ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2815.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2815/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. J. S., a 2. M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 5. 2006, sp. zn. 21 Co 518/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 560/2000 (žalobců J. S. a M. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. E. K., zastoupené advokátem, a B. nezletilé E. K., zastoupené matkou MUDr. E. K., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 26.4.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 17.5.2005, sp.zn. 11 C 560/2000-324. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovaným MUDr. E. K. a nezletilé E. K. bylo uloženo vydat žalobcům dvě ideální třetiny domu čp. 810 /se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. venkovními úpravami, oplocením a vodovodní přípojkou/ v P., Sobotkově ulici, zapsaného na listu vlastnictví č. 1481 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobcům a že také státu se nepřiznává náhrada nákladů, placených jím v tomto řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16.5.2006, sp.zn. 21 Co 518/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 17.5.2005, čj. 11 C 560/2000-324, potvrzen. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně správně zjistil a posoudil, že žalobci splňují postavení oprávněných osob ve smyslu ustanovení §19 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. a že na straně žalovaných nebylo shledáno splnění podmínek stanovených pro povinné osoby v ustanovení §20 odst.1 a §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. Bylo také v řízení zjištěno, že žalobci uváděná nemovitost byla získána původním žalovaným MUDr. V. K. v roce 1981, spolu s jeho rodči (prof. MUDr. V. K. a R. K.) od státu za kupní cenu 258.457 Kč (a za 1.000 Kč za trvalé porosty).
Při aplikaci a výkladu ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že tu „kupní cena za nemovitost byla v souladu s tehdy platnými předpisy“. Odvolací soud byl dále toho názoru, že „z provedených důkazů nelze dovodit, že by byl otec původního žalovaného MUDr. V. K. – prof. MUDr. V. K. neoprávněně při nabytí nemovitosti zvýhodněn“; odvolací soud přihlížel k tomu, že přesto, že mezi žadateli o koupi uvedeného domu byli v době koupě i bývalý ministr zdravotnictví (a člen ÚV KSČ), jakož i všeobecně známá sportovkyně a reprezentantka, byl tu vybrán jako kupující prof. MUDr. V.K., který měl zásluhy na vědeckém poli, nikoli na poli politickém/ byl jen řadový člen tehdejší Komunistické strany Československa/ a kromě toho nabídl Místnímu národnímu výboru ve Z. k dispozici dva byty. Odvolací soud tu dovozoval, že „tyto skutečnosti nelze hodnotit jako protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná MUDr. E. K. a nezletilá E. K. (jako právní nástupkyně v průběhu řízeních zemřelých prof. MUDr. V. K. a jeho syna MUDr. V. K. ml.) nejsou osobami, které by splňovaly podmínky povinných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. a proto bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno odvolacím soudem jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech řízení rozhodl odvolaci soud s poukazem na ustanovení §221 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7.6.2006 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 1.8.2006 na poště k doručení dovolacímu soudu (Nejvyššímu soudu v Brně), tedy ve lhůtě a způsobem stanoveným v §240 odst.1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16.5.2006 (sp.zn. 21 Co 518/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c/ občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelé uplatňují, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolatelé byli i toho názoru, že tímto rozsudkem odvolacího soudu „bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku II Listiny základních práv a svobod.“
Dovolatelé zdůrazňovali zejména to, že se soudy obou stupňů v daném případě nesprávně nezabývaly jejich námitkami, poukazujícími na to, že původní žalovaný MUDr. V. K. ml. neměl o koupi domu čp. 810 ve Z. zájem, když sám měl k dispozici byt a kuchyni a třech pokojích; tuto důvodnou námitku vyřešil soud nepřesvědčivě tím, že „otec původního žalovaného uvedl do své žádosti o koupi domu, že koupí domu bude řešena bytová situace rodiny“. Původní žalovaný MUDr. V. K. tedy, podle názoru dovolatelů, byl za situace, kdy nepatřil ani mezi žadatele o koupi domu, protiprávně zvýhodněn, když mu nakonec byl dům prodán, třebaže měl na tehdejší dobu velmi dobrou bytovou situaci; nebyla tu tedy prodejem domu tomuto nabyvateli splněna podmínka uspokojení společenského zájmu, jako zájmu za daných okolností nejdůležitějšího. Došlo tu proto k nedodržení pravidel objektivního výběru nabyvatelu z řad zájemců o koupi domu a k nemístné preferenci původního žalovaného MUDr. V. K. ml., který ani nebyl původně zájemcem o koupi domu. Postup tehdejšího správního orgánu tu nelze považovat na korektní, opírající se o objektivně vedené výběrové řízení, neboť nebyly zachovány rovné podmínky při výběru uchazeče o koupi domu, přičemž „nelze nepřehlédnout, že svou roli při rozhodování i o prodeji domu bylo i úzké spjetí otec původního žalovaného s tehdejším režimem“. Odvolací soud se tedy nesprávně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který tu nesprávně aplikoval ustanovení §20 odst.1 a §4 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. a nedostatečně se vypořádal s tím, že tu nebyly splněny podmínky směrnic Ministerstva financí č. 10/1964 a č. 9/1966, zabývající se prodejem rodinných domů z národního majetku občanům, když tu totiž nebylo provedeno předepsané výběrové řízení a došlo k výběru zájemce o koupi domu, při němž nebyly zachovány rovné podmínky.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možno posoudit pouze podle ustanovení §237 odst.1 písm.c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadané dovoláním má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst.3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která-je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 11 C 560/2000 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit,, zda odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc v daném případě zejména podle ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb., i mimosoudních rehabilitacích, podle něhož jsou povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 (ale také v §20 odst.1) zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle slovního znění, obsahu i účelu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. odvolací soud v daném případě postupoval a měl na zřeteli i skutečnost, že původně žalovaný MUDr. V. K. nabyl jednu ideální třetinu domu čp. 810 ve Z. nikoli od státu, ani převodem od svých rodičů, kteří dům koupili od státu, nýbrž děděním po své matce R. K., zemřelé 26. 1. 1986 (jak to vyplývalo z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 D 338/86, v němž bylo pak ještě vydáno opravné usnesení z 12. 9. 2001, čj. 5 D 338/86-54).
Při aplikaci ustanovení §4 ods.t. 2 zákona č. 87/!1991 Sb. na daný případ měl odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 5. 2006, sp. zn. 21 Co 518/2005 Městského soudu v Praze) na zřeteli i to, co bylo uvedeno v předchozím rozsudku dovolacího soudu, vydaném v téže právní věci (tj. v rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 9. 2000, 28 Cdo 1965/99) i v obsahu usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 11. 2002, II. ÚS 264/99, která se rovněž týkala téže právní věci (dříve vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 78/95). Od právních závěrů obsažených v uvedeném dřívějším rozhodnutí dovolacího soudu i v uvedeném usnesení Ústavního soudu ČR se soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení neodchýlily, vycházely z nich a respektovaly je při své aplikaci a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 5. 2006 (sp. zn. 21 Co 518/2005 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s ustanovením §4 odst. 12 zákona č. 87/1991 Sb.) anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a ods.t 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatele nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu