ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2661.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2661/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 188.661,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 166/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2004, č.j. 29 Co 255/2004-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2004, č.j. 29 Co 255/2004-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 15.2.2000 a doplněnou dne 16.2.2001 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému zaplatit částku 188.661,- Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný je vázán nájemní smlouvou vyhotovenou dne 22.12.1995, kterou sice nepodepsal, nicméně přesto podle ní postupoval, neboť předmět nájmu převzal a platil žalobci nájemné a zálohy na služby spojené s nájmem. Protože nájemní smlouva písemnou formu nevyžadovala, stala se tak konkludentním jednáním účinnou. Postupně k této nepodepsané smlouvě byly vyhotoveny, a tentokrát oběma stranami podepsány, další tři dodatky (ze dne 2.1.1997 o prodloužení smlouvy do 31.12.1997, dne 21.11.1997 o prodloužení nájmu do 31.12.1999 a dne 31.12.1998 o prodloužení nájmu do 31.12.1999). Dodatky přitom obsahovaly i dohodu o změněné výši nájemného a záloh na služby.
Dále žalobkyně tvrdila, že podle příkazní smlouvy ze dne 31.7.1997, kterou uzavřel s Městskou částí Praha 9 jako příkazcem, byla pověřena a povinna jménem příkazce vybírat od uživatelů prodejních stánků místní poplatek za užívání veřejného prostranství formou stánkového prodeje na pozemcích, na kterých je tržiště zřízeno. Poplatek činil 10,- Kč za m2 zastavěné plochy a v případě žalovaného tak šlo o částku 355,30 Kč denně.
Nájemní vztah mezi účastníky podle tvrzení žaloby pak skončil dnem 31.12.1999. Dopisem ze dne 9.1.2000 pak potvrdil žalovaný svůj dluh žalobkyni na nájemném a poplatcích za služby za měsíce říjen až prosinec 1999. Podle žalobkyně tak došlo k uznání dluhu ve smyslu §558 o.z.
Žalovaný od srpna 1999 přestal platit poplatky za užívání veřejného prostranství, žalobkyně přesto plnila na účet městské části svou povinnost za žalovaného. Ten se proto podle §454 o.z. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Částku bezdůvodného obohacení včetně úroku z prodlení pak požadovala žalobkyně po žalovaném.
Žalovaný namítal, že jím užívaný prodejní stánek se nenacházel na pozemku M. č. P. 9, nýbrž na parc. č. 643/12 v k.ú. P., který je ve vlastnictví žalobce. Pokud místní poplatek platil, činil tak s ohledem na dosavadní dobré vztahy se žalobkyní, a to až do srpna 1999. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla oprávněna k vybírání poplatku z prodlení, uplatnil žalovaný dopisem ze dne 9.1.2000, v němž provedl částečné započtení na nájemné za nájem stánku, a to za měsíce říjen, listopad a prosinec 1999. Celkem však i po tomto zápočtu získala naopak žalobkyně na úkor žalovaného částku 71.057,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.10.2001, č.j. 6 C 166/2000-58, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze shodných tvrzení účastníků o tom, že mezi účastníky nájemní smlouva ze dne 22.12.1995 nebyla sice žalovaným podepsána, tento však podepsal další následující dodatky ke smlouvě a podle nich se také choval. Stejně tak vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně pravidelně posílala částky na účet M. č. P. 9 podle smlouvy o vybírání místního poplatku ze dne 31.7.1997. Činila tak i v době, kdy tyto částky žalovaný už žalobci přestal poukazovat. Přitom soud prvního stupně zjistil, že žalovaný poplatek platil do července 1999 proto, že měl zájem nájemní smlouvu se žalobkyní prodloužit.
Tato zjištění kvalifikoval soud prvního stupně jako důvodný nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle §454 o.z., neboť ta plnila za žalovaného to, co měl žalovaný plnit sám.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.3.2002, č.j. 62 Co 79/02-83, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl nepřezkoumatelnost rozsudku a uložil provést zjištění, zda žalovaný užíval stánek na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, z něhož měla tato platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Stejně tak uložil doplnění dokazování k otázce, zda taková povinnost stíhala nájemce stánku, jestliže úhrada nebyla mezi pronajímatelem a nájemcem sjednána.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 16.1.2003, č.j. 6 C 166/2000-112, žalobě opět vyhověl. Vyšel z toho, že platnost nájemní smlouvy nebyla na újmu absence podpisu žalovaného, stejně tak nepodléhala tato smlouva režimu zákona č. 116/1990 Sb., předmětem nájmu byla část tržiště, nikoliv nemovitost, která by byla nebytovou prostorou. Rozborem vyhlášky hl. m. P. ze dne 1.2.1994 dovodil, že povinnost k placení místního poplatku z veřejného prostranství stíhá uživatele takového veřejného prostranství, bez ohledu na vlastnictví pozemku. Tržnici je třeba podřadit pod pojem veřejného prostranství a žalovaný zde užíval prodejní stánek o tvrzené výměře. Pokud proto žalobkyně hradila poplatek za žalovaného, stíhá jej povinnost vydat bezdůvodné obohacení podle §451 a 454 o.z.
I tento rozsudek byl k odvolání žalovaného odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 10.3.2003, č.j. 62 Co 222/03-127, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní závěr, podle něhož bylo třeba v řízení náležitým způsobem zjistit, zda nájemní smlouva ze dne 31.8.1994, a smlouva o nájmu části tržiště ze dne 20.12.1995 byly uzavřeny platně. Poukázal na nutnost zjištění, zda obě smlouvy platily vedle sebe, či zda časově druhá smlouva nenahradila smlouvu první. Přitom poukázal na výsledky dosavadního řízení, jmenovitě dopis žalobce ze dne 28.3.1996, z něhož se naznačuje, že ještě v roce 1996 účastníci vycházeli z původní smlouvy. Odvolací soud přitom vyslovil závěr, podle něhož obsahem dodatků koncipovaných sice jako dodatek k nájemní smlouvě ze dne 22.12.1995, bylo zvyšování nájemného a záloh na služby, nikoliv však poplatků za užívání veřejného prostranství.
Odvolací soud jinak konstatoval, že není sporným, že žalovaného stíhá povinnost platit za pronájem stánku a za služby s tímto spojené, stejně jako výši nájmu za měsíce říjen až prosinec 1999. Proto z tohoto titulu má žalovaný uhradit částku 134.301,- Kč.
Ve vztahu k poplatku za užívání veřejného prostranství dospěl rovněž k závěru, že je nesporným, že tržiště před obchodním domem B. je oním prostranstvím ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., v platném znění a že M. č. P. 9 je oprávněna tyto poplatky vybírat podle ustanovení §1 písm. c) zákona. Ani výše poplatku plynoucí z ustanovení článku 2 vyhlášky hlavního města P. o místním poplatku za užívání veřejného prostranství není sporná (v částkách, které blíže rozvedl).
Spornou tak zůstává otázka, kdo je plátcem tohoto poplatku ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona. Odvolací soud potvrdil svůj právní názor obsažený v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 15.3.2002, podle něhož je třeba ujasnit, zda povinnost platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství stíhá nájemce stánku, jestliže tato úhrada nebyla mezi pronajímatelem a nájemcem sjednána.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 12.2.2004, č.j. 6 C 166/2000-142, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 31.8.1994 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor, a to stánku č. 311 o výměře 37,5 m2 v prostoru tržiště před obchodním domem B., se sjednanou dobou nájmu od 1.8.1994 do 31.7.1997 k provozování obchodní činnosti prodeje textilu a textilních doplňků. Vzal za prokázáno, že v odstavci VI. výše uvedené smlouvy bylo dohodnuto měsíční nájemné ve výši 25.000,- Kč a zálohy na služby spojené s užíváním nebytového prostoru ve výši 2.500,- Kč měsíčně s tím, že pronajímatel je oprávněn zvýšit nájemné podle nárůstu indexu spotřebitelských cen. Rovněž zjistil, že k dané nájemní smlouvě pak účastníci uzavřeli dodatek dne 27.3.1996, který byl podepsán oběma stranami a spolu s dopisem ze dne 28.3.1996, který žalobkyně adresovala žalovanému, bylo dohodnuto zvýšené nájemné a jeho splatnost na částku 31.625,- Kč měsíčně s platností od 1.1.1996, z čehož zálohy na služby činí 2.750,- Kč.
Vzal též za prokázáno, že ohledně výše nájemného byly uzavřeny další dodatky, a to dne 2.1.1997 a dne 21.11.1997, podle něhož byla upravena doba trvání nájmu od 1.11.1998 do 31.12.1999 a nájemné bylo sjednáno v roce 1999 ve výši 44.767,- Kč včetně záloh na služby, přičemž žalovaný tento dodatek nepodepsal. Dále vzal za prokázané, že žalovaný nájemné řádně ve výši stanovené žalobkyní za pronájem stánku platil až do září 1999, za měsíc říjen, listopad a prosinec 1999 již nezaplatil, a proto dluží žalobkyni celkem částku 134.301,- Kč.
Rovněž zjistil, že na základě příkazní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a M. č. P. 9 dne 31.7.1997 byla žalobkyně oprávněna vybírat pro M. č. P. 9 místní poplatky za užívání veřejného prostranství formou stánkového prodeje ve výši 10,- Kč za m2 a den, které poukazovala na účet M. č. P. 9 a tyto poplatky poukazovala i za stánek, který měl žalovaný od něj pronajatý. Dovodil, že smlouva o nájmu části tržiště ze dne 22.12.1995 nebyla mezi účastníky uzavřena, neboť ve smyslu §35 o.z. chybí projev vůle žalovaného tuto smlouvu uzavřít, neboť tuto smlouvu nepodepsal. Zaujal názor, že povinnost platit místní poplatek z veřejného prostranství ve smyslu zákona č. 565/1990 Sb. v platném znění stíhá žalobkyni jako právnickou osobu, jež žalovanému pronajala pouze stánek, který je rovněž jejím vlastnictvím, stejně jako pozemek, na němž stojí. Vyslovil závěr, že žalobkyně oprávněně požaduje na žalovaném zaplacení dlužného nájemného za měsíc říjen až prosinec 1999 ve výši 134.301,- Kč, neoprávněně však zaplatila za rok 1998 částku 129.328,- Kč a za měsíce leden až červenec 1999 částku 75.322,- Kč, celkem tedy částku 204.650,- Kč. Věc posoudil podle §580 o.z. s tím, že vzájemnost pohledávek je prokázána, neboť žalobkyně požaduje na žalovaném zaplacení poplatku za užívání veřejného prostranství z titulu bezdůvodného obohacení, jde také o stejný druh plnění (peněžitou pohledávku) a žalovaný provedl právní úkon směřující k započtení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.6.2004, č.j. 29 Co 255/2004-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Podle odvolacího soudu v řízení bylo prokázáno, že žalovaný návrh žalobkyně na uzavření smlouvy ze dne 22.12.1995 akceptoval, a za rok 1998 a rok 1999 až do července z tohoto titulu žalobkyni plnil. Konstatoval, že mezi stranami došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy, kterou se žalovaný zavázal platit žalobkyni poplatek za užívání části tržiště a pokud za měsíce srpen až prosinec 1999 tuto povinnost nesplnil, domáhá se žalobkyně důvodně zaplacení částky celkem 54.360,- Kč z tohoto titulu a předchozí plnění žalovaného nemohlo být započteno na jinou pohledávku žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm a ) o.s.ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu vykazuje vady skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. neuvedl v odůvodnění jaké skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jaký učinil závěr o skutkovém stavu.
Dále podle dovolatele se odvolací soud nezabýval otázkou právní, resp. neuvedl, jak věc posoudil po právní stránce. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními žalovaného a poukazoval na skutečnost, že byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, kdy na podkladě identických důkazů dospěl tentýž soud ke zcela protichůdným skutkovým a právním závěrům. Dále odvolací soud zcela opomněl uvést odkaz na příslušná ustanovení právní normy, kterou při posuzování dané věci aplikoval.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. spatřoval v tom, že názor odvolacího soudu o údajné akceptaci návrhu smlouvy ze dne 22.12.1995 ze strany žalovaného nemá oporu v provedených důkazech. Tvrdil, že jedinou nájemní smlouvu, kterou se žalobkyní uzavřel, byla smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 31.8.1994. Konstatoval též, že obsahem dodatků ze dne 27.3.1996, 2.1.1997 a ze dne 21.11.1997 je pouze stanovení délky a výše nájemného spojeného s užíváním nebytových prostor, včetně příslušných záloh na úhradu služeb a nikoli povinnost žalovaného platit poplatky za užívání veřejného prostranství. Namítal, že zcela zásadní význam má v této souvislosti průvodní dopis ze dne 28.3.1997 k dodatku ze dne 27.3.1996, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalovaný neuzavřel nájemní smlouvu 22.12.1995. Podle dovolatele k uzavření smlouvy nájmu části tržiště ze dne 22.12.1995 nemohlo dojít z důvodu nedostatku projevu vůle tuto smlouvu uzavřít, tzn. z důvodu absence podpisu žalovaného na předmětných listinách a nedošlo ani ke konkludentnímu uzavření předmětné nájemní smlouvy. Nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu s tím, že placení poplatku za užívání veřejného prostranství není možné považovat za jednání, které mohlo vést k uzavření nájemní smlouvy podle ustanovení §663 a násl. o.z., podle něhož k podstatným náležitostem uvedeného smluvního typu patří specifikace předmětu nájmu, dočasnost a stanovení úplatnosti smlouvy. Namítal, že neužíval předmět nájmu – plochu zastavěnou stánkem ve vlastnictví žalobkyně a nikdy neplatil nájemné za užívání části tržiště, přičemž nájemné není možné ztotožňovat s pojmem poplatek za užívání veřejného prostranství podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Dále tvrdil, že ke konkludentnímu uzavření předmětné nájemní smlouvy nemohlo dojít ani s poukazem na absenci ujednání o nájemném a jeho výši a na ustanovení §46 odst. 1, 2 o.z. a §43a a násl. o.z. Podle dovolatele poplatníkem podle ustanovení §4 zákona č. 565/1990 Sb. je žalobkyně, neboť umístila na veřejné prostranství prodejní zařízení. Konstatoval, že pokud nebyla mezi žalobkyní a žalovaným sjednána povinnost platit poplatek za užívání veřejného prostranství, potom tuto povinnost nese v souladu s ustanovením §4 zákona č. 565/1990 Sb., v plné výši pronajímatel – majitel stánku (žalobkyně), který veřejné prostranství k umístění stánku využil, žalobkyně proto nebyla oprávněna poplatky vybírat a bezdůvodně po dobu dvou let se obohatila o částku ve výši 204.650,- Kč. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř. ).
Dovolací soud nemohl ponechat stranou shora uvedenou podrobnou rekapitulaci průběhu řízení, včetně zejména opakovaně vysloveného závazného právního názoru odvolacího soudu (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 15.3.2002, č.j. 62 Co 79/02-83, ze dne 10. září 2003, č.j. 62 Co 222/03-127). Z odůvodnění citovaných zrušovacích usnesení je patrný zčásti již ustálený skutkový stav, který odvolací soud závazně právně zhodnotil, zčásti pak otázky rozhodující pro posouzení námitek žalovaného v tomto sporu. Takto vymezený okruh skutkových otázek a jejich právního hodnocení byl zhodnocen soudem prvního stupně způsobem, který je patrný z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Pokud za této situace odvolací soud přistoupil k zásadnímu odlišnému hodnocení výkladu projevu vůle žalovaného, aniž přesvědčivě vyložil, na základě jakých (případně nových, respektive opakovaných) důkazů k odlišnému výkladu dosud shromážděných důkazů dospěl, nelze jeho shrnutí a právní posouzení považovat za úplné a tedy správné.
Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu