ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2700.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2700/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) V. Č., b) J. Č., a c) M. M., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, s adresou pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, o zaplacení částky 232.728,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 168/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 39 Co 252/2006-43, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 39 Co 252/2006-43, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 3. 2006, č. j. 14 C 168/2005-20, uložil žalované povinnost uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) částku 58.182,- Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 116.364,40 Kč s příslušenstvím a žalobci c) částku 58.182,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků p. č. 2928 a 3052 v k. ú. B. u P. (dále jen „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“) s tím, že žalobci b) svědčí vlastnické právo k ideální ½ a žalobcům a) a c) každému k ideální ¼. Ohledně těchto pozemků byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou ze dne 8. 6. 1994, která byla změněna dodatkem ze dne 2. 3. 1998, jímž byla upravena výše nájemného (dále jen „nájemní smlouva“ nebo „smlouva“). Tato smlouva byla vypovězena ředitelkou Vojenské a ubytovací správy Č. B. dopisem ze dne 23. 3. 2004, který byl doručen žalobci b) dne 29. 3. 2004. Žalobci a) a c) výpověď doručena nebyla a nebyla jim ani adresována.
S ohledem na znění čl. III smlouvy soud prvního stupně dovodil, že byla-li by výpověď nájemní smlouvy ze dne 23. 3. 2004 (dále jen „výpověď“) „řádná a platná“, skončil by nájemní vztah ke dni 30. 6. 2004 a po tomto datu by již žalobci neměli nárok na úhradu nájemného dle smlouvy, tedy na plnění, jehož se žalobou domáhají. Výpověď z hlediska jejího obsahu posuzoval podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a shledal, že je zřejmé, že projev vůle v ní obsažený směřuje k výpovědi předmětné nájemní smlouvy (přestože ve výpovědi je jako den uzavření smlouvy uvedeno datum 2. 6. 1994). S odkazem na §20 odst. 1, 2 a §21 obč. zák. rovněž dovodil, že výpověď byla dána osobou k tomu oprávněnou, neboť v řízení bylo prokázáno (pověřením ze dne 28. 1. 2004 a rozkazem ministra obrany ČR ze dne 9. 1. 1995), že Ing. J. H. jako ředitelka Vojenské a ubytovací správy Č. B. byla k danému právnímu úkonu, tedy vypovězení nájemní smlouvy uzavřené žalovanou jako nájemcem, zmocněna.
Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že výpověď je neplatná ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 a §39 obč. zák., neboť nebyla „v písemné formě dána a doručena všem dotčeným účastníkům smluvního vztahu“. Podle soudu prvního stupně zde nelze aplikovat ustanovení §139 obč. zák., protože pro posouzení platnosti výpovědi není rozhodné, že žalobci jsou spoluvlastníky pronajatých pozemků, nýbrž je nutné vycházet z ustanovení §40 odst. 2 obč. zák., podle něhož může být písemně uzavřená dohoda změněna nebo zrušena pouze písemně. Jelikož nájemní smlouva byla mezi účastníky uzavřena písemně, mohla být platně vypovězena toliko písemnou výpovědí adresovanou a doručenou všem účastníkům smluvního vztahu. Se zřetelem k uvedenému soud prvního stupně přiznal žalobcům dlužné nájemné v požadovaném rozsahu, tedy za 3. čtvrtletí roku 2004 až 2. čtvrtletí roku 2005 ve výši a poměrech sjednaných v nájemní smlouvě. O výši úroků z prodlení rozhodoval podle §517 obč. zák. s ohledem na termíny splatnosti nájemného dle smlouvy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č. j. 39 Co 252/2006-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) ve spojení s §213 odst. 4, 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o důkazy, které vznikly po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a zjistil, že přípisy ze dne 30. 3. 2006 byla žalobcům a) a c) a přípisem ze dne 12. 4. 2006 žalobci b) ředitelem Vojenské ubytovací a stavební správy P. Ing. B. Š. opětovně „pro větší právní jistotu“ dána výpověď z nájemní smlouvy, přestože tato smlouva „je považována za ukončenou dnem 30. 6. 2004“.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a ztotožnil se s jeho právním závěrem v tom, že výpověď z nájemní smlouvy byla podána osobou k tomu oprávněnou. Odvolací soud však „na účinky podané výpovědi nahlíží odlišně“.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 6/1998, podle něhož vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje neplatnost této smlouvy, pokud lze výkladem právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Poté dovodil, že žalovaná podle své vůle směřovala výpověď vůči všem žalobcům jako pronajímatelům, ačkoli výpověď byla adresována a doručena pouze žalobci b) jako spoluvlastníkovi pronajatých pozemků.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou doručování ve smyslu ustanovení §45 odst. 1 obč. zák., kdy právní teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že projev vůle je adresátovi doručen, jakmile se dostane do „sféry jeho dispozice“, tedy v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky projev vůle obsahující. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že byla-li výpověď žalované z nájemní smlouvy uzavřené se všemi žalobci doručena žalobci b), získali tím žalobci a) a c) objektivní příležitost se s výpovědí seznámit, a proto lze mít za to, že jim výpověď byla rovněž doručena.
Nadto odvolací soud poznamenal, že žalobci zpochybnili platnost výpovědi z důvodu jejího nedostatečného doručení až dne 1. 7. 2004, tedy dne následujícího po datu, kdy mělo dojít k ukončení nájemního vztahu uplynutím výpovědní lhůty, o čemž byl sepsán zápis Vojenskou stavební a ubytovací správou. Dle odvolacího soudu by takovýto postup žalobců bylo lze hodnotit jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatelů je odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 6/1998 nepřiléhavý, neboť v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému označení adresáta, nýbrž adresát (tj. žalobci a/ a c/) zde vůbec označen nebyl. Poukazují na to, že otázkou, zda je třeba jednostranný právní úkon provést vůči všem účastníkům smlouvy, se opakovaně zabýval Nejvyšší soud ČR a podrobně se věnují rozboru právního názoru, jenž Nejvyšší soud ČR zaujal ve svých rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 578/98, sp. zn. 22 Cdo 3005/99 a sp. zn. 2 Cdon 37/97. Dovolatelé uvádějí, že z obsahu dopisu žalované ze dne 23. 3. 2004 je zřejmé, že o doručení výpovědi všem žalobcům (pronajímatelům) ani neuvažovala, neboť byla přesvědčena o tom, že doručení výpovědi pouze jednomu z pronajímatelů je postačující. Výpověď tak nemohla být žalobcům a) a c) ve smyslu §45 odst. 1 obč. zák. vůbec doručena, protože jim ani nebyla adresována. Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že pokud dospěl k závěru, že výpověď byla doručena také žalobcům a) a c), nezabýval se otázkou, kdy se tak stalo, ačkoli okamžik doručení výpovědi je významný z hlediska určení počátku běhu výpovědní lhůty. Dovolatelé také polemizují s názorem odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že se v den následující po uplynutí výpovědní lhůty dostavili „na Vojenskou ubytovací a stavební správu“, kde zpochybňovali platnost výpovědi, čímž dle odvolacího soudu postupovali v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatelů nemá uvedený závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování, neboť z korespondence mezi žalovanou a dovolateli vyplývá, že dovolatelé byli vyzváni, aby se dne 1. 7. 2004 dostavili do areálu „T. kasáren v B.“ za účelem převzetí pozemků, jež byly předmětem nájmu, a že žalovaná byla na neplatnost výpovědi upozorněna již dopisem žalobce b) ze dne 4. 5. 2004. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výpověď smlouvy (§582 obč. zák.) je jednostranným právním úkonem, v jehož důsledku zaniká celý závazkový právní vztah uplynutím výpovědní lhůty (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník – komentář, 9. vydání, C.H. Beck Praha 2004, s. 863); uvedená obecná charakteristika platí i pro výpověď smlouvy nájemní (§677 odst. 1 obč. zák.). V soudní praxi nevznikají pochybnosti o tom, že jednostranný právní úkon se stává perfektním, resp. způsobilým vyvolat zamýšlené právní účinky, jakmile je doručen (oznámen) druhé straně. Pokud je na dotčené straně smlouvy více osob, je nezbytné, aby výpověď jako jednostranný právní úkon byla adresována a doručena každé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 3005/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 6, ročník 2001, pod C 497 – byť řešící otázku platnosti odstoupení od kupní smlouvy). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR také v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, publikovaném v sešitu č. 7, ročník 1997 časopisu Soudní judikatura, pod č. 55, kde dovodil, že výpověď z nájmu bytu musí směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být také doručena. Výpověď z nájmu bytu adresovaná a doručená jen jednomu z manželů - společných nájemců bytu - není způsobilá vyvolat zánik nájemního vztahu.
Ačkoli odvolací soud správně a v souladu s konstantní judikaturou vyložil otázku doručení ve smyslu §45 odst. 1 obč. zák., nelze se zřetelem ke shora uvedenému jeho závěr o tom, že výpověď „došla do sféry dispozice“ všech dotčených účastníků předmětné smlouvy (tj. všech pronajímatelů) považovat za správný. Pokud V. Č. a M. M. (žalobci a/ a c/) nebyli označeni jako adresáti výpovědi, nebyla výpověď vůči nim směřována, nemohla jim tedy být ani doručena, tudíž nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky a k zániku nájemního vztahu touto výpovědí nedošlo.
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v časopisu Soudní judikatura 6/1998 (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96) je nepřípadný, neboť jím byla řešena problematika rozdílného označení nájemce v jedné a téže smluvní listině. V dané věci však nedošlo k označení účastníků smlouvy způsobem vyvolávajícím pochybnosti, nýbrž někteří účastníci nebyli označeni vůbec, tudíž není možné vykládat projev vůle žalované tak, že směřoval vůči subjektům do tohoto projevu nezahrnutým.
Posouzení, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, najde uplatnění pouze tam, kde je dán prostor pro úvahu soudu, zda lze odepřít ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy (typicky při rozhodování o bytových náhradách podle §712 obč. zák.); z hlediska právní jistoty v soukromoprávních vztazích však nelze takto podmiňovat účinky hmotněprávních úkonů. Jinými slovy poukazem na dobré mravy nelze zhojit vady imperfektních právních úkonů.
Za daného stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu