ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2850.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2850/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně České republiky – M. v., proti žalovanému M. A., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 34/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2004, č.j. 12 Co 306/2004-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Chebu dne 25. 2. 2003 domáhala se žalobkyně určení, že je vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných v petitu žaloby.
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 13 C 34/2003-26, v odstavci I. určil, že žalobkyně je vlastnicí zastavěných stavebních pozemků parcela č. 128/1 a parcela č. 128/3, které jsou zapsány pro obec A., katastrální území D. u A., tak jak byly zapsány u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 5. Současně v odstavci II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí budovy, garáže a ostatních staveb, nacházejících se na pozemcích parcela č. 128/1 a parcela č. 128/3, které jsou zapsány pro obec A., katastrální území D. u A., tak jak byly zapsány u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 5.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 16. 12. 1949, č. U III – 77/49 byly vyňaty ve prospěch obce mimo jiné parcely č. 128/1 a parcela č. 128/3 v k.ú. D-, obec A. Vzal za prokázané, že ohledně výše uvedených nemovitostí bylo též vloženo vlastnické právo pro obec D. v knihovní vložce č. 305, přičemž město A- je právním nástupcem obce D. Dále zjistil, že nyní je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník budovy a jiné stavby, nacházejících se na pozemcích p.č. 128/1 a 128/3, na LV č. 5 žalobkyně Česká republika. Dovodil, že ohledně nemovitostí parcely č. 128/1 a parcely č. 128/3 je na LV č. 267 uveden duplicitní zápis vlastnictví pro žalobkyni i žalovaného. Dospěl k závěru, že v dané věci je proto dán právní zájem na určení vlastnického práva.
Věc posoudil ve smyslu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí s tím, že v daném případě nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení §2 odst. 1 zákona. Ohledně určení vlastnického práva k nemovitostem – budově, garáži a ostatních staveb na parcelách č. 128/1 a 128/3 neshledal právní zájem žalobce na určení vlastnického práva, neboť jako vlastník těchto nemovitostí je stále zapsána žalobkyně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze 25.8.2004, č.j. 12 Co 306/2004-46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky jsou na příslušném listu vlastnictví vedeny jako nemovitosti ve výlučném vlastnictví každého z obou účastníků. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala existenci naléhavého právního zájmu na určení, že je vlastnicí těchto pozemků ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Podle odvolacího soudu předmětné pozemky byly v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., ve vlastnictví federace a nemohl se na ně vztahovat zákon č. 172/1991 Sb., neboť nepatřily do majetku České republiky. Zaujal názor, že předmětné pozemky spravovala Pohraniční stráž, se vznikem federace přešly do vlastnictví ČSFR a vlastnictvím České republiky se staly až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že novelou zákona č. 172/1991 Sb. provedenou zákonem č. 144/2000 Sb. došlo k rozšíření podmínek, které umožňují přechod tzv. historického majetku obcí, a že postačí pokud byly nemovitosti ve vlastnictví ČR ke dni 1. 7. 2000. Odvolací soud neshledal oprávněnou námitku odvolatele, že předmětem přídělu byly nejen pozemky č. 128/1 a 128/3 v k.ú. D., ale i stavba, dům č.p. 109 na pozemku č. 128/1, a že v důsledku toho předmětné pozemky tvořily se stavbou jeden funkční celek. Dospěl k závěru, že se nejedná tedy o nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. a nebyla ani splněna další rozhodující podmínka, t.j. že se jednalo o majetek České republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkal, že nepovažoval zákon č. 114/2000 Sb. za nabývací titul k nemovitostem pro obce, ale pouze za předpis odstraňující výkladové pochybnosti. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 280/2004. Namítal, že zákon č. 114/2000 Sb. představuje samostatný právní důvod nabytí majetku obcemi za podmínek v něm uvedených a podmínka, že muselo jít o majetek České republiky ke dni 24. 5. 1991, z něj nevyplývá. Rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně okamžiku nabytí vlastnictví obcemi. Podle dovolatele zákon č. 114/2000 Sb. v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) až d) pouze vyjmenoval, které druhově určené nemovitosti přecházejí do vlastnictví obcí. Dále tvrdil, že zákon č. 114/2000 Sb. představuje lex posterior a zároveň lex superior vůči usnesení vlády č. 596/1994. Poukazoval na skutečnost, že zákon č. 114/2000 Sb. převedl obcím majetek přidělený, ale i majetek pro obec jako uchazeče o příděl navržený nebo schválený, aniž by k nabytí vlastnictví přídělem došlo.
Dále tvrdil, že nemovitosti tedy přešly do vlastnictví příslušné obce bez ohledu na to, že přídělová rozhodnutí nebo přídělové plány byly vydány až po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo, přičemž zde odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 385/2003.
Podle dovolatele zákon č. 114/2000 Sb. vymezil další okruh majetku České republiky, který dnem 1. 7. 2000 přešel do vlastnictví obcí a podmínka, aby se jednalo o majetek, který musel být ve vlastnictví České republiky již dne 24. 5. 1991, splněna být nemusela. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s odůvodněním, že soudy obou stupňů meritorně rozhodovaly o aplikaci ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., které nebylo zákonem č. 114/2000 Sb. nijak dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když otázka v té podobě, jak byla odvolacím soudem řešena, splňuje podmínky uvedené v citovaném ustanovení, neboť jde o otázku zásadního významu. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jak je patrno z rekapitulace odůvodnění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, spočívá rozhodnutí posledně uvedeného soudu na výkladu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991, ve vztahu k důsledkům plynoucím z ustanovení novely tohoto zákona, jak se to stalo zákonem č. 114/2000 Sb.
Dovolací soud shodně se soudem odvolacím, dospívá k shodným právním závěrům, na nichž odvolací soud své potvrzující rozhodnutí založil. Pro stručnost se proto na argumentaci odvolacího soudu odkazuje. Dovolací soud pouze připomíná, že rozhodující pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je okolnost plynoucí ze skutkových zjištění v této věci, podle nichž v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., předmětné nemovitosti nebyly majetkem České republiky. Z výsledků dokazování totiž nadevší pochybnost plyne závěr, že šlo o majetek bývalé ČSFR, což už pojmově, z hlediska elementárního slovního výkladu, vylučuje možnost, aby bylo uzavřeno pro platný přechod věcí do majetku obce, v tomto případě města A. jako právního nástupce někdejší obce D. u A. Stejně tak dovolací soud poukazuje na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, pokud jde o nutnost naplnění všech podmínek přechodu věcí do majetku, k nimž prvořadě patří okolnost, že věci nebyly majetkem České republiky. Z povahy zákona č. 114/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb., nelze dovozovat zpětně ty účinky, které se žalovaný domnívá mít za správné při formulaci svého někdejšího prohlášení starosty žalovaného z roku 2002 pojatého do notářského zápisu notářky v K. V. L. M. sp. zn. N 2 124/2002, N 134/2002. Stejně tak se sluší se připomenout v této souvislosti hodnocení odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, podle něhož řešení dané situace bylo zajisté možné za využití usnesení vlády ČR č. 596 z 19. 10. 1994, k čemuž ovšem v dané věci nedošlo.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004, nelze považovat za případný. Výklad uvedený v citovaném rozhodnutí uvedený, podle něhož smyslem zákona č. 172/1991 Sb. bylo, aby stát obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil, přičemž nešlo vždy o případy majetku, kterým obcím dříve patřil, je dovolacím soudem zastáván i nadále. Tato pasáž zmíněného rozsudku však neřeší situaci posuzovanou v nyní projednávaném dovolacím řízení, v němž diferenčním kritériem je okolnost, že sporné předmětné nemovitosti nespadaly do majetku České republiky, ježto šlo o majetek bývalé federace.
Právní závěr odvolacího soudu opírající se o znění ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., je tak podle posouzení dovolacího soudu v této věci správný. Dovolací soud proto přikročil podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. k zamítnutí dovolání. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný v dovolacím řízení neměl úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu