ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3073.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3073/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A., a. s. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému H. I., podnikateli, zastoupenému advokátem, o zaplacení 144.316,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 176/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, č.j. 18 Co 163/2006-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o dovolání ve výši 6.612,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
I.
1. Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 8. 2005, č.j. 21 C 176/2003-84, kterým byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 144.316,01 Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 136.112,- Kč od 23. 5. 2003 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části týkající se zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 136.112,- Kč od 23. 5. 2003 do zaplacení, byl odvolacím soudem také potvrzen, stejně jako výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení nákladů odvolacího řízení, které žalobci vznikly ve výši 31.297,- Kč.
2. Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž mezi žalobcem a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor:
- první smlouva ze dne 3. 6. 2002 (č. 103/3/2002); předmětem nájmu byly prostory nacházející se v přízemí domu č.p. 378 na pozemku č. p. 397, k.ú. M. S., „od průjezdu vpravo“, o celkové ploše 76,28 m2 se sjednaným nájemným ve výši 372.000,- Kč ročně a s náhradou za služby ve výši 36.500,- Kč ročně plus 5 % DPH;
- druhá smlouva ze dne 11. 6. 2002 (č. 104/3/2002), účinná od 1. 7. 2002, na jejímž základě pronajal žalobce žalovanému nebytové prostory v témž domě „od průjezdu vlevo“ o celkové ploše 89,83 m2 s ročním nájemným ve výši 458.088,- Kč a úhradou za služby 7.500,- Kč plus 5 % DPH za jeden měsíc.
Nájemní vztah založený první smlouvou skončil na základě výpovědi žalobce k 31. 3. 2003, neboť za měsíce červen 2002 až březen 2003 dlužil žalovaný na nájemném 359.337,50 Kč a dále neuhradil poplatky za elektrickou energii ve výši 7.075,40 Kč
a 268,80 Kč. Nájemní vztah vzniklý na základě druhé smlouvy skončil dohodou, a to na základě žádosti žalovaného ze dne 30. 8. 2002. Žalovaný žalobci neuhradil nájem za červenec 2002 a srpen 2002 a poplatky za služby za tyto měsíce, celkem z tohoto titulu dlužil částku 96.598,- Kč. Po zápočtu částky 327.165,- Kč žalobce na žalovaném požadoval zaplacení 144.316,01 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázané, že k předmětným prostorám neexistovaly v době uzavření smluv kolaudační doklady. Z místního šetření odboru výstavby Městské části P. ze dne 20. 5. 2003 bylo zjištěno, že v předmětném objektu se nacházejí nebytové prostory, jak od průjezdu vpravo (smlouva č. 103/03) tvořené třemi kancelářemi, kuchyní, komorou a WC, tak od průjezdu vlevo (smlouva č. 104/03), tvořené dvěma kancelářemi, umývárnou, WC, kuchyňkou a komorou. Odvolací soud aplikoval ustanovení §1 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, podle něhož se za nebytové prostory považují též byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Se souhlasem národního výboru jako správce bytového fondu pak bylo podle
§57 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, možno byt nebo jeho část užívat k jiným účelům než k bydlení. Zákon o hospodaření s byty byl zrušen k 1. 1. 1992, ale právní úprava působnosti zákona č. 116/1990 Sb. zůstala nezměněna. Odvolací soud dovodil, že nyní vlastník sám může rozhodnout, zda k účelům nebytovým pronajme místnosti, které jsou podle kolaudačního rozhodnutí bytem. Pro platnost uzavřených smluv nebyl tedy rozhodný jejich kolaudační stav, a proto předmětné smlouvy byly platně uzavřeny podle §1 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb.,
a smluvní strany byly povinny plnit závazky, které pro ně z těchto smluv vyplývaly. Povinnost platit sjednané nájemné a poplatky za služby byla jednou z povinností žalovaného, kterou v rozsahu požadovaném žalobou nesplnil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Současně navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §243 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu, že vlastník sám je oprávněn rozhodnout, zda pronajme byt k nebytovým účelům, neboť tím by byly zpochybněny meze právní úpravy vlastnického práva (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s §123 občanského zákoníku, vyhláška č. 137/1998 Sb. jako prováděcí ke stavebnímu zákonu atd.). Prostory resp. místnosti je možné pronajímat pouze v souladu s jejich stavebně technickým určením. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce se k dovolání vyjádřil. Nedomníval se, že je důvodné, neboť po zrušení zákona č. 41/1964 Sb. podle něj není jednoznačně vymezen orgán, jehož souhlas je nezbytný pro užívání bytu k nebytovým účelům. Vlastník může v rámci výkonu svého nezadatelného práva o dispozici se svým majetkem rozhodnout. Opačný výklad by podle žalobce byl v rozporu s čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náklady dovolacího řízení.
II.
5. Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Dovolací důvod spočívá podle dovolatele v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
6. Ustanovení §1 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, podle něhož se za nebytový prostor považují také byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům, nelze vykládat tak, jak učinil odvolací soud. Vlastník bytu nemůže sám posoudit možnost užívání bytu jiným způsobem, zejména odporuje-li to veřejnému zájmu. Podle platné právní úpravy je k rozhodnutí o změně užívání stavby (bytu) povolán pouze stavební úřad (srov. §126
a násl. zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon). Nelze-li v posuzované věci hovořit o nebytovém prostoru ve smyslu §1 a §3 zákona č. 116/1990 Sb., pak nezbývá než učinit závěr, že předmětné smlouvy popsané v bodě 2. tohoto odůvodnění jsou neplatné.
7. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že předmětné nebytové prostory „od průjezdu vlevo“ převzal žalovaný k užívání dne 14. 6. 2002, a to bez připomínek, a dne 3. 6. 2002 převzal žalovaný nebytové prostory „od průjezdu vpravo“, také bez připomínek ke stavu předávaných prostor. Tyto prostory byly fakticky způsobilé k užívání jako nebytové; žalovaný je prokazatelně užíval v době od výše uvedených dat až do 31. 3. 2003
u prostor „od průjezdu vpravo“ a do 30. 8. 2002 u prostor „od průjezdu vlevo“. Pokud by tedy dovolací soud dovedl své posouzení věci do všech procesních důsledků, musel by přikročit ke zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté by ovšem – v intencích právního názoru dovolacího soudu – muselo dojít k poučení stran, že připadá v úvahu odlišný právní náhled na věc (§118a odst. 2 o. s. ř.), a to takový, že žalobcův nárok lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (zejména podle §451 obč. zák. jako plnění bez právního důvodu). Dá se oprávněně předpokládat, že žalobce by byl poté v řízení úspěšný, a to s nárokem vyčísleným ve stejné výši jako doposud.
8. Odvolací soud tedy sice posoudil dovolatelem nastolenou hmotněprávní otázku nesprávně, nejde však o takovou právní otázku, jež by byla pro věc určující. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
9. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady vynaložil žalobce za vyjádření k dovolání, přičemž odměna za ně musí být dvakrát krácena (§14 odst. 1,
§15, §18 odst. 1 o. s. ř.). Při sazbě odměny za úkon ve výši 26.150,- Kč (viz výpočet odvolacího soudu) to znamená po redukci 6.537,50 Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč pak (zaokrouhleně) představují náklady řízení částku 6.612,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu