ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2816.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2816/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Z. V., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2006, sp. zn. 20 Co 98/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 121/2003 (žalobce Z. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, o 5.576.768,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 6. 8. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 10. 2005, čj. 24 C 121/2003-56. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce se žalobním návrhem o zaplacení 5.597.270,- Kč s 8,5 % úrokem od 1. 11. 2001 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 10.338,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 4.5.2006, sp. zn. 20 Co 98/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud uváděl, že v tomto řízení šlo o finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. za dům čp. 1239 a pozemek parc. č. 317 v katastrálním území P. – N. M. (a to v rozsahu 1/4 po otci žalobce J. V. podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v rozsahu 1/4 po babičce žalobce M. V. podle §6 odst.1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb.). Ze strany žalované byla již sice vyplacena žalobci náhrada 163.042,- Kč (formou směnky F. n. m.), ale žalobce se domáhá další náhrady s ohledem na to, že interiéry uvedené budovy jsou vymalovány vzácnými velkoplošnými malbami malíře J. N., a také ještě se žalobce domáhá doplatku ceny nemovitostí (72.278,- Kč).
Odvolací soud dále poukazoval na výsledek posudku znalce, ustanoveného v tomto soudním řízení, podle něhož cena spoluvlastnických podílů na uvedených nemovitostech (v rozsahu domu ideálních čtvrtin) činí 155.250,17 Kč, neshledal v posudku tohoto znalce žádné pochybení, namítané žalobcem (co do posouzení životnosti a opotřebení stavby, zohlednění místností v podkroví domu) a proto byla-li již žalobci vyplacena částka 163.042,- Kč, byl jeho oprávněný nárok plně uspokojen. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě oceňovací předpis, rozhodný pro určení výše finanční náhrady za nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., „neumožňuje zohlednění hodnoty výtvarné výzdoby interiéru domu“ a není tu možné „poskytnutí náhrady za výtvarné prvky domu, který nelze žalobci vydat (jak rozhodl soud o tomto nevydání pravomocně pod sp. zn. 19 C 112/92 Obvodního soudu pro Prahu 1) na podkladě jejich samostatného ocenění.
Odvolací soud dospěl proto k výslednému právnímu závěru, že tu „finanční restituce (srov. §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) umožňuje jen jisté formy majetkové satisfakce osobám, jimž nárok na vydání věcí nesvědčí a které by jinak (kdyby tu nebyla možnost finanční náhrady) byly z restituce vyloučeny“.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení; také v odvolacím řízení žalované náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 5. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 14. 7. 2006 podáno u dovolacího soudu, tedy způsobem a ve lhůtě stanovené v §240 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že otázkou zásadního právního významu je tu otázka, zda za situace, kdy samotné znění příslušného oceňovacího předpisu, tj. vyhlášky č. 182/1988 Sb., neumožňuje ocenit stavbu s přihlédnutím k tomu, že stavba je opatřena cennými malbami, náleží oprávněné osobě náhrada podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. ve výši zohledňující tuto skutečnost významnou pro ocenění stavby. Podle názoru dovolatele, pokud ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. odkazuje na vyhlášku č. 182/1988 Sb., je třeba to chápat jako pomůcku pro určení výše finanční náhrady při respektování základního účelu zákona č. 87/1991 Sb., jímž je zmírnění majetkových a jiných křivd způsobených v rozhodné době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Tento obecný oceňovací předpis se nezabývá takovými unikátními stavbami, o jakou jde v daném případě. Stavby, opatřené vzácnými a unikátními malbami a freskami či jinými neoddělitelnými prvky uměleckého, kulturního či historického významu, patřily v uvedené rozhodné době vesměs pouze státu, prakticky nebyly předmětem úplatných převodů a z toho důvodu na ně v oceňovacím předpise nebylo pamatováno.
V daném případě bylo ovšem možno cenu stavby historicky cenného tzv. V. domu čp. 1239 v P. – N. M. (nyní P. m.), jehož součástí je vzácná malba, zjistit konkrétně za pomoci posudku znalce z oboru výtvarného umění, jak se to i stalo v daném případě. Podle názoru dovolatele i ustanovení §21 až §23 vyhlášky č. 182/1988 Sb. lze výkladem per analogiam interpretovat tak, že i tato vyhláška umožňuje zvýšení ceny pro specifický případ domu se vzácnými malbami, freskami a neoddělitelnými prvky umělecké výzdoby. Opačný závěr se jeví být v rozporu a účelem a smyslem zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatel ještě poukazoval na to, že „ideální podíl domu čp. 1239 v P. – N. M. byl již fakticky vydán jiné oprávněné osobě, a to z toho důvodu, že nárok této jiné oprávněné osoby se opíral o zákon č. 403/1990 Sb., zatím co žalobci vznikl podle zákona č. 87/1991 Sb. pouze nárok na finanční náhradu. Uváděná oprávněná osoba, které byl ideální podíl předmětné nemovitosti vydán, jej následně prodala za cenu, která byla výrazně zohledněna právě unikátními malbami, který je v tomto případě opatřen interiér stavby“. Došlo tu tedy k tomu, že zmírnění následků obou vzniklých křivd, i když jde o křivdy stejné, je tu tedy v obou případech nesrovnatelné.
Ve vyjádření k dovolání dovolatele, učiněném za žalovanou Českou republiku Ministerstvem financí ČR, bylo navrženo, aby dovolání dovolatele nebylo vyhověno. Bylo tu zdůrazněno, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. platný cenový předpis (vyhláška č. 182/1988 Sb.) neumožňoval zahrnout do ceny stavby i cenu umělecké výzdoby interiéru domu nástěnnými a stropními malbami, ani cenu zařizovacích (uměleckých) předmětů; žádnou výjimku uvedené předpisy nestanoví. Nelze tu, podle názoru žalované, změnit ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. jen výkladem zmíněných ustanovení právních předpisů a „přiznat finanční náhradu i za malby v interiéru domu, když z ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. jednoznačně vyplývá, že pro účely výpočtu finanční náhrady se oceňuje jen sama nemovitost uvedená v ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 121/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 5. 2006 (sp. zn. 20 Co 98/2006 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti i s ustanoveními vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání nemovitosti.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. v případech znehodnocení nemovitostí nebo naopak v případech zhodnocení nemovitostí anebo v případech, kdy se věc stala součástí jiné věci). Finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stanoví podle cenových předpisů pro ocenění nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Podle slovního znění i obsahu tohoto ustanovení odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v daném případě postupoval a měl na zřeteli i potřebu „vzít při posuzování restitučního nároku na zaplacení finanční náhrady na nemovitost v úvahu všechny aspekty věci a vypořádat se s nimi“ (jak to zdůraznil nález Ústavního soudu ČR ze 14. 8. 2001, II. ÚS 386/99, uveřejněný pod č. 118 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Šlo tu o ocenění nemovitosti podle cenového předpisu, platného ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. k 1. 4. 1991 (viz §35 zákona č. 87/1991 Sb.). U nástěnných stropních maleb v oceňované domové nemovitosti (které jsou nepochybně součástmi nemovitosti ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku), na které žalobce ve své žalobě poukazoval, nejde o jiné věci než věci nemovité, na něž by bylo možné použít případně ustanovení §13 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. (k závěru o takové aplikaci citovaného ustanovení ovšem jen v případě věcí movitých dospěl dovolací soud např. v nepublikovaném rozsudku 28 Cdo 836/98 Nejvyššího soudu).
Nelze tedy přesvědčivě vytknout odvolacímu soudu, že posoudil nárok žalobce v rozporu s hmotněprávními předpisy, tedy v rozporu s hmotným právem. S názorem dovolatele, že tu je možné „výkladem per analogiam“ použít ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. o možnostech zvýšení ceny při určitých převodech nemovitostí (na něž tato vyhláška pamatuje) i na přisouzení nároku na finanční náhradu za umělecké nástěnné a stropní malby v oceňované nemovitosti, se nelze ztotožnit, neboť by tu šlo o případ aplikace cenového předpisu, ale i samotného zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na jiné než zákonem a cenovým předpisem vymezené způsoby zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, než které má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb. (srov. §1 odst. 1 tohoto zákona). K takovému způsobu aplikace a interpretace ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. neshledává ani dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) oporu v žádném z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a tím méně v ustanoveních zmíněného cenového předpisu.
Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu