ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3097.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3097/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. P. zastoupeného advokátkou, za účasti Ing. J. K., zastoupeného advokátem, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 7 C 66/2003, o dovolání žalovaného účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.2.2007, čj. 18 Co 48/2006-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou podle páté části o.s.ř., se žalobce domáhal nového projednání věci, rozhodnuté Okresním úřadem – Okresním pozemkovým úřadem v K. dne 7.11.2000, čj. 937/92-LC/14. Pozemkový úřad rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), že oprávněná osoba Ing. E. K. je vlastníkem domu čp. 1320
a pozemků č. 414/1, zastavěná plocha, a č. 407/3, ostatní plocha v K.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 3.11.2005, čj. 7 C 66/2003,-129, žalobě vyhověl, když mj. rozhodl, že Ing. J. K., (právní nástupce Ing. E. K.) není vlastníkem uvedených nemovitostí, (přičemž pozemky byly – zřejmě v důsledku písařské chyby – v rozsudku označeny chybným číslem). Současně rozhodl, že tím se nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu. I když soud konstatoval, že zákon o půdě nezařadil směnné smlouvy mezi právní úkony, jež zakládají právo na vydání nemovitostí, posoudil tuto smlouvu současně i z hlediska případného naplnění ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy jako smlouvu kupní, u níž je nutno prokázat, že byla sjednána v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Naplnění této skutkové podstaty však neshledal, stejně tak nedospěl k závěru, že by sjednání uvedené smlouvy bylo důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Žalovaného proto neshledal oprávněnou osobou.
Na základě odvolání žalovaného účastníka Krajský soud v Brně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a svým rozsudkem ze dne 8.2.2007, čj. 18 Co 48/2006-151, jej potvrdil ve znění, že Ing. E. K. není vlastníkem předmětných nemovitostí, což odůvodnil tím, že účastníkem řízení před správním orgánem byl tento účastník, nikoli jeho právní nástupce, přičemž předmět správního řízení nemůže být v průběhu řízení měněn. Na tom nic nemění to, že právní nástupce zemřelého Ing. E. K. je Ing. J. K. Odvolací soud také uvedl ve svém výroku správné číselné označení pozemků. Jinak shledal správným skutková zjištění soudu prvního stupně
a v zásadě i jeho právní názory. Konstatoval, že přechod vlastnictví k nemovitostem na základě směnné smlouvy není uveden jako restituční důvod v
§6 odst. 1 zákona o půdě, takže vlastně není důvodu zabývat se okolnostmi, zda smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Přesto věc posoudil i z hlediska jejich případného naplnění, přičemž dospěl k názoru že k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem z Ing. E. K. na žalobce nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Vyšel z toho, že v důsledku politických poměrů po roce 1948 byl původní vlastník nemovitostí Ing. E. K. postižen osobně
i majetkově a tento dlouhodobý proces vykazuje známky politické persekuce, v jejímž důsledku učinil právní úkony ve vztahu ke svému majetku, které by jinak neučinil. Tyto znaky však již nevykazuje uzavření smlouvy o výměně nemovitostí, kterou uzavřel 20.9.1972. V té době již nebyl v tak společensky nepříznivém postavení, jehož důsledkem by bylo jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými občany. Naopak družstvo se snažilo vyjít mu vstříc v situaci, kdy dům byl pro něj vzhledem k okolnostem do jisté míry zátěží. Rovněž ocenění jeho domu bylo provedeno podle příslušné oceňovací vyhlášky pro něj výhodným způsobem, protože dům byl oceněn jako osobní vlastnictví, a to částkou 238.900,- Kčs, ač šlo o dům nájemní. Byla tedy záměrně vytvářena situace vylučující znevýhodnění majitele domu – dům, za který byl směněn, byl oceněn částkou 241.700,- Kčs. Tato situace vylučuje rovněž závěr, že směnnou smlouvou o výměně nemovitostí mezi Ing. E. K. a Jednotným zemědělským družstvem by došlo k politické persekuci nebo postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva
a svobody.
Žalovaný účastník Ing. J. K. podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
a uplatňuje dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jak pokud jde o charakter směnné smlouvy, tak i naplnění podmínek stanovených v §6 odst. 1 zákona o půdě. Z ustanovení §406 občanského zákoníku, platného v době uzavření směnné smlouvy, dovozuje, že na směnnou smlouvu se nahlíží jako na smlouvu kupní, a jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že u směnné smlouvy se namísto plnění peněžitého poskytuje plnění ve věcech. Jde tedy o prakticky totožné smlouvy, takže ně lze vztáhnout i stejný restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Tíseň lze spatřovat v tom, že před uzavřením smlouvy byl majitel dlouhodobě předmětem politické, majetkové a osobní persekuce a s nemovitým majetkem, který byl předmětem smlouvy, disponoval v rozporu se svou vůlí. Nápadně nevýhodné podmínky směnné smlouvy spatřuje dovolatel v tom, že vzájemný poměr cen směňovaného majetku nebyl rovnocenný a pro právního předchůdce dovolatele byla cena jednoznačně nepříznivá. Dle jeho názoru je dán i restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, protože Ing. E. K. byl jako syn politicky a občansky nespolehlivé osoby vyloučen ze studia před vykonáním poslední zkoušky na Vysoké škole zemědělské v B., musel nastoupit na podřadné místo, odloučen od manželky. Jeho otec byl odsouzen v roce 1949 v inscenovaném politickém procesu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V roce 1961 byl Ing. E. K. donucen bezplatně převést do vlastnictví státu pozemky o výměře více než 25 ha včetně obytných a hospodářských budov usedlosti čp. 1321 v K., které již předtím bezplatně užíval Státní statek K. V roce 1967 mu byly vyvlastněny pozemky č. 408/5
a 407/1 v K. V roce 1972 po smrti jeho matky byla na návrh žalobce povolena změna bytové jednotky v domě čp.1320 v K., kterou do té doby užívala, a byt měl nadále sloužit jako kancelář JZD K. O tom rozhodly tehdejší státní orgány
a orgány KSĆ, bez vědomí majitele, který se proti tomu nemohl účinně bránit. Proto právní předchůdce žalovaného, který si byl vědom, že se soukromým vlastnictvím nemohl disponovat dle své vůle, požadoval výměnu nemovitosti, aby zajistil bydlení pro rodinu. V souvislosti s uzavřením směnné smlouvy byl vypracován znalecký posudek
a cena domu čp. 1320 byla stanovena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., jako by šlo o osobní majetek, tedy částkou 1.007.615,- Kčs. Následujícího dne znalec vyhotovil druhý posudek, podle něhož byla cena stanovena jako pro oceňování nemovitostí
v soukromém vlastnictví, čj. 61.150,- Kčs. Soukromé vlastnictví nemělo v té době ani stejnou ochranu jako ostatní druhy vlastnictví a nelze než dovodit, že směnná smlouva byla uzavřena v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud v souladu se zákonem
o půdě i judikaturou dospěl k závěru, že směnná smlouva není restitučním titulem, protože jejich výčet v zákoně je taxativní. Nešlo ani o případ uvedený v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, protože družstvo se snažilo vytvořit směnnou smlouvou co nejpříznivější podmínky, aby se převod domu čp. 1320 uskutečnil. Šlo o dům v soukromém vlastnictví, pro účely směny byl ale za použití výjimky uvedené v §13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb. oceněn jako dům v osobním vlastnictví. Z pohledu tehdejší doby a při srovnání s jinými občany se jednalo o oboustranně výhodnou výměnu nemovitostí. Družstvo získalo větší nemovitost pro umístění svého sídla, i když vyžadující opravy, druhá strana získala nový rodinný dům 6 let po kolaudaci. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti dané zákonem
a zvažoval jeho přípustnost. Vzal v úvahu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když rozhodl o vlastnictví Ing. E. K. namísto Ing. J. K., o němž rozhodoval soud prvního stupně. Nejde ovšem o okolnost, která je napadána dovoláním. Dovolací soud ovšem považuje posouzení směnné smlouvy jako restitučního důvodu za zásadně významné po právní stránce, protože v posledních letech se touto problematikou z hlediska zákona o půdě nezabýval. S tím souvisí i hodnocení restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolání proto považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a rozsudek odvolacího soudu přezkoumal věcně.
Dovolací soud se kloní k názoru dovolatele, že kupní smlouva vykazuje všechny základní vlastnosti smlouvy kupní, což odpovídá i její úpravě v předpisech hmotného práva občanského, zmiňované dovolatelem. Bylo jistě v intencích zákonodárce, aby se restituční důvody vztahovaly i na takové smlouvy, jimiž původní vlastník převedl na stát nebo povinnou právnickou osobu svůj majetek, spadající pod úpravu provedenou zákonem o půdě, pokud tento majetek v tísni směnil za jiný majetek za nápadně nevýhodných podmínek. Formální výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě by neodpovídal snaze napravit křivdy, způsobené uzavřením takové smlouvy. Dovolací soud proto uzavírá, že z hlediska restitučních důvodů podle §6 odst. 1 zákona o půdě je třeba pohlížet na smlouvu směnnou jako na quasi kupní smlouvu.
Na druhé straně souhlasí dovolací soud se závěry odvolacího soudu, že jednání žalobce při sjednání smlouvy z roku 1972 nevykazovalo znaky politické persekuce ani postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jejich porušení spatřuje dovolatel zejména v odlišném posuzování soukromého a osobního majetku, jak bylo v té době zákonem upraveno. K tomu však v dané věci nedošlo, jak je dále uvedeno.
Z těchto závěrů vyplývá, že bylo třeba zabývat se tím, zda směnná smlouva, uzavřená mezi účastníky v roce 1972 byla uzavřena v tísni a současně i za nápadně nevýhodných podmínek, což oba soudy učinily. Dovolací soud hodnotí otázku tísně při uzavření smlouvy odlišně od jejich závěrů, protože skutečnost, že bylo příslušnými orgány na počátku 70. let rozhodnuto o tom, že po smrti užívatelky bytu bude nemovitost sloužit jako sídlo družstva, mohla subjektivně způsobit tíseň u vlastníka nemovitosti, který byl dříve politicky persekvován, jak konstatuje i odvolací soud,
a pokud by nepanovaly politické poměry nastalé po srpnu 1968, by zřejmě k převodu nemovitosti nepřistoupil. Za této situace je třeba přiklonit se k názoru, že podmínka tísně při uzavření předmětné smlouvy byla dána.
Pro naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě však nestačí prokázání stavu tísně při uzavření smlouvy, ale současně musí být naplněna
i druhá skutečnost, totiž že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Tuto skutečnost spatřuje dovolatel v tom, že „vzájemný poměr ceny nemovitého majetku, který jeho právní předchůdce převedl na právního předchůdce žalobce, nebyl rovnocenný a že smlouva byla z hlediska ceny vzájemně převáděných nemovitostí pro jeho právního předchůdce jednoznačně nepříznivá“. Toto tvrzení konkretizuje tím, že majetek, který jeho právní předchůdce převáděl na družstvo, byl oceněn podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. jako majetek v soukromém vlastnictví částkou 238.900,- Kčs, ačkoli pokud by jeho cena byla posouzena jako nemovitost v osobním vlastnictví, činila by 1.007.000,- Kčs. Dovolací soud však neshledal dovolání v této části důvodným.
Z obsahu spisu Okresního úřadu v K. – pozemkového úřadu, a dokladů
v něm založených vyplývá, že pro účely předmětné směnné smlouvy vypracoval znalec J. L. znalecké posudky o ceně domu čp. 1320 v K. ve třech variantách. Dvě varianty vycházely z vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobní vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění, přičemž v posudku pod pořadovým číslem 637 ze dne 9.4.1971 určil cenu domu podle základního ustanovení §13 odst. 1 této vyhlášky,
tj. podle obestavěného prostoru, a to ve výši 61.150,- Kčs. Ve druhé variantě pod stejným pořadovým číslem ze dne 10.4.1972 vypracoval výpočet ceny při posouzení domu jako rodinného domu v osobním vlastnictví podle §13 odst. 2 vyhlášky, a to částkou 238.900,- Kčs. Výpočet podle třetí varianty na 1.007.000,- Kčs byl proveden nikoli podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale v reprodukční hodnotě, vyjadřující skutečnou (obecnou) cenu nemovitosti. Dovolací soud vychází z toho, že převody nemovitostí, na něž se vztahovala vyhláška č. 43/1969 Sb., nebylo možno provádět za jinou cenu, než cenu stanovenou podle ní, přičemž plné reciprocity bylo dosaženo tím, že rovněž nemovitost, kterou právní předchůdce žalovaného získal výměnou do svého vlastnictví, byla oceněna podle této vyhlášky, nikoli cenou reprodukční. Jestliže tedy obě směňované nemovitosti byly oceněny jako rodinné domky podle téže vyhlášky, a jejich cena byla v podstatě shodná, nemohlo jít o nápadně nevýhodné podmínky smlouvy. Nebyla tedy naplněna skutková podstata ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, která by zakládala nárok na vydání nemovitostí.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, který neshledal žalovaného oprávněnou osobou, je v konečném závěru správné a dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že dovolateli bylo dáno zapravdu
v části jeho argumentů, a za použití §150 o.s.ř. shledal důvod pro to, aby náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobci přiznána, i když měl v tomto řízení úspěch.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu