ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3011.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3011/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Klubu vojenství a historie P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 178/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2006, č.j. 24 Co 83/2006-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 10. 2005, č.j. 8 C 178/2004-176, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pevnostního objektu R-S 74, zapsaného jako budova bez č.p./č.ev. jiná stavba, stojícího na pozemku st. p. č. 139
a zapsaného v katastru nemovitostí pro obec R. v O. h., a katastrální území P. p. na LV č. 588, vedené Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R. nad K. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaný byl povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.753,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž Základní organizace Svazarmu (ZO Svazarmu 4002/230) uzavřela s ČR – tehdejším Federálním ministerstvem národní obrany dne 31. 3. 1983 hospodářskou smlouvu o trvalém bezplatném užívání pevnostního objektu R-S 74 (dále předmětná nemovitost). Dne 18. 3. 1990 bylo usnesením mimořádného sjezdu Svazarmu ČR rozhodnuto o zřízení právního nástupce – Sdružení technických sportů a činností ČR (dále jen STSČ ČR), jehož právním nástupcem se později stalo Sdružení sportovních svazů ČR (dále jen SSS ČR). Pod oba uvedené subjekty spadala i ZO Svazarmu 4002/230, základní organizace s vlastní právní subjektivitou. Členská schůze uvedené základní organizace rozhodla dne 3. 12. 1990 o svém rozdělení na dva samostatné subjekty, a to na 1) 230. Středisko mládeže V., a na 2) Klub vojáků v záloze č. 274/Klub vojenské historie. Oba subjekty zůstaly nadále členy v té době jen STSČ ČR a posléze se oba dohodly na rozdělení majetku a práv náležejících jejich právnímu předchůdci ZO 4002/230 mimo jiné tak, že předmětná nemovitost zůstane nadále v užívání Klubu vojáků v záloze č. 274/ Klubu vojenské historie. Toto občanské sdružení na základě rozhodnutí členské schůze ze dne 9. 11. 1991 změnilo svůj název na Klub vojenství a historie P., jehož předmětem činnosti je mimo jiné též branně-sportovní činnost (čl. 3 Stanov). Předmětná nemovitost slouží jako branně sportovní základna a ubytovací komplex pro sportovní aktivity členů žalobce. Žalobce měl naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, neboť podle stavu zápisu v katastru nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch ČR (s oprávněním hospodaření ve prospěch Ministerstva obrany), přestože podle §14 zákona č. 290/2002 Sb.,
o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, došlo k přechodu vlastnického práva na žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírala
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu, neboť ve věci byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vymezila tři zásadní otázky, jež byly odvolacím soudem nesprávně vyloženy: a to, zda protipěchotní bunkr může být sportovištěm ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb.,
o podpoře sportu, dále zda za občanské sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu podle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. je možné považovat subjekt, jehož sportovní činnost není převážnou či výhradní činností, a zda je možné vyvodit, aby k právnímu nástupnictví občanského sdružení došlo na základě prohlášení bez odkazu na konkrétní právní normu hmotného práva. Dovolatelka poukázala na to, že žalobce nesplnil žádnou z výše uvedených podmínek pro přechod předmětné nemovitosti do jeho vlastnictví, a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Ve svém podání zpochybnil přípustnost dovolání žalovaného, ztotožnil se s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání je podáno ve lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno
o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu.
Dovolání je přípustné, neboť jde o posouzení v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešených právních otázek, tj. otázek spojených s aplikací zákona č. 290/2002 Sb., dovolání ovšem není důvodné.
Podle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku.
Předmětem přechodu jsou sportovní zařízení, definovaná v ustanovení §2 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, jimiž se rozumí objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu. Protipěchotní bunkr není z hlediska stavebně-technického přímo určen pro realizaci sportovních aktivit, nicméně je nutné podotknout, že svému původnímu účelu, tj. protipěchotní obraně, již delší dobu neslouží; minimálně od roku 1983, kdy byl převzat ZO Svazarmu 4002/230. Není vyloučeno, aby takový objekt k provozování sportu sloužil, což bylo prokázáno před soudy nižších instancí; zjištěným skutkovým základem je dovolací soud vázán a není oprávněn jej měnit (srov. §243a o. s. ř.). Ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. je definováno obecně, a v této souvislosti je nutné vycházet z fakticity využívání předmětné nemovitosti, a nikoliv pouze z účelového určení nemovitosti vymezeném např. v kolaudačním rozhodnutí či v územním plánu.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že za oprávněné občanské sdružení podle §14 zákona č. 290/2002 Sb. lze považovat jen to, které má výkon sportovních aktivit jako jediný možný předmět své činnosti. Občanská sdružení jsou charakteristická pluralitou zájmových činností, které představují účel jejich existence. Rozlišování činností sdružení na hlavní a doplňkové, jak činí dovolatelka, není ve vztahu k uplatňovanému nároku žalobce relevantní, neboť zákon sám hovoří pouze
o občanských sdruženích působících v oblasti tělovýchovy a sportu, což žalobce splňuje, a tuto činnost aktivně provádí právě v rámci užívání předmětné nemovitosti, jak bylo uvedeno výše.
Dovolatelka též namítala, že právní nástupnictví žalobce nebylo opřeno o konkrétní ustanovení zákona, z něhož lze toto nástupnictví vyvodit. Občanská sdružení jsou však založena na spolkové samosprávě jako zvláštním druhu zájmové samosprávy a stát má s ohledem na ustanovení čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod omezené možnosti, jak do této samosprávy zasahovat (a to včetně zákonné regulace poměrů uvnitř občanských sdružení, k nimž jsou apriori povolány stanovy sdružení). Odvolací soud, vycházeje při zjišťování právního nástupnictví z registrovaných stanov sdružení a z rozhodnutí orgánů sdružení, postupoval v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobce má podle §243c odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§5 písm. b/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby
(§18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu