ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.283.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 283/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) Z. V., a b) T. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., 2) M. Š., a 3) J. Š., žalovaný 3) zastoupen advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 214/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 55 Co 397/2005-688, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 55 Co 397/2005-688, se zamítá v rozsahu, v němž směřuje do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2004, č. j. 19 C 214/98-575, pokud jím tento soud zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci v části týkající se domu č. p. 199 na stavební parcele č. 197, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 1104 pro obec P., k. ú. K.
II. Dovolání v rozsahu, v němž směřuje do výroků rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č.j. 55 Co 397/2005-688, o nákladech řízení se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 55 Co 397/2005-688, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2004, č. j. 19 C 214/98-575, pokud jimi byla zamítnuta žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci v části týkající se pozemku p. č. 197 a pozemku p. č. 198/2, obou specifikovaných v čl. IV dohody, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č.j. 19 C 214/98-575, (poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 C 214/98-201, vydaný v řízení následujícím poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 1998, č.j. 2 Cdon 654/97-154, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1996, č.j. 35 Co 439/95-139, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 1994, č.j. 10 C 102/92-100, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, č.j. 14 Co 243/2000-252), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti („domu č.p. 199 s pozemkem p.č. 197 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 304 m2 a pozemkem p.č. 198/2 – zahrada o výměře 476 m2, se všemi součástmi a příslušenstvím, vše zapsáno na LV č. 1104 pro obec P. a k.ú. K.e u Katastrálního úřadu P.-m.“), jejíž text byl součástí výroku rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „z. č. 87/1991 Sb.“), že v zákonem stanovené lhůtě (dne 1. 9. 1991) podali výzvu k vydání věci a že žalovaní jsou osobami povinnými podle §20 odst. 1 a §4 odst. 2 z. č. 87/1991 Sb., neboť byla splněna podmínka protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §8 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb., neboť budova č.p. 199 (dále jen „stavba“) v důsledku zásadní přestavby ztratila svůj původní stavebně technický charakter. K této námitce provedl soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění o probíhajících stavebních úpravách většího rozsahu učiněného soudem při místním ohledání dne 1. 12. 1993, dokazování (dopisem žalobců adresovaným MNV v K. ze dne 24. 3. 1990, svědeckými a účastnickými výpověďmi, korespondencí žalovaných se žalobci, doklady o nákupu stavebního materiálu, stavebním povolením ze dne 11. 5. 1990, rozhodnutím o kolaudaci dílny ze dne 2. 4. 1991 a znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství VÚT v B. ze dne 6. 10. 2003) a uzavřel, že ke dni 1. 9. 1991 (tj. ke dni podání výzvy k vydání nemovitosti) byla dokončena stavba dílny, obývacího pokoje a kuchyně. Dále se zabýval otázkou, zda nemovitost takto ztratila svůj původní stavebně technický charakter, tedy zda došlo alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti (PDŽ) k obměně v rozsahu přesahujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku v objektu, přičemž vycházel ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT v B. ze dne 6. 10. 2003 doplněného výpovědi jednoho ze zpracovatelů posudku (dále jen „znalecký posudek“), jímž byl podíl obměny PDŽ posuzován jak pro případ, že ke dni 1. 9. 1991 byla vybudována pouze dílna, tak pro případ, že k tomuto dni byla postavena i přístavba pokoje a kuchyně. Podle uvedeného znaleckého posudku došlo při uvažování maximálního rozsahu změn, když současný stav PDŽ představuje 100 %, k výměně původních PDŽ za nové v rozsahu 3 % a k vybudování zcela nových PDŽ v rozsahu 49 %. Původní PDŽ tak představují pouze 48 %. Z hodnocení jednotlivých PDŽ samostatně dle znaleckého posudku vyplývá, že nové a vyměněné základy tvoří 62 % základů a podíl nových stropů v nemovitosti činí 64 %; u ostatních PDŽ k nadpoloviční obměně nedošlo. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací věc přezkoumal (poté, co soud prvního stupně rozhodl dle §107 o.s.ř. o pokračování v řízení s právními nástupci původních žalobců, kteří zemřeli po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud připustil změnu žalobního petitu, k níž došlo v souvislosti se změnou na straně žalobců) a rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č.j. 55 Co 397/2005-688, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, s tím, že ve výroku uvedl text dohody ve znění odpovídajícím změnám na straně žalobců, a změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dle odvolacího soudu nebylo možno ze znaleckého posudku pro nesprávnou formulaci jeho zadání vycházet, proto s ohledem na odvolací námitky žalobců doplnil dokazování tak, že usnesením ze dne 26. 1. 2006, č.j. 55 Co 397/2005-631, uložil Ústavu soudního inženýrství VÚT v B. doplnění znaleckého posudku. Na základě doplnění znaleckého posudku ve spojení s výpovědí jednoho z jeho autorů dospěl odvolací soud k závěru, že u dvou PDŽ, a to základů (původní 45 %, vyměněné 2 %, nové 53 %) a stropů (původní 44 %, vyměněné 0 %, nové 56 %), došlo k 1. 9. 1991 k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku. Z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že nemovitost, jejíhož vydání se žalobci domáhají, vydání podle §8 odst. 1 z.č. 87/1991 Sb. nepodléhá, neboť zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter.
Rozsudek odvolacího soudu v bodech I., II., III. a V. jeho výroku napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že odvolací soud „nesprávně vyložil právní předpis – zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění“. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že jim měl umožnit podat do jeho rozsudku dovolání. Dále dovolatelé brojí proti postupu odvolacího soudu, který za rozhodný považoval stav nemovitosti ke dni 1. 9. 1991. Tento postup shledávají rozporným s ustanovením §9 z. č. 87/1991 Sb., podle něhož bylo povinností žalovaných „nakládat s majetkem až do doručení výzvy k vydání a k vlastnímu vydání tak, aby budoucí předání nebylo ke škodě oprávněných osob“. K přestavbě nemovitosti provedené po nabytí účinnosti z. č. 87/1991 Sb. (tj. po 1. 4. 1991) tedy nemělo být dle jejich mínění vůbec přihlíženo. Dle názoru dovolatelů není pochyb o tom, že stavební práce na přístavbě nemovitosti byly prováděny až po 1. 4. 1991 a ze znaleckého posudku vyplývá, že k datu 2. 4. 1991 nedošlo ani u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti k „dosažení 50 % nových konstrukcí“, proto nemovitost neztratila svůj dosavadní stavebně technický charakter. Dovolatelé dále předkládají dovolacímu soudu k posouzení judikaturou vyšších soudů nevyřešenou otázku, jak posuzovat situaci, kdy ke dni podání výzvy byla přístavba rozestavěná, a otázku, zda lze hodnotit prvky dlouhodobé životnosti u staveb nedokončených a nezkolaudovaných, protože v případě, kdy kolaudace přístavby obytné části nemovitosti byla provedena až v roce 2001, nelze pak k této přístavbě přihlížet při posuzování ztráty původního stavebně technického charakteru nemovitosti ke dni podání výzvy k jejímu vydání. Dovolatelé také namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil zákon č. 87/1991 Sb., když v případě správnosti závěru o neuznání nároku na vydání nemovitosti, nevyhověl návrhu dovolatelů alespoň zčásti a neuložil žalovaným povinnost uzavřít dohodu o vydání pozemku p.č. 198/2 – zahrada. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) ve svém vyjádření k dovolání vyslovují souhlas s postupem odvolacího soudu i s jeho závěrem ohledně stavu nemovitosti ke dni podání výzvy. Vyvracejí opodstatněnost dovolacích námitek a vyslovují přesvědčení, že žalobci protahují bezdůvodně spor, ač mají zajištěnu možnost bydlení ve Š. Uvádějí, že důvod provedení kolaudace přístavby až v roce 2001 již několikrát vysvětlili jako důsledek opomenutí. Požadavek žalobců na vydání zahrady považují za neoprávněný. Současně polemizují s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, č.j. 2 Cdon 654/97-154, vydaným v předchozím řízení v dané věci. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl podle §243b odst. 1 o.s.ř.
Žalovaný 3) ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, když se zde jednalo o posouzení otázky skutkové, tedy o rozsah změn prvků dlouhodobé životnosti, nikoli o posouzení právní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolací soud předně poznamenává, že podle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2001 nepřísluší odvolacímu soudu rozhodovat o připuštění dovolání, proto nelze pokládat za přiléhavou výtku dovolatelů, že jim dovolací soud „měl umožnit podat do jeho rozsudku dovolání“. Odvolací soud účastníky v písemném vyhotovení rozsudku řádně poučil, za jakých předpokladů mohou dovolání podat, dovolatelé této možnosti využili a není žádného důvodu, aby v tomto směru odvolacímu soudu cokoli vytýkali.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v bodech II., III. a V. jeho výroku, tj. v částech výroku, kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Protože dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud jej v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť zde není splněna podmínka jiného (odlišného) rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí, když důvodem pro zrušení prvého rozhodnutí soudu prvního stupně byla zejména jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Z uvedeného vyplývá prvý dílčí závěr, že zpochybňují-li dovolatelé skutkové závěry soudů obou stupňů týkající se časového určení jednotlivých stavebních prací na nemovitosti, nemůže být jejich námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Za zásadně právně významné považuje dovolací soud dovoláním předestřené otázky: 1) zda pro závěr, že stavba ztratila v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu §8 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb., je rozhodující její stav v době doručení výzvy k vydání stavby povinné osobě, a 2) zda okolnost, že stavba ztratila v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter, brání bez dalšího vydání pozemku, na němž je tato stavba umístěna, případně pozemků s tímto stavebním pozemkem souvisejících.
K otázce ad 1):
Podle §8 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 121/255/), že na zásadní přestavbu lze usuzovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Ztráta původního stavebně technického charakteru je stav následující poté, co stavba prošla rozsáhlou stavební změnou, přičemž však jako věc nikdy nepřestala existovat. Pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru je nutné mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku v objektu (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, Právní rozhledy, sešit č. 7, ročník 1994, s. 246, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 905/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/1997, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12 pod č. 145). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že pro vydání nemovité věci není rozhodné, zda existuje stavební povolení, které počítá s rekonstrukcí domu, jenž má být vydán, nýbrž je rozhodné, že tyto stavební úpravy byly provedeny. Obdobně nutno dovodit, že pro posouzení věci z hlediska §8 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. není rozhodné, zda stavební úpravy byly kolaudovány, nýbrž že byly fakticky provedeny.
Není tudíž správný názor dovolatelů, že hodnotit prvky dlouhodobé životnosti lze pouze u staveb dokončených a kolaudovaných a že pokud kolaudace přístavby obytné části proběhla až v r. 2001, nelze k této přístavbě přihlížet.
V rozsudku ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2515/2005, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §8 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. je kogentním ustanovením, které neváže výslovně dobu provedení (dokončení) přestavby např. na den účinnosti z. č. 87/1991 Sb., jako je tomu kupř. v ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona. Kogentnímu ustanovení §8 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. odpovídá, aby existence nebo neexistence zásadní přestavby byla objasněna před uložením povinnosti vydat nemovitost.
Podle §7 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.
Podle §9 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. je povinná osoba s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě povinna nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona (1. 4. 1991) nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství, převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Právní úkony porušující tento zákaz jsou neplatné.
Přestože zákon č. 87/1991 Sb. pojem „péče řádného hospodáře“ nevymezuje, lze z dikce ustanovení §9 dovodit, že „péči řádného hospodáře“ je třeba chápat jako péči, kterou by měl vlastník věnovat svému vlastnictví, aby nebylo poškozeno či znehodnoceno; zákonodárce zde měl především na mysli zabránit poškození, popř. znehodnocení věci, jež má být vydána.
Kogentní ustanovení §9 odst. 1 z. č. 87/1991 Sb. tedy obsahuje jednoznačný zákaz (jehož porušení je sankcionováno absolutní neplatností učiněných právních úkonů) toliko ve vztahu ke zcizování věcí, jež mají být vydány. Porušila-li by povinná osoba provedením stavebních úprav na věci po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. povinnost nakládat s věcí s péčí řádného hospodáře, může osoba oprávněná uplatňovat nárok na náhradu škody (§9 odst. 2 z. č. 87/1991 Sb.). Není však možné k takto provedeným stavebním úpravám nepřihlížet v rámci posuzování předpokladů pro vydání věci (nemovitosti) z hlediska §8 z. č. 87/1991 Sb.
S ohledem na citovaná ustanovení z. č. 87/1991 Sb. a uvedené závěry nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, pokud za rozhodující pro zkoumání otázky ztráty stavebně technického charakteru stavby v důsledku její zásadní přestavby považoval okamžik doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.
Jelikož dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl zamítnut návrh na uzavření dohody o vydání věci v části týkající se stavby (domu č.p. 199 na stavební parcele č. 197, zapsaného na LV č. 1104 pro obec P., k.ú. K.), není důvodné, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání v této části podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
K otázce ad 2):
Zpochybňují-li dovolatelé správnost právního názoru odvolacího soudu v tom, že jim nebylo alespoň částečně vyhověno uložením povinnosti žalovaným uzavřít dohodu o vydání pozemku p.č. 198/2 – zahrada, zapsaného na LV č. 1104 pro k.ú. K., shledal dovolací soud dovolání v této části opodstatněným.
Není pochyb o tom, že ztráta stavebnětechnického charakteru bránící vydání věci se pojmově může týkat pouze stavby, a nikoli pozemku. Zákon č. 87/1991 Sb. přitom neobsahuje výslovnou úpravu pro případ, kdy věc, jež má být vydána, tvoří funkční celek (stavba se stavebním pozemkem, případně s přilehlou zahradou); mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem rozlišuje zákon jen v případě stavby zřízené až po převzetí pozemku státem (§8 odst. 3 z. č. 87/1991 Sb.), proto nelze při posuzování restitučních nároků oprávněných osob opomenout obecnou zásadu, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 občanského zákoníku). Není tudíž v zásadě vyloučeno, aby vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na něm stojící byly dva odlišné subjekty.
Založil-li tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) své (zamítavé) rozhodnutí toliko na právním závěru týkajícím se pouze předmětné stavby, aniž by se zabýval předpoklady pro vydání souvisejících pozemků, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl zamítnut návrh na uzavření dohody v části týkající se předmětných pozemků a v závislých výrocích o nákladech řízení; jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolací soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo v uvedeném rozsahu zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu