ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2888.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2888/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně I. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 38.518,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 202/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.7.2005, č. j. 15 Co 2/2005-100, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 14.11.2003 u Okresního soudu v Karviné domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 38.518,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16.1.2004, č.j. 32 Ro 1609/2003-9, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 4 % úroku z prodlení z částky 38.518,- Kč za dobu od 14.11.2003 do zaplacení. Tentýž soud dále usnesením ze dne 27.5.2004, č.j. 28 C 202/2004, připustil změnu žaloby učiněnou žalobkyní u jednání dne 27.5.2004 v návaznosti na změnu splatnosti předmětné částky. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.10.2004, č.j. 28 C 202/2004-78, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 38.518,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2.3.2004 z částky 38.518,- Kč do zaplacení.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 29.1.2003 byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva, na základě níž žalobkyně jako vlastník nemovitosti – objektu č.p. 788 v K., k.ú. K., pronajala žalovanému nebytové prostory umístěné v druhém nadzemním podlaží, pravá část vstupu, 100 m2, ideální polovina za dohodnuté nájemné ve výši 7.500,- Kč měsíčně. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné vyúčtované fakturami č. 28 ze dne 4.10.2003 (správně ze dne 4.5.2003), č. 33 ze dne 1.6.2003, č. 39 ze dne 1.7.2003, č. 40 ze dne 1.8.2003 a č. 47 ze dne 1.9.2003, to znamená za pět měsíců po 7.500,- Kč, celkem 37.500,- Kč za období od května roku 2003 do září roku 2003 a částku 1.018,- Kč podle faktury č. 200302 ze dne 1.7.2003 za elektrickou energii. Dále zjistil, že smluvní (nájemní) vztah trval mezi účastníky od 1.2.2003 do 31.10.2003, kdy došlo k ukončení nájmu na základě jednostranného úkonu žalobkyně. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu, neboť dlužné nájemné včetně náhrady za elektřinu bylo požadováno za dobu, kdy nájemní poměr trval. Ujednání o předmětu nájmu považoval za dostatečně určité. Zaujal názor, že pokud žalovaný namítal, že smluvní vztah byl ukončen dne 31.5.2003 na základě dohody ze dne 20.5.2003, žalovaným předložená fotokopie listiny není dostatečným důkazem prokazujícím tuto skutečnost.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.7.2005, č.j. 15 Co 2/2005-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 37.500,- Kč s 2 % úrokem z prodlení. Současně v odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 1.018,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2.3.2004 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o nájmu nebytových prostor uzavřenou dne 29.1.2003, z níž zjistil, že v článku I. smlouvy byl předmět nájmu vymezen tak, že se mělo jednat o nebytové prostory v nemovitosti č.p. 788/1, ulice Mlýnská, K., k.ú. K., parcela č. 503, nacházející se v druhém nadzemním podlaží – pravá část vstupu, 100 m2, viz příloha č. 1 – ideální polovina. Vzal za prokázané, že účel nájmu byl sjednán v článku II. smlouvy tak, že pronajaté prostory byly přenechány za účelem podnikání nájemce spočívajícím v provozování činnosti, a to provozovny sportovních potřeb – servis. Dále zjistil, že nájemní poměr byl uzavřen na dobu určitou, a to od 1.2.2003 do 1.2.2013 (článek III..) smlouvy. Dále z článku IV. zjistil, že cena nájmu činí 90.000,- Kč ročně, měsíčně pak 7.500,- Kč., přičemž právo fakturovat měsíční nájemné vzniká pronajímateli vždy měsíc před fakturovaným měsícem, a to k 10. dni daného měsíce a na základě bodu 2 tohoto článku je nájemce povinen hradit pronajímateli cenu za spotřebovanou elektrickou energii v její skutečné výši tak, jak bude zjištěna podle příslušných odpočtových měřidel. Opakoval důkaz kopií faktury č. 200302 ze dne 1.7.2003, z níž zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému částku 1.018,- Kč za elektrickou energii za období od 1.2.2003 do 30.6.2003, a to za spotřebu 299 W.
Vyslovil závěr, že podle ustanovení §3 odst. 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb. smlouva o nájmu musí mít písemnou formu, obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, i dobu, na kterou se uzavírá a pokud neobsahuje tyto náležitosti, je neplatná. Podle odvolacího soudu právní úkon je též ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o.z. neplatný tehdy, jestliže nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Konstatoval, že určité, respektive nesrozumitelné uvedení obligatorních náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor má tedy shodné důsledky s tím, pokud nejsou uvedeny vůbec. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť vymezení předmětu nájmu v článku I. dané smlouvy je zcela nedostatečné a tudíž neplatné, když není jasné a zřetelné, co byl žalovaný na základě této smlouvy oprávněn užívat, a to v situaci, kdy stejným způsobem žalobkyně pronajala identické nebytové prostory také V. B. na základě smlouvy uzavřené dne 29.1.2003.
Uzavřel, že předmětná smlouva je absolutně neplatná též z důvodu, že úplata ve výši 90.000,- Kč ročně za oprávnění vyplývající z nájmu nebytových prostor byla sjednána bez rozlišení nájemného a úhrady za služby, toto ujednání o výši nájemného je tak v rozporu s ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.
Na základě výše uvedeného se odvolací soud již nezabýval námitkou žalovaného o ukončení nájemního vztahu ke dni 31.5.2003 na základě dohody ze dne 20.5.2003. Dále zaujal názor, že nebyla prokázána důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení částky 1.018,- Kč s příslušenstvím představující alikvótní část nákladů na elektrickou energii spotřebovanou žalovaným v souvislosti s nájmem nebytových prostor za dobu od února do června 2003. V uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, aby v dalším řízení tento nárok posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a též z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávný závěr, že předmět nájmu je neurčitý. Dále nesouhlasila se zjištěním, že žalovaný nepřevzal nebytové prostory s tím, že převzetí potvrdil podpisem nájemní smlouvy. Poukazovala též na skutečnost, že nebyl dostatečně vyhodnocen důkaz týkající se údajného ukončení nájemního vztahu dohodou. Dovolatelka též zpochybňovala tvrzení odvolacího soudu o identičnosti předmětu nájmu. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dvoustranného právního úkonu - nájemní smlouvy. Podle dovolatelky nájemné bylo řádně odlišeno od úhrady za služby. Považovala za podstatné, že žalovaný měl možnost podnikat v předmětných prostorách, měl od nich klíče, předmět nájmu tedy mohl řádně užívat. Dále tvrdila, že nájemní vztah zanikl až řádnou výpovědí žalobkyně. Vytýkala odvolacímu soudu, že řádně nevyhodnotil důkazní prostředky a důkazy z nich vyplývající. Poukazovala na skutečnost, že pronajímatel i nájemce jsou podnikateli, proto mělo být přihlíženo k ustanovením obchodního zákoníku v platném a účinném znění, který odlišně od ustanovení občanského zákoníku upravuje náležitosti právních úkonů. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (odstavec I.), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka uplatnila podle obsahu dovolání přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka však nijak nespecifikovala nesprávnost postupu odvolacího soudu, kterým mělo dojít k zatížení řízení vadou předvídanou v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. Přitom z ustanovení §242a odst. 1 o.s.ř. plyne pro dovolatele mj. povinnost uvést, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání. Pokud snad měla dovolatelka v této věci na mysli postup odvolacího soudu, který v odvolacím řízení doplnil řízení v rozsahu, jak je popsáno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neshledává dovolací soud v takovém postupu žádný rozpor s ustanovením platných procesních předpisů. Absence povinnosti dovolatele konkretizovat existenci jím tvrzeného dovolacího důvodu ovšem znemožňuje dovolacímu soudu k takovému tvrzení přihlédnout.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněný předpoklad existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Jak je patrno z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jeho měnící zamítavé rozhodnutí vychází předně ze skutkového zjištění o znění písemné smlouvy o nájmu, jmenovitě v označení nepřímého předmětu nájmu a cenu nájmu. Jeho skutková zjištění byla učiněna ze samotné nájemní smlouvy a její přílohy, tedy z listinných důkazů, které odvolací soud opakovaně probral k důkazu. Z nich zjistil, že formulace vztahující se k vymezení předmětu nájmu je nejasná, respektive neurčitá. Dále vzal z téhož důkazu za prokázané, že cena nájmu byla dohodnuta částkou 90.000, Kč, včetně otopu. Tuto formulaci považoval odvolací soud rovněž za nejasnou.
Uvedená skutková zjištění odvolacího soudu netrpí ani vadami logického myšlení, ani neúplností výchozích podkladů a opírají se o legálně provedené důkazy v mezích přípustných v odvolacím přezkumu. Přitom jde právě o skutková zjištění, která jsou prvořadě důležitá pro posouzení důvodnosti žaloby z hlediska v ní uvedených skutkových tvrzení. Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru o neúplnosti zjištění odvolacího soudu, případně rozporu se spisy, jak bylo v dovolání uplatněno.
Shora uvedená zjištění odvolací soud právně zhodnotil tak, že z důvodů neurčitosti je nájemní smlouva absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku. Následně proto uzavřel, že nelze žalovat z neplatného právního úkonu (nájemní smlouvy) nárok na zaplacení nároku z ní plynoucí (nájemného). Nezabýval se v důsledku tohoto závěru dalšími tvrzeními o tom, zda a kdy tvrzený nájemní vztah zanikl.
Dovolání přitom směřuje předně proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti nájemní smlouvy. V tomto směru však dovolatel jen opakovaně uplatňuje tvrzení, která vznesl v průběhu řízení, jakož i v průběhu odvolacího řízení. Určitost nájmu má dovolatel za prokázánu obsahem smlouvy o nájmu, podle níž nájemce stvrdil určitost obeznámení s nebytovými prostorami. Ve vztahu k neplatnosti ujednání ceny nájmu opakuje dovolatel, že smlouva jasně stanovila určení nájemního částkou 90.000,- Kč ročně s tím, že součástí nájmu je i otop. Přitom předmětem řízení výše otopu nebyla.
K tomu dovolací soud odkazuje na obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zde jsou srozumitelně a přesvědčivě vyloženy požadavky na určitost právního úkonu, jejichž správnost dovolací soud rovněž přejímá. Při požadavku písemné formy právního úkonu, z něhož bylo v této věci žalováno, odvolací soud rovněž správně soustředil pozornost na splnění náležitostí tohoto úkonu mezi účastníky uzavřených. Pouhá proklamace jednoho z účastníků smlouvy o jeho vědomí určitosti právního úkonu nemůže odklidit objektivní hodnocení určitosti smlouvy, jak to má na mysli ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Trpí-li právní úkon absolutní neplatnosti podle citovaného ustanovení, nelze z něj dovozovat právní důsledky, jak na to odvolací soud správně upozornil. Pak ovšem nutno dospět k závěru, že rovněž právní kvalifikace zaujatá odvolacím soudem, plynoucí z právně významných skutkových zjištění, jsou správná. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení není proto rovněž v této věci dán.
K dalším námitkám dovolatele, které směřují k otázce, zda a kdy došlo k zániku nájmu žalovaného v důsledku výpovědi žalobkyně, nemohl dovolací soud přihlížet. Na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a odvolací soud se jimi logicky v důsledku primárního zjištění o neplatnosti nájemní smlouvy ani nezabýval.
Pro úplnost dodává dovolací soud, že nelze přisvědčit argumetnaci dovolatele, který pro výklad projevu vůle o platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor dovolává se ustanovení obchodního zákoníku s tím, že zde režim občanského zákoníku nemá místa. Dovolací soud připomíná, že smlouva o nájmu nebytových prostor je institutem občanského práva, na úpravu podle zákona č. 116/1990 Sb. výslovně odkazuje právě občanský zákoník v ustanovení §720. Pak ovšem důsledně je třeba aplikovat i na posouzení platnosti nájemní mlouvy mj. ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, jak to odvolací soud učinil.
Neshledal proto dovolací soud uplatněné dovolací důvody. Dovolání je neopodstatněné bylo proto zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, žalované však v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu