Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2007, sp. zn. 28 Cdo 2607/2006 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2607.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2607.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2607/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Dr. J. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu, zastoupené advokátkou, o vydání movitých a nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 465/2004, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2006, č. j. 24 Co 522/2005-222, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2006, č. j. 24 Co 522/2005-222, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným bylo změněno usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 10. 2005, č. j. 8 C 465/2004-212, a to tak, že v řízení bude namísto původního účastníka Z., státní podnik v likvidaci, pokračovat Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu. Odvolací soud posoudil podanou žalobu o vydání věcí jako návrh podle části páté občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), neboť žalobkyně se jejím prostřednictvím nedomáhala určení vlastnického práva, nýbrž brojila proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu S., č. 3848/03, ze dne 19. 3. 2003, č. j. PU-1244/92, jímž bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že žalobkyně není vlastnicí dotčeného majetku. Účastníky následného řízení o takové žalobě byli podle odvolacího soudu žalobkyně a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem (§250a odst. 1 o. s. ř.). Řízení před okresním soudem se tudíž účastnil též státní podnik v likvidaci Z. Tento účastník však zanikl ke dni 7. 12. 2004 výmazem z obchodního rejstříku a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že po provedené likvidaci ručí za závazky zaniklého státního podniku do výše likvidačního zůstatku jeho zakladatel (§15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, §56 odst. 6 obchodního zákoníku), tedy Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, jež nabyla podle závěrečné likvidační zprávy z 30. 6. 2004 též likvidační výtěžek a zůstatek. Tento subjekt je tedy ve smyslu ustanovení §107 odst. 1, 3 o. s. ř. právním nástupcem Z., státního podniku v likvidaci, a bude s ním v řízení pokračováno. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. I když zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, stanoví, že v případě likvidace státního podniku převede likvidátor likvidační zůstatek zakladateli, nevstupuje zakladatel automaticky do práv a povinností zaniklé právnické osoby a nepřebírá je pro účely soudního řízení. Zakladatel totiž převádí likvidační zůstatek do státních finančních aktiv, čímž nad ním ztrácí jakoukoli další působnost – tu přebírá Ministerstvo financí. K právnímu nástupnictví by došlo v případě, že by došlo ke zrušení státního podniku bez likvidace; i v takovém případě by se však nestal sukcesorem státního podniku zakladatel. Dovolatelka navrhovala, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Ztotožnila se s právním závěrem odvolacího soudu, že Česká republika ručí prostřednictvím správně označené organizační složky za závazky zaniklého státního podniku až do výše likvidačního zůstatku. Žalobkyně nesouhlasila s dovolací námitkou, že by procesním nástupcem mělo být Ministerstvo financí. I v takovém případě by však bylo možné změnit označení organizační složky pasivně legitimované České republiky v průběhu řízení. Žalobkyně žádala, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas. Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací důvod byl vylíčen podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolání je důvodné. Odvolací soud sice v odůvodnění svého usnesení citoval – bez bližšího vysvětlení – ustanovení §56 odst. 6 obch. zák. o ručení společníků při likvidaci společnosti, měl však postupovat podle speciální úpravy případného ručení za závazky státního podniku při jeho likvidaci. Podle §3 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, neručí podnik za závazky státu a ani stát neručí za závazky podniku, není-li stanoveno jinak (shodně i předchozí úprava §5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb.). Podrobnější úpravu majetkové odpovědnosti a s ní souvisejících úkonů při likvidaci upravuje opět zákon č. 77/1997 Sb. Podle jeho §9 odst. 5 převede likvidátor likvidační zůstatek zakladateli; tento zůstatek se převádí do státních finančních aktiv. Práva a povinnosti zakladatele upravuje §15 téhož zákona. Zakladatel podle jeho písm. j/ (srov. výše) v případě zrušení státního podniku s likvidací přebírá likvidační zůstatek a má povinnost převést jej do státních finančních aktiv. Z těchto ustanovení nelze dovodit ručení státu za závazky státního podniku při jeho likvidaci či sukcesi do těchto závazků, a tedy ani jeho pasivní věcnou legitimaci v řízení jako případného právního nástupce. Převedení likvidačního zůstatku do státních finančních aktiv je úpravou dispozice s finančními prostředky a samo o sobě nemůže vést – bez výslovné zákonné úpravy – k závěru, že by za závazky likvidovaného státního podniku ručilo nebo do nich sukcedovalo Ministerstvo financí. Odvolací soud i strany (dovolatelka na základě již zrušeného §22 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb.) aplikovali na vzniklý skutkový stav ustanovení §15 odst. 3 dříve platného zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Podle tohoto ustanovení však učiní zakladatel opatření o veškerém majetku a závazcích podniku při zániku podniku zrušením bez likvidace, nikoli s likvidací. Z následujícího §16 odst. 1 téhož zákona je zjevné, že se připouští nástupnictví jiného státního podniku při zániku dosavadního („podnik, na který přešel majetek a závazky státního podniku…“), nikoli nástupnictví státu. Vrchní soud v Praze judikoval v usnesení ze dne 21. 11. 1994, sp. zn. 6 A 37/92 (Správní právo, roč. 2000, č. jud. 635/2000/1), že při zániku státního podniku likvidací bez právního nástupce soud řízení podle §107 odst. 1 o. s. ř. (v tehdejším znění) zastaví. Nejvyšší soud není s ohledem na znění §243b odst. 4 o. s. ř. oprávněn zastavit toto řízení sám. Nejvyšší soud zrušuje napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 26. července 2007 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2007
Spisová značka:28 Cdo 2607/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2607.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28