ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2527.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2527/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 156/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2007, čj. 28 Co 358/2006-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.5.2006, čj. 8 C 156/2005-37, zamítl návrh žalobce, aby bylo žalovanému uloženo uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemku č. 1418 v katastrálním území H. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobce získal nárok na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, toto jeho právo však zaniklo 31.12.2005 v důsledku vydání zákona č. 253/2003 Sb., kterým došlo ke změně v §13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“).
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání žalobce proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 31.1.2007, čj. 28 Co 358/2006-59, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Správným shledal jeho skutková zjištění i právní závěry z nich vyvozené. Opřel své rozhodnutí o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2003 Sb., podle něhož dopad ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. o zániku nároku na převod náhradního pozemku nedopadá pouze na původní restituenty, a naopak dopadá na osoby, které od nich získaly nárok na převod náhradního pozemku postoupením. Odvolací soud vyslovil právní názor, že předmětem cese nemůže být základní nárok osob oprávněných podle §4 zákona o půdě na statut oprávněné osoby a postupník se proto nestává oprávněnou osobou. I když žalobce uplatnil nárok na převod náhradního pozemku u soudu před 31.12.2005, nedošlo k stavení prekluzivní lhůty. Prekluze je důvodem zániku práva samotného a prekludované právo nelze s úspěchem vymáhat u soudu.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku, která dosud v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla řešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Existuje pouze jeden rozsudek Nejvyššího soudu, a to ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, kterým bylo dle jeho názoru odňato žalobci právo na soudní ochranu. Jde-li o jedno rozhodnutí, nelze také mluvit o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k řešené otázce. Dovolatel připomíná, že žalobu podal v květnu 2005 a v červnu téhož roku doplnil petit tak, že neodmítá převod jiného vhodného, soudem určeného pozemku. Trvá na tom, že podáním žaloby se lhůta 31.12.2005 pro něj zastavila. Mimo to dle jeho názoru nelze závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 6/05 automaticky aplikovat na všechny případy bez dalšího. Postoupením pohledávky dochází podle něj jen ke změně osoby držitele pohledávky, nikoli obsahu, a opačný názor je dle něj v rozporu s českým právem. Schematické uplatňování uvedeného názoru Ústavního soudu může vést k paradoxním situacím, kdy nárok oprávněné osoby zdědí např. právnická osoba, nebo naopak kdy oprávněná osoba postoupila nárok osobě blízké, včetně dědice. To se mohlo stát u starších oprávněných osob, které před svou smrtí postoupily nárok na náhradní pozemek svému blízkému příbuznému; ten by tak byl v horší pozici než nepříbuzný dědic z testamentu. Pokud chtěl zákonodárce ukončit restituční proces, byl povinen své závazky předtím řádně ukončit – nelze připustit zánik nároku restituenta, který svůj nárok řádně uplatnil a vyčerpal všechny možnosti získat nárokové plnění včetně uplatnění nároku u soudu. Zamítnutí takové žaloby představuje odepření práva na spravedlivý proces. Jestliže stát připustí, aby žalovaného žádný nástroj nenutil časově limitované nároky reálně uspokojit, pak žalobce nemá příležitost ani prostředky k tomu, aby dosáhl uspokojení svého ze zákona plynoucího nároku a žalovaný má možnost při vypořádávání restitučních nároků účelově bránit jejich vypořádání. Dovolatel dále upozorňuje na to, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byl nárok žalobce v soudem přiznané části prekluzí nedotčen, a co do vyhovujícího rozsudku měl odvolací soud rozsudek prvoinstančního soudu potvrdit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Včas podané dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.), není však přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř., protože dovoláním napadeným rozsudkem byl potvrzen jediný rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci. Dovolání by bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. V tomto směru dovolatel uplatňuje, že věc nebyla dosud řešena dovolacím soudem, sám však uvádí jeho rozsudek ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, kterým je tato problematika řešena, i když dovolatel s tímto řešením nesouhlasí. Rovněž neuvádí, na čem zakládá tvrzení, že dovolací soud řeší tuto problematiku rozdílně – naopak dovolací soud neshledal důvod pro změnu své judikatury obsažené v uvedeném rozsudku, a svou judikaturu považuje za konstantní, protože další řadou svých rozhodnutí odmítl dovolání, podaná ze stejných důvodů, jaké uvádí dovolatel. Pokud se týká dalších, obecnějších důvodů, nezbývá než opakovat to, co bylo již řešeno ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu který je založen na tom, že stát, který sám sobě uložil povinnost poskytovat náhradní pozemky, tuto povinnost novým zákonem omezil.
Lze proto pouze citovat ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu:
“Právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek,
tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f., nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě).
V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
K tomu lze ještě dodat, že za nepřípadné považuje dovolací soud tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně částečně jeho nároku vyhověl, a to ještě před dnem 31.12.2005, protože z obsahu spisu se nic takového nepodává.
Dovolací soud proto neshledal, že by byly dány podmínky přípustnosti podle
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., tvrzené dovolatelem, a dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že nárok na náhradu jeho nákladů by měl žalovaný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., tomu však náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu