ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2658.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2658/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) J. K., a b) V. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 12. 2005, sp. zn. 39 Co 271/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 57/2004 (žalobců J. K. a V. S., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Obvodnímu podniku bytového hospodářství P. 2, s. p. v l., zastoupené advokátkou, o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 29. 12. 2005, sp. zn. 39 Co 271/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 2. 12. 2004, čj. 17 C 57/2004-217.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 24. 1. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 2. 12. 2004, čj. 17 C 57/2004-217. Tímto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo uloženo žalované uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí – jedné ideální poloviny domu čp. 358 a pozemků parc. č. 1235 a parc. č. 1236 v katastrálním území V. (obec P.), a to každému ze žalobců po jedné ideální čtvrtině. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 6.573,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 29. 12. 2005, sp. zn. 39 Co 271/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované České republice – Obvodnímu podniku bytového hospodářství P. 2, s. p. v l., náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud v daném případě poukazoval na to, že původní vlastnice jedné ideální poloviny nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, M. W. zemřela 2. 4. 1949 a jejím závětním dědicem byl manžel E. W., který pak rovněž dne 2. 3. 1950 zemřel, se zanecháním závěti, a jedna ze závětních dědiček – L. A. podala dědickou přihlášku, ale nevyjádřila se výslovně, že dědictví přijímá. Obě dědická řízení po manželích W. nebyla ukončena a v dodatečném dědickém řízení byla obě tato dědická řízení zastavena za současného určení že L. A., stejně tak jako ostatní v úvahu přicházející dědici tu nejsou. K odnětí nemovitostí (uváděných v žalobě žalobců) státem došlo na základě rozhodnutí finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. 2 ze 4. 5. 1962, tedy více než 13 let po smrti M. W.; ohledně těchto nemovitostí bylo tu vydáno rozhodnutí o jejich odnětí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., avšak nebyla splněna další zákonná podmínka podle §1 zákona č. 403/1990 Sb., totiž že by šlo o odnětí vlastnického práva, které svědčilo fyzické osobě, v tomto případě M. W. Odvolací soud dovozoval, že „v době odnětí uvedených nemovitostí již M. W. nežila; nemohla být subjektem vlastnického práva k odnímané věci“. Ani L. A. či některá z dalších závětních dědiček po manželích W. se dědičkou nestala. Vlastníkem sporných nemovitostí v době jejich odnětí byl, podle názoru odvolacího soudu sám stát“. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti i na to, že ani v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této právní věci, jež bylo vydáno 27. 11. 2003 (28 Cdo 2447/200 Nejvyššího soudu), nebyl zaujat právní názor k existenci vlastnictví předmětných nemovitostí v době rozhodnutí o jejich odnětí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., tedy právní názor, jímž by byl odvolací soud vázán. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že „žalobci nesplňují podmínky posloupnosti oprávněných osob, upravené v §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.“
Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 31. 3. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 29. 5. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jejich dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla řešena otázka v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především namítali, že soudy obou stupňů v daném případě nevycházely z rozsudku dovolacího soudu z 27. 11. 2003 (28 Cdo 2447/2002 Nejvyššího soudu) zejména co do otázky dědictví L. A. ohledně majetku po původní majitelce M. W.
Jako další vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňovaly dovolatelé, že „v postupu odvolacího soudu došlo k pochybení, když nerespektoval výslovnou telefonickou a písemnou žádost právního zástupce žalobců o odročení jednání nařízeného na den 19. 12. 2005 a toto jednání se tedy konalo v nepřítomnosti žalobců i jejich právního zástupce (který se omluvil z důvodů své pracovní neschopnosti, trvající od 7. 12. 2005 do 2. 1. 2006). Přitom rozsudek odvolacího soudu je datován dnem 29. 12. 2005, ale o tomto jednání před odvolacím soudem nebyli žalobci sami, ani jejich právní zástupce informováni. Došlo tu tedy u žalobců k odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem.
Dovolatelé vytýkali ve věci samé rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení otázky postavení dědičky L. A. (po původní majitelce M. W., která měla být správně pokládána za „dědičku vlastníka“, protože šlo o osobu přicházející v úvahu jako dědička, když podala řádnou dědickou přihlášku, ale dědické řízení tu skončilo zastavením řízení (tedy tak, jak uvedený pojem „dědic vlastníka“ vyložil dovolací soud ve svém rozsudku z 27. 11. 2003). Dovolatelé jsou plně toho názoru, že vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla k datu jejich odnětí (ke 4. 5. 1962) podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. L. A.; podle názoru dovolatelů toto její postavení dědičky vyplývalo z ustanovení §547 občanského zákoníku občanského z roku 1811 ve spojení s §4 zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku) a z ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb., neboť L. A. zemřela, jejímiž dědici byly matky žalobců, a to L. K. (která zemřela) a L. S. (která zemřela) a na jejích místo nastupují jejich žijící děti, tedy žalobci J. K. a V. S., neboť neexistují žádné osoby uváděné v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Obvodní podnik bytového hospodářství v P. 2 (s. p. v l.) ve svém vyjádření za žalovanou Českou republiku k dovolání dovolatelů navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. V tomto vyjádření byl zaujat právní názor, že podle závěru z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu z 27. 11. 2003 lze sice považovat ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. za dědice vlastníka a tudíž i v úvahu přicházející oprávněnou osobu L. A., „avšak ani L. A., ani její dcera L. K. se účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nedožily a tím jejich eventuální nárok zanikl; žalobci již tedy ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nejsou tu oprávněnými osobami“. V tomto vyjádření bylo ještě uvedeno, že v daném případě „zůstává faktem skutečnost, že v případě, že by soudy návrhu žalobců vyhověly, rozhodnutí soudu by založilo žalované povinnost, která již jednou byla splněna, když se žalobci byla dohoda o vydání věcí dne 27. 6. 1991 uzavřena, avšak při vkladovém řízení nebyl vklad vlastnického práva příslušnými úřady ani soudem povolen“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 57/2004 Obvodního soudu pro Prahu 2), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávaná právní věc tu byla posuzována soudy obou stupňů zejména podle ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. spočívá zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona ve vydání věci fyzické osobě (nebo soukromé právnické osobě), které byla věc odňata.
V ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. je stanoveno, kterým dalším oprávněným osobám se věc vydá, zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, anebo i tehdy, nejsou-li tu osoby, které jsou uvedeny v §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. („Nejsou-li osoby uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., vydá se odňatá věc dědici vlastníka a není-li na živu, jeho žijícím dětem“).
V daném případě se aplikací a výkladem ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. zabýval dovolací soud již ve svém předcházejícím rozsudku z 27. 11. 2003 (28 Cdo 2447/2002 Nejvyššího soudu), jímž byly zrušeny rozsudek Městského soudu v Praze ze 14. 2. 2002, sp. zn. 22 Co 484/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. 4. 2001, čj. 7 C 42/92-102, jimiž došlo už v této právní věci k zamítnutí žaloby žalobců J. K. a V. S. o vydání domu čp. 358 a pozemků parc. č. 1235 a parc. č. 1236 v katastrálním území P. – V.
Dovolací soud ve svých právních závěrech v uváděném rozsudku z 27. 11. 2003 připomínal nejprve, že v ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. nejde o nárok vyplývající z ustanovení občanského zákoníku o dědění, nýbrž o nárok dalších oprávněných osob, založený přímo zákonem č. 403/1990 Sb. Připomínal také, že u závěti ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb. není rozhodné, zda byla závěť pořízena před tím, než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitým, případně movitým věcem (srov. č. 34/1993, str. 108, odst. 5, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud se zabýval v již uvedeném rozsudku z 27. 11. 2003 jmenovitě tím, zda lze ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. použít i v případech, v nichž došlo k úmrtí původního vlastníka (spoluvlastníka) nemovitostí, který pořídil o svém majetku závětí, ale řízení o dědictví po něm bylo zastaveno, a to i proto, že zůstavitelův majetek, spočívající v odňatých věcech (srov. §2 zákona č. 403/1990 Sb.) nebyl již předmětem dědictví jako majetek, který přešel na stát. V této souvislosti pak dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že je tu nutno „v daném případě pojem dědic vlastníka (uvedený v §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.), jde-li o případ zastavení řízení o dědictví, vykládat tak, že se týká i osoby přicházející v úvahu jako dědic (dědička) zůstavitele (srov. k tomu např. V/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, str. 518, odst. 2 a 6). Šlo by tu tedy i o osobu, která podala dědickou přihlášku podle ustanovení dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 a podle dříve platného tzv. nesporného patentu – zákona č. 208/1854 ř. z.
Dovolací soud tu neměl v nyní probíhajícím dovolacím řízení důvod k odlišnému právnímu závěru ohledně výkladu ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb. a neztotožňuje se proto s právním závěrem odvolacího soudu, který „shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobci nesplňují podmínky posloupnosti oprávněných osob upravené v §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a nejsou žádnou z osob tam uvedených a nejsou ani dědici L. A. (i kdyby pro potřeby tohoto řízení za vlastníka byla považována), ani jejími žijícími dětmi“.
V tomto odlišném právním závěru odvolacího soudu spatřuje dovolací soud neřízení se právním názorem dovolacího soudu, tedy povinnosti stanovené v §243d odst. 1 a v §226 občanského soudního řádu. Odlišný právní názor odvolacího soudu, zaujatý v jeho rozsudku z 29. 12. 2005 (sp. zn. 39 Co 271/2005), je tedy nutno, podle názoru dovolacího soudu, pokládat za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, jmenovitě s hmotněprávním ustanovením §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. Tím je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu třeba pokládat dovolání dovolatelů za přípustné.
Přípustné dovolání dovolatelů bylo pak z téhož důvodu rozdílnosti výkladu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. nutno, podle názoru dovolacího soudu pokládat i za dovolání důvodné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, vydané poté, když se odvolací soud necítil byt vázán právním názorem dovolacího soudu (zejména k výkladu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb.), nezbývá než označit za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů přikročil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako rozhodnutí, které nemohl dovolací soud považovat za správné.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 i rozsudek soudu prvního stupně z 2. 12. 2004 (čj. 17 C 57/2004-217 Obvodního soudu pro Prahu 4) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), bude z něho vycházet při rozhodování o žalobě žalobců o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, uváděných v jejich žalobě, přičemž už nebude jeho úkolem zabývat se řešením otázky aplikace a interpretace ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. (tedy otázkou vyřešenou již v rozhodnutí dovolacího soudu) a posoudí případně ještě jen otázku, zda tu vyhovění této žalobě nebrání některá další ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (přičemž soud umožní účastníkům řízení se k této otázce vyjádřit a případně i navrhnout pro další řízení provedení odpovídajících důkazních návrhů. Dospěje-li soud k závěru o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání ideálního dílu nemovitostí (uváděného v žalobě žalobců), potom (jak bylo vyloženo pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 115 /249/), bude tu dán i postačující podklad pro zápis do katastru nemovitostí (viz §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), na základě dohody o vydání nemovitých věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., jejíž uzavření by bylo rozsudkem soudu uloženo.
V dalším řízení bude soud zároveň s rozhodováním ve věci brát při rozhodování o nákladech řízení zřetel i na náklady řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu