99, uveřejněné pod č. 637/2000 v: Soudní judikatura ve věcech správních; Nejvyššího správního soudu z 25. 6. 1936, č. 13.502/36 uveřejněné pod č. 12.462 ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních (Bohuslavova sbírka); Městského soudu v Praze z 24. 3. 1998, sp. zn. 38 Ca 351/96; a Ústavního soudu z 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 237/02, Sb. n. a u. sv. 29, č. 38. Žalobce také považoval za zarážející skutečnost, že se soudy nižšího stupně nezabývaly jeho námitkou o dopadu provedené opravy na obsah rozhodnutí. Konečně žalobce namítal, že podle otisku razítka („město P.“) umístěného vedle provedených oprav, byly tyto učiněny „jakýmsi samosprávným orgánem obce“, ačkoli k takové opravě byl příslušný Pozemkový úřad m. P., který vydal původní rozhodnutí. Pokud tedy byla oprava opatřena nesprávným razítkem, měl podle mínění žalobce odvolací soud buď provést další dokazování, anebo dospět k závěru, že oprava byla provedená nepříslušným správním orgánem, a tedy je nicotná.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a zcela se ztotožňuje s právním posouzením, které provedly soudy nižšího stupně, neboť žalobce mohl nabýt restituční nárok jen v rozsahu, v jakém jej měly původně oprávněné osoby.
Vedlejší účastník uvedl, že pozemek, jehož vydání se žalobce na základě §11 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) domáhal, mu vydat nelze vzhledem k tomu: – že §11a zákona o půdě obsahuje kogentní úpravu, jak má žalovaná postupovat při vydávání náhradních pozemků, a tedy nepřipadá v úvahu převod pozemku jiným než takto stanoveným postupem; – že dříve, než žalovaný podal žalobu na vydání předmětného pozemku, tížila žalovanou povinnost převést tento pozemek do vlastnictví vedlejšího účastníka podle zákona č. 95/1999 Sb.; – a že nárok žalobce na vydání pozemku zanikl dne 31. 12. 2005 podle ustanovení o restituční tečce (§13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.). Konečně měl vedlejší účastník za to, že nesprávný údaj v rozhodnutí Pozemkového úřadu m. P. o podílech oprávněných osob byl zřejmou nesprávností v písemném rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., neboť „původní výrok se nacházel zcela mimo hranice, v jakých byl Pozemkový úřad oprávněn rozhodovat, když ve výroku uvedená výše podílu oprávněných osob převyšovala podíl původních vlastníků nemovitostí, od nichž tyto oprávněné osoby svůj nárok odvozovaly“.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí má zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) z hlediska určujících právních otázek vázanosti obecných soudů opravou správního rozhodnutí a přípustnosti opravy rozhodnutí podle §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. takovým způsobem, že se mění rozsah práv a povinností plynoucích účastníkům podle výroku rozhodnutí. K závěru o judikatorním přesahu dospěl dovolací soud jednak proto, že opravou správního rozhodnutí se dosud nezabýval, a dále proto, že nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) nabyl účinnosti k 1. 1. 2006, a to s tím důsledkem, že dořešení právního režimu oprav dle zákona č. 71/1967 Sb. je stále aktuální.
D. Důvodnost dovolání
I. Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že stranou odvolacího řízení zůstala otázka, zda provedená oprava není nicotná, tj. bez právních účinků, z důvodu, že ji provedl zcela nepříslušný orgán (srov. rozsudek NSS z 15. 12. 2005, sp. zn. 1 Afs 130/2004 a ÚS z 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02). Dovolací soud se v uvedeném směru ztotožnil s názorem dovolatele potud, že k opravě podle §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. je příslušný správní orgán, který vydal opravované rozhodnutí. Jestliže v dané věci opravu provedl vedlejší účastník na straně žalované, který navíc byl účastníkem řízení před Pozemkovým úřadem m. P., nezbývá než uzavřít, že oprava správního rozhodnutí vydaného Pozemkovým úřadem m. P. je nicotným aktem, přičemž k nicotnosti se přihlíží z úřední povinnosti.
II. Pokud jde o vázanost soudů (§135 odst. 2 o. s. ř.) opravou správního rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., dovolací soud uvádí, že jak zákon č. 71/1967 Sb., tak i judikatura na něj navazující, nepřipouštějí proti opravě rozhodnutí odvolání (či jiný opravný prostředek, na jehož projednání by účastník měl právní nárok). Srovnej např. výše citované rozsudky Krajského soudu v Plzni 30 Ca 50/99-26 a Městského soudu v Praze, 38 Ca 351/96 nebo Ondruš, R. a kol. Správní řád. Komentář. Praha : Linde, 2003, str. 425. Uvedená absence opravných prostředků plynula i z doslovného znění §53 zákona č. 71/1967 Sb., podle kterého odvolání lze podat proti „rozhodnutí správního orgánu“, ve spojení s §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., které samotnou opravu za rozhodnutí neoznačovalo a naopak uvádělo, že se o opravě účastníci „vyrozumí“, nikoli že se jim oprava doručí. V případě opravy správním orgánem až po uplynutí lhůty pro uplatnění opravných prostředků tak účastníci neměli možnost obrany a závěr o vázanosti soudů provedenou opravou se tak dostal do rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, podle jehož první věty „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ Nelze totiž přehlédnout, že správní orgán není nezávislým soudem (orgánem) ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. např. rozsudek senátu ESLP z 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Británii, č. podání 7819/77 a 7878/77, odst. 78), a proto také nemůže provedením opravy de facto rozhodnout v „poslední instanci“ o „občanských právech nebo závazcích“ účastníka. (Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený pojem má autonomní povahu, jeho obsah plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a zahrnuje tak i některé vztahy kvalifikované podle českého práva jako veřejnoprávní.)
Za této situace nezbývá než uzavřít, že ačkoli soudy v občanskoprávním řízení vychází z rozhodnutí správního orgánu, musí – má-li být jejich rozhodnutí na něm založeno – zjistit jeho obsah, který se ve výjimečných případech zjevných nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí. Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí soudy nejsou provedenou opravou vázány, neboť oprava ve smyslu §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. toliko sjednocuje formální vyjádření správního rozhodnutí s jeho skutečným obsahem.
K námitkám vedlejšího účastníka na straně žalovaného týkajících se zániku nároku žalobce na vydání sporného pozemku dovolací soud uvádí, že z hlediska prováděného dovolacího přezkumu není relevantní, zda by se žalobce mohl domáhat pouze pekuniární restituce (peněžního plnění), anebo i restituce naturální (vydání pozemku).
Ze shora uvedených důvodů nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.), aniž by dovolací soud a priori vylučoval stejný výsledek.
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, první věta za středníkem a §226 o. s. ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu