ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2895.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2895/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. s. N. – J., zastoupenému advokátkou, o zrušení rozhodnutí členské schůze žalovaného z 27.9.2003, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 190/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.7.2004, č.j. 29 Co 333/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.7.2004, č.j. 29 Co 333/2004-75 jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami jako soudu prvního stupně ze dne 11.2.2004, č.j. 16 C 190/2003-55. Uvedeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zrušeno rozhodnutí členské schůze žalovaného M. s. N. – J. ze dne 27.9.2003, kterým byl žalobce vyloučen z řad členů žalovaného. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno hrubé porušení článku 6 odst. 2 e), f) stanov žalovaného. Stejně tak odvolací soud vyslovil, že v dané věci nebyly naplněny důvody pro vyloučení žalobce z řad členů žalovaného tak, jak jsou specifikovány ve stanovách žalovaného, přičemž důsledkem porušení členských povinností může být uložení těchto opatření: výtka, dočasné omezení lovu zvěře v honitbě a snížení podílu na výsledcích hospodaření (čl. 8 odst. 1, 2 stanov). Podle odvolacího soudu vyloučit člena lze pouze tehdy, pokud porušil předpisy o myslivosti, zbraních, ochraně přírody nebo tehdy pokud již členovi bylo uloženo jedno z výše uvedených opatření a on se do jednoho roku od uložení dopustí porušení členských povinností (čl. 8 odst. 3 stanov). Kromě toho připomněl, že rozhodnutí orgánu občanského sdružení o vyloučení člena družstva ze sdružení není rozhodnutím správního orgánu ani rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy a žalobu je nutno projednat podle části první až čtvrté občanského soudního řádu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spočívající v otázce hrubého porušení členských povinností žalobcem. Vytýkal odvolacímu soudu, že přehlédl možnost vyloučení pro hrubé porušení členských povinností (čl. 8 odst. 3 stanov), mezi které patří i povinnost dodržovat ve sdružení zásady občanského soužití ve smyslu článku 6 odst. 2 písm. e) stanov. Dále namítal, že článek 8 odst. 3 stanov neupravuje, o jakou intenzitu porušení členských povinností musí jít, aby bylo možno označit je za hrubé. Podle dovolatele je nutné jednání žalobce kvalifikovat jako hrubé porušení zásad občanského soužití, a to s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2002, sp. zn. 20 Cdo 1810/2000. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 3 o.s.ř. souvisí předpoklady uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Námitky směřující k neúplnosti skutkových zjištění tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 3 o.s.ř.
K problematice řešené odvolacím soudem se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil rozsudkem ze dne 29.8.2002, sp. zn. 20 Cdo 1810/2000, v němž zaujal názor, že pro posouzení, zda je možno členovi sdružení uložit nejpřísnější opatření, jímž je vyloučení, je rozhodující intenzita (závažnost) porušení povinnosti člena družstva. To znamená, že musí jít o takové porušení povinnosti, které by bylo možno kvalifikovat jako hrubé. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly dány důvody pro vyloučení žalobce z řad členů žalovaného sdružení, je nutno jeho rozhodnutí považovat za správné.
Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu