ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2745.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2745/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně JUDr. I. B., proti žalovaným 1/ Ing. D. N., a 2/ P. N., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 176/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 13 Co 417/2006-76, 13 Co 418/2006-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.856,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 1. 2006, č. j. 15 C 176/2000-43, zamítl žalobu, aby žalovaným (a tehdy též žalovanému Ing. arch. F. N. a D. N.) byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni „v domě č.p. 1052 k.ú. S. M., D. ul. č. 16 v P. 1 prostory v 5. nadzemním podlaží pod vlastním uzavřením, které jsou situovány vlevo od schodiště“ (dále jen „předmětné prostory“ nebo „prostory“).V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Usnesením ze dne 5. 1. 2006, č.j. 15 C 176/2000-53, na základě částečného zpětvzetí žaloby rozhodl soud prvního stupně o zrušení citovaného rozsudku ve vztahu k žalované D. N., řízení proti ní zastavil a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a jmenovanou žalovanou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (poté, co rozhodl o procesním nástupnictví žalované 1/ po zemřelém Ing. arch. F. N.) rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. 13 Co 417/2006-76, 13 Co 418/2006-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vydaného S. b. d. Z. M. (dále jen „SBD“), jež se však nestalo vlastníkem ani spoluvlastníkem domu č.p. 1052 v P. 1 – S, M., D. u. č. 16, jehož vlastníkem je žalobkyně, byla v pátém nadzemním podlaží domu zbudována půdní vestavba jednoho bytu, která byla kolaudována rozhodnutím ze dne 30. 12. 1977, takto vzniklé předmětné prostory užívali na základě jejich členství v SBD zemřelý Ing. arch. N., žalovaná 1/ a odvozeně i jejich děti a užívají je dosud žalovaní 1/ a 2/. Odvolací soud dovodil, že ve prospěch SBD vzniklo dle §28d zákona č. 42/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů věcné břemeno omezující žalobkyni ve výkonu jejího vlastnického práva, že SBD vystupuje ve vztahu k žalovaným v pozici pronajímatele, že žalovaní své povinnosti obdobné povinnostem nájemců družstevního bytu plní ve vztahu k SBD, a pokud tedy neplatí žalobkyni za užívání předmětných prostor žádnou úhradu, postupují v souladu se zákonem. Žalobkyně není k žalobě na vyklizení předmětných prostor aktivně legitimována, vyklizení prostor by se mohlo domáhat SBD, jemuž svědčí k půdní vestavbě právo věcného břemene. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky ohledně vad kolaudačního rozhodnutí s tím, že toto rozhodnutí správního orgánu nelze mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. Stejně tak odmítl výhrady k legislativnímu procesu, v němž bylo vydáno zákonné opatření č. 297/1992 Sb., jímž bylo do zákona č. 42/1992 Sb. vloženo ustanovení §28d, s odůvodněním, že zkoumání této otázky nepřísluší obecným soudům, nýbrž Ústavnímu soudu, na nějž se může žalobkyně obrátit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř., jejichž prostřednictvím namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
K právnímu posouzení věci dovolatelka namítala, že věcné břemeno ze zákona nevzniklo, neboť zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb. nebylo platně v souladu s ústavním pořádkem přijato, podepsáno a schváleno, a proto není právně závazné. Současně uvedla, že otázka vzniku věcného břemene podle zákona č. 42/1992 Sb. dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dle názoru dovolatelky je povinností soudu se touto námitkou zabývat a není povinností účastníka konkrétní pochybení uvádět. Jako „zcela mimo normu“ označila dovolatelka právní názor, že není aktivně legitimována v tomto sporu a že aktivní legitimaci má někdo jiný. Uvedený názor přirovnává k úpravě obsažené v zákonu o hospodaření s byty, dle nějž národní výbor měl v domech soukromých vlastníků právo nakládat s jejich byty, a považuje takový názor v právním státě za nepřijatelný.
Za právní otázku zásadního významu označuje dovolatelka otázku, zda je soud vázán listinou, která byla účastníkem předložena jako správní rozhodnutí, je-li tato listina fotokopií, není opatřena razítkem správního úřadu a obsahuje pouze fotokopii neurčitého podpisu.
Dovolatelka má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by stavba v domě provedená byla řádně zkolaudována, nebylo předloženo platné kolaudační rozhodnutí, pouze vyjádření stavebního úřadu, který se dle názoru dovolatelky podílel na protiprávním užívání stavby. Neexistuje tak právní podklad k tvrzení o zkolaudování bytové jednotky pro Ing. arch. N., a skutkové zjištění tak nemá oporu v provedeném dokazování.
Závěr odvolacího soudu, že absence otisku kulatého razítka není sankcionována neplatností či nicotností správního orgánu, označuje dovolatelka za pouze obecnou úvahu. Podle ní žádné kolaudační rozhodnutí neexistuje. Dovolatelka vytýká, že si soud nevyžádal archivní spis stavebního úřadu a „slepě“ uvěřil tvrzení žalované strany. Soud se též odmítl zabývat tvrzením dovolatelky, že skutečná výměra předmětných prostor je odlišná od údajů v předkládané kopii kolaudačního rozhodnutí, aniž by svůj postup vysvětlil. Dovolatelka považuje za absurdní, aby soud odmítl důkaz k prokázání skutečnosti a tvrzení žaloby označil za teoretické.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaní 1/ a 2/ se ve svém vyjádření plně ztotožnili se závěry odvolacího soudu, argumenty dovolatelky označili za účelové a tendenční, souhlasili s názorem, že obecným soudům nepřísluší zkoumat ústavnost přijímání zákonných norem, a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a napadený rozsudek „potvrdil“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – žalobkyní (§240 odst. 1 o.s.ř.), která má právnické vzdělání, a proto nemusí být v dovolacím řízení právně zastoupena (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci přicházela v úvahu pouze přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to za předpokladu, že by právní otázky napadené dovoláním, na jejichž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, byly shledány otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové námitky), jejich prostřednictvím přípustnost dovolání být založena nemůže.
Závěr, že předložená listina je rozhodnutím vydaným k tomu oprávněným orgánem, je závěrem především skutkovým, jenž z výše uvedených důvodů dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Závěr, že v nalézacím řízení mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí správního orgánu a že zásadně soud vychází z presumpce správnosti takového rozhodnutí, je výrazem ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a 11/2000).
Dovolací soud sice nemůže přisvědčit názoru, že by namítaná protiústavnost procesu přijetí právního předpisu byla bez významu pro posouzení věci a že je výlučně na účastníkovi, aby se s takovou námitkou obrátil na Ústavní soud, neboť dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou a dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR (v procesní rovině provedeného ustanovením §109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) dojde-li (obecný) soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Nicméně zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 20. 5. 1992 č. 297/1992 Sb. bylo (v souladu s ustanovením §58 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb.) schváleno usnesením Federálního shromáždění ze dne 6. 8. 1992 uveřejněným v částce 86/1992 Sb., ústavně stanovená podmínka dodatečného schválení zákonodárným sborem tak byla splněna, zákonné opatření tedy nabylo právních účinků běžného zákona a dovolatelka nepředestřela dovolacímu soudu žádné konkrétní argumenty, které by odůvodňovaly přerušení řízení a předložení otázky ústavnosti ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb. k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Ostatně citované ustanovení dovolací soud ve své rozhodovací praxi bez pochybností o jeho ústavnosti aplikuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004, z 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 58/2005, nebo ze 4. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2734/2005). Za této situace nelze v aplikovatelnosti ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb. spatřovat otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání.
Napadené rozhodnutí je založeno (rovněž) na (dovoláním zpochybňovaném) právním závěru, že existence právního poměru mezi uživatelem bytu a SBD jako nositelem práva z věcného břemene omezuje vlastnické právo žalobkyně natolik, že žalobkyně není věcně aktivně legitimována k žalobě na vyklizení předmětných prostor. V této souvislosti by mohlo jít o otázku zásadního právního významu; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je-li vlastník omezen ve výkonu svého vlastnického práva právem nájemním jakožto právem obligačním, je tím spíše (a fortiori) omezen právem odpovídajícím věcnému břemeni jakožto právem věcným. Proto v rozsudku ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, Nejvyšší soud dovodil, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení bytu proti třetí osobě neoprávněně byt užívající svědčí uživateli, kterému na základě zřízeného věcného břemena přísluší byt užívat, a nikoli vlastníku bytu. Srovnání s administrativním omezením vlastnického práva zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, není přiléhavé, neboť ani v demokratickém právním státě není neobvyklý a nepříčí se ústavním principům stav, kdy výkon vlastnického práva je omezen ve prospěch nositelů jiných práv, jimiž je vlastnické právo v souladu se zákonem omezeno (nájem, věcné břemeno, zástavní právo apod.).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2, §146 odst. 3 a §137 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za vyjádření k dovolání v částce 6.000,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50 % podle §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky a zvýšené o 20 % podle §17 odst. 2 citované vyhlášky, v částce 2 x 300,- Kč paušální náhrady výdajů (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v částce 456,- Kč (19 % DPH), celkem 2.856,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu