ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2777.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2777/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Čs, r., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 308 511,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 248/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 7. 2005, č. j. 11 C 248/2002-81, se zrušují a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-99, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 7. 2005, č. j. 11 C 248/2002-81, kterým byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 308.511,- Kč s 18 % úrokem z prodlení ročně z dlužné částky od 1. 11. 2001 do zaplacení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 1. 7. 1999 uzavřena smlouva o převodu ideálního spoluvlastnictví jednotky a pozemků, na základě které se žalobce stal vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 291/17914 na nebytové jednotce č. 1239/205 nacházející se v 1. podzemním podlaží budovy č. p. 1239 postavené na pozemku parcely č. 2342/161 a 2342/168 a vymezeného odstavným garážovým boxem č. 148 o výměře 16,35 m2 a spoluvlastnického podílu o velikosti 291/65327 na společných částech domu č.p. 1239 a na pozemcích parcely č. 2342/159, 2342/160, 2342/161, 2342/162, 2342/163, 2342/164, 2342/165, 2342/166, 2342/167, 2342/168, 2342/169 a 2342/74, to vše v katastrálním území K. obec P. Odvolací soud vzal za prokázané, že právní účinky vkladu nastaly ke dni 9. 11. 1999. Též zjistil, že žalobce zaplatil na základě výše uvedené smlouvy žalované kupní cenu 308.511,- Kč, a že žalobce s dalšími spoluvlastníky opakovaně vytýkali žalované vady na výše uvedených nebytových prostorách, které žalovaná průběžně odstraňovala. Dne 15. 10. 2001 žalobce doručil žalované dopis, na základě něhož odstoupil od smlouvy uzavřené dne 1.7.1999 z důvodu vad, které byly opakovaně reklamovány a nebyly odstraněny a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny. Vzal za prokázané, že ke dni odstoupení žalobce od smlouvy vykazovalo garážové stání žalobce vady, které byly odstranitelné a nebránily řádnému užívání žalobcova garážového stání.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce dopisem ze dne 12. 10. 2001 nemohl platně odstoupit od smlouvy, neboť nebyly naplněny důvody odstoupení od smlouvy podle §507 o. z. (vady byly odstranitelné, garáž bylo možno užívat k jejímu účelu) ani podle §597 o. z. (žalobce si ve smlouvě nevymínil žádné konkrétní vlastnosti a žalovaná jej ve smlouvě neujistila, že převáděná věc je bez vad). Dospěl k závěru, že v dané věci nejde o prodej výrobků a poskytování služeb ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, proto není dán důvod pro odstoupení od smlouvy podle §19 odst. 3 téhož zákona. Podle odvolacího soudu v daném případě se nejedná o službu ve smyslu §2 odst. 1 písm. j) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť se jednalo o úplatný převod nebytové jednotky s podílem na společných částech budovy a pozemcích ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb., přičemž bytová ani nebytová jednotka nejsou spotřebním zbožím. Vyslovil, že zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy na daný případ aplikovat nelze. Odvolací soud připomenul, že věcná příslušnost soudu sama o sobě aplikaci určitého právního předpisu na projednávanou věc neřeší. Doplnil, že v dané věci nebyly splněny ani podmínky ve smyslu §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., neboť nebyla vznesena řádná reklamace. Dále dodal, že listinu ze dne 21.8.2001 je nutno posoudit jako nepřípustný důkaz. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce v řízení neprokázal důvod pro odstoupení od smlouvy uzavřené dne 1.7.1999, nemá právo na zaplacení kupní ceny.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že právní otázka se týká aplikovatelnosti zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, na uplatněný nárok žalobce, tj. vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy o převodu nebytové jednotky. Poukazoval na skutečnost, že při uzavírání předmětné smlouvy se žalobce nacházel v postavení spotřebitele a žalovaná naopak jednala v postavení podnikatelky v rámci své podnikatelské činnosti, neboť za účelem dosažení zisku soustavně staví bytové či nebytové jednotky a prodává je konečným spotřebitelům. Podle dovolatele zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je nutno aplikovat i na prodej nebytové jednotky, tudíž na daný případ. V této souvislosti poukazoval na dopis České obchodní inspekce ze dne 14. 10. 2005, který prokazuje současnou praxi. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, spočívá jeho potvrzující rozhodnutí předně na závěru o nemožnosti aplikace ustanovení vztahujících se na spotřebitelské smlouvy na daný případ, v němž předmětem převodu byla nebytová jednotka ve smyslu ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. Podpůrně pak odvolací soud vyšel z výsledků dokazování a jejich zhodnocení o tom, že žalobce při uplatňování reklamačních nároků učinil úkon, který je neurčitý a nejasný, neboť z něho nebylo patrno, jaké vady vlastně vytýkal a jaký druh nároků plynoucích pro něj ze zákona si zvolil.
Z důvodů, které budou dále uvedeny, dospěl dovolací soud k prejudiciálnímu závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, řešilo právně relevantní otázky v rozporu s hmotným právem, takže dovolání považoval za přípustné a přistoupil k jeho meritornímu projednání.
Dovolací soud předně připomíná, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1314/2005 řešil obecně povahu spotřebitelských smluv ve vztahu k ustanovení §612 a násl. o. z. Při skutkovém stavu, kdy fyzická osoba uzavřela s právnickou osobou kupní smlouvu ve smyslu §588 a násl. o. z., jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky, dovodil dovolací soud nejdříve, že s ohledem na ustanovení §118 odst. 2 o. z. a zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byl předmět kupní smlouvy možný a dovolený. Dovolací soud dále vyšel ze zvláštní úpravy smlouvy o prodeji zboží v obchodě, na jejímž základě vzniká rovněž vztah mezi prodávajícím a kupujícím, avšak na rozdíl od obecné úpravy kupní smlouvy (§588 a násl. o. z.) je při prodeji v obchodě prodávajícím podnikatel (bez rozdílu, zda fyzická nebo právnická osoba), který prodává zboží v rámci své podnikatelské činnosti. Za podnikatele je přitom považována fyzická nebo právnická osoba splňující znaky uvedené v §2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák., přičemž podnikatelskou činností se rozumí podnikání. Tím je soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obch. zák.). V projednávané věci na straně prodávajícího vystupovala, právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, s předmětem podnikání „realitní kancelář“, jehož obsahem je (podle §2, §19 písm. c), §25, §73a odst. 1 věty prvé zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání) realitní činnost zahrnující nákup a prodej nemovitostí, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor (jsou-li poskytovány jiné než základní služby zajišťující jejich řádný provoz), zprostředkování nákupu, prodeje a pronájmu nemovitostí a zprostředkování nákupu, prodeje a pronájmu bytů a nebytových prostor (viz číslo oboru 90 přílohy nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných). Tato okolnost vedla dovolací soud k závěru, podle něhož na obsah právního vztahu z kupní smlouvy mezi účastníky sporu nutno použít úpravu §613 až 627 o. z., která má ve vztahu k §588 až §600 povahu nejen doplňující, ale i speciální. Pokud totiž upravuje některé otázky proti obecným ustanovením o kupní smlouvě odlišně, má přednost tato speciální úprava. V případě odpovědnosti za vady prodané věci ustanovení §622 o. z. (ať ve znění před 1. 1. 2003 či po něm) vylučuje obecnou úpravu, neboť nároky kupujícího definuje odlišně nejen oproti ustanovení §507, ale i §597 o. z.
Senát dovolacího soudu rozhodující nyní k dovolacímu přezkumu předloženou věc nemá předně důvodů odchýlit se od závěrů shora uvedených, a to pokud jde o povahu bytové nebo nebytové jednotky podle ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., jako způsobilého předmětu kupní smlouvy mezi účastníky tohoto sporu.
V otázce kvalifikace právních vztahů mezi účastníky kupní smlouvy, jejímž předmětem bylo garážové stání jako nebytová jednotka a odpovídající spoluvlastnický podíl na nemovitostech, výše blíže popsaných, se dále dovolací soud nemohl ztotožnit s eventuálními závěry odvolacího soudu vztahujícími se k případné aplikaci ustanovení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Dovolací soud odkazuje na závěry komentářové literatury (Švestka., J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 328), podle nichž uvedený zákon představuje úpravu v oblasti veřejného práva. Stanoví podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Zákon mimo jiné v §2 definuje řadu základních pojmů práva na ochranu spotřebitele, jako je „spotřebitel“, „prodávající“, „výrobce“ a „dodavatel, kteréžto vymezení je však použitelné pouze pro účely tohoto zákona, jiný zákon by musel na tuto definici výslovně odkázat. Z toho důvodu i pojem „spotřebitel“ v zákoně uvedený není přímo použitelný na právní úpravu v občanském zákoníku (§53 odst. 3, a contrario), byť její význam je částečný obdobný „spotřebiteli“ podle občanského zákoníku.
Proti tomu vztah mezi fyzickou osobou a realitní kanceláří při uzavření kupní smlouvy ohledně bytové nebo nebytové jednotky je vztahem občanskoprávním (§1 odst. 2 o. z.), s modifikací plynoucí z ustanovení §52 o. z. Tomuto zařazení odpovídá postavení účastníků kupní smlouvy, kdy na jedné straně vystupuje spotřebitel (tedy osoba definovaná v §52 odst. 3 o. z.), jakožto osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, na straně druhé dodavatel uvedený v §52 odst. 2 o. z. jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Ochrana spotřebitele jako tzv. slabší smluvní strany je pak pokryta ustanoveními občanského zákoníku, v závislosti na typu smlouvy (uvedené příkladmo v ustanovení §52 odst. 1 o. z.), když spotřebitelské smlouvy nepředstavují samy o sobě zvláštní smluvní typ (ať pojmenovaný, smíšený či nepojmenovaný), nýbrž jen za účelem ochrany spotřebitele stanoví navíc podmínky, jež účastníky smlouvy zavazují.
Aplikováno na posuzovanou věc, dospívá dovolací soud k závěru (v souladu s výše citovaným rozsudkem dovolacího soudu), že pro posouzení práv a povinností účastníků v tomto případě nutno použít úpravu §613 až 627 o. z., která má ve vztahu k §588 až §600 povahu nejen doplňující, ale i speciální. V této věci přichází do úvahy posouzení právního úkonu žalobce jako kupujícího z hlediska požadavků plynoucích z ustanovení §622 o. z. Právo kupujícího na výměnu věci nebo právo na odstoupení od smlouvy, závisí na jeho úvaze. Od vykonané volby nelze odstoupit, ledaže by zvolené právo na výměnu věci zaniklo. Z uvedeného plyne, že pojmovým znakem uplatnění nároků kupujícího je právní úkon, který musí odpovídat požadavkům obecných ustanovení §34 a násl. o. z. Odvolací soud, shodně se závěry soudu prvního stupně, sice vyslovil, že žalobce při uplatňování reklamačních nároků učinil úkon, který je neurčitý a nejasný, neboť z něho nebylo patrno, jaké vady vlastně vytýkal a jaký druh nároků plynoucích pro něj ze zákona si zvolil. Izolovaně posuzováno zaujal tak k námitce žalobce svůj závěr. Dovolací soud však nemohl ponechat stranou, že rozhodnutí odvolacího soudu nevycházelo důsledně ze závěrů shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ve zmíněné věci 33 Odo 1314/2005, které vylučují možnost aplikace obecných ustanovení §507 a §597 o. z. na daný případ. Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by posouzení věci odvolacím soudem v této věci bylo správné. Přistoupil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Protože vada nesprávného právního posouzení platí i pro závěry soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek tohoto soudu (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, jakož i pro soud odvolací, závazný (§243d odst. 1 věty první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu