ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3107.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3107/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23.2.2006, sp.zn. 25 Co 507/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 5 C 452/2003 (žalobce H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. M. K., 2. J. K., a 3. J. Š., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, za vedlejší účasti v řízení (na straně žalobce) Bytového družstva S.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 18.11.2003, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 11.4.2005, čj. 5 C 452/2003-125. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce H. m. P. o určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 2910/27 (zastavěné plochy o výměře 168 m2) v katastrálním území Z., obec P., a pozemku parc. č. 2910/28 (zastavěné plochy o výměře 203 m2) v katastrálním území Z., zapsaných na listu vlastnictví č. 2065 u Katastrálního úřadu P.-m. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23.2.2006, sp.zn. 25 Co 507/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 14.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně založil své rozhodnutí na správném zjištění skutkového stavu a na tomto základě posoudil dobře projednávanou právní věc i po právní stránce.
Odvolací soud měl za to, že je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když ohledně pozemků, uváděných v žalobě žalobce, je „vedeno v katastru nemovitostí v evidenci duplicitní vlastnictví“; důkazní břemeno k prokázání vlastnictví je tu ovšem na straně žalobce. Žalobce však v průběhu řízení před soudy obou stupňů nedoložil ani to, jakým způsobem tu mělo přejít na stát vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení. Pokud se žalobce odvolával na pozemkovou reformu z roku 1948, bylo toto jeho tvrzení v řízení vyvráceno. I k posouzení otázky vydržení vlastnictví, na něž poukazoval žalobce, přicházelo by tu v úvahu posouzení této otázky tehdy, pokud by existoval právní důvod, na základě něhož by žalobce založil svou dobrou víru, že pozemek jako oprávněný držitel užívá; podle názoru odvolacího soudu však „dobrá víra nemůže být založena tím, že stát převezme pozemek bez právního důvodu, neboť pojmově takového jednání dobrou víru vylučuje“; žalobce nikdy nespecifikoval dobu, kdy byl držitelem v dobré víře, aby bylo možné posoudit, zda případná desetiletá doba držení nemovitosti tu je splněna. Naproti tomu žalovaní prokázali nabytí vlastnického práva svými předchůdci, po nichž pak dědili; není tu rozhodné, zda žalovaní také museli sporné pozemky užívat a brát z nich užitky, protože takové chování je ve smyslu ustanovení §123 občanského zákoníku právem vlastníka, ale nikoli jeho povinností; nerealizováním práv vlastníka tu nemůže dojít k zániku vlastnického práva k nemovitostem. Žalobce k doložení svého vlastnického práva předložil listinný důkaz, který však obsahoval jen vyjádření Státního oblastního ústavu v Praze na otázku vlastnictví žalobce. Není tu také rozhodné tvrzení žalobce o tom, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, zasahují ještě i do dalších pozemků (parc. č. 82 a parc. č. 79 v tomtéž katastrálním území).
Odvolací soud proto neshledal pochybení v rozhodování soudu prvního stupně a potvrdil jeho rozsudek (a to i ve výrocích o nákladech řízení) jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 5.4.2006 a dovolání ze strany dovolatele H. m. P. bylo předáno dne 16.5.2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se H. m. P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel je toho názoru, že v daném případě nemovitosti (o něž jde v tomto řízení) přešly do vlastnictví státu v rozhodném období, jsou v katastru nemovitostí vedeny duplicitně jako vlastnictví žalobce i žalovaných a původní pozemek /role/ ve vlastnictví právních předchůdců žalovaných neodpovídá přesně předmětným pozemkům“ v této právní věci. Žalobce poukázal i na to, že odvolacímu soudu navrhl k posouzení i další listinné důkazy, které byly Státním oblastním archivem v P. doručeny po vydání rozsudku soudu prvního stupně, přičemž doručeny byly nejen žalobci, ale i soudu prvního stupně.
Pokud žalovaní uzavřeli dohodu s podnikem S. P., podle níž měl tento státní podnik pozbýt veškerého práva k užívání pozemkové parcely č. 80 v katastrálním území Z., pak tu šlo o dohodu, která nebyla uzavřena podle restitučních předpisů, a uvedený státní podnik předtím nezískal k pozemku /pozemkům/ právo hospodaření, ani jiné takové právo a s pozemky nedisponoval, takže pro tento spor mezi žalobcem a žalovanými je dohoda, uváděná žalovanými, irelevantní.
Žalobce naproti tomu zdůrazňoval, že v tomto soudním řízení doložil, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly vedeny v evidenci nemovitostí a i nyní jsou vedeny v katastru nemovitostí jako vlastnictví státu s právem hospodaření pro n.p. L. r.; doložena byla i hospodářská smlouva mezi Obvodním národním výborem P. 5 a L. r., n.p., a tedy jen tento subjekt by mohl být povinným ve smyslu restitučních předpisů a jen tento subjekt by mohl právně relevantním způsobem uzavřít se žalovanými nějakou dohodu o pozemcích uváděných v žalobě žalobců.
Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že žalovaní „s ohledem na možnost i nutnost uplatnit restituční nároky se nemohou bez dalšího dovolávat svých vlastnických práv a nemohou se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů“.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že „nezohlednil skutečnost, že předmětné pozemky jsou vedeny jako duplicitní vlastnictví žalobce i žalovaných, takže zamítnutí žaloby žalobce by tuto duplicitu nevyřešilo“. K uvedené otázce se však ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nevyjádřily.
Odvolací soud, podle názoru dovolatele, nesprávně posoudil i skutečnost, na kterou žalobce v řízení poukazoval, že totiž pozemky parc. č. 2910/17 a parc. č. 2910/18 v katastrálním území Z. byly odděleny pouze z pozemku parc. č. 80 (podle pozemkové knihy), ale pozemky byly odděleny i z jiných pozemků, když totiž částečně zasahují i do pozemku (role) parc. č. 82 (podle pozemkové knihy) a tyto pozemky byly ve vlastnictví jiných osob než právních předchůdců žalovaných. I za této okolnosti jsou však žalovaní pasívně legitimováni u předmětných pozemků (o něž jde v tomto sporu) jako celku, neboť jsou duplicitními vlastníky těchto pozemků, vedených nyní v katastru nemovitostí. Žalobce nemá proto důvod žalovat i jiné subjekty (jak měl za to odvolací soud), tedy např. původní vlastníky pozemků parc. č. 79 a parc. č. 82 (podle zápisů v pozemkové knize) či jejich právní nástupce, když tito jednak vlastnické právo žalobce nezpochybnily a jednak nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Podle názoru dovolatele „je tu duplicita co do částí těchto pozemků ve prospěch žalovaných neodůvodnitelná a mělo být soudem rozhodnuto ve prospěch žalobce alespoň co do těchto částí pozemků; došlo tu tedy, podle názoru dovolatele, k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Dovolatel je přesvědčen i o tom, že v daném případě byly splněny i podmínky vydržení uvedené v ustanovení §134 občanského zákoníku, nebo žalobce jako oprávněný držitel spolu se svými právními předchůdci (a to zejména s národním podnikem L. r.), jako oprávněnými držiteli, měl předmětné pozemky v oprávněné držbě po dobu delší než 10 roků (držba pozemku tu souvisí s držbou obytných domů na pozemcích postavených, neboť žalobce i jeho právní předchůdci vykonávali všechna vlastnická práva s nemovitostmi spojená) a jeho dobrá víra byla narušena až přípisem Katastrálního úřadu P.-m. v souvislosti s prodejem nemovitostí žalovanými vedlejšímu účastníku řízení družstvu S.; nestalo se tak už dnem kdy bylo zapsáno vlastnictví žalovaných pod položkou výkazu změn č. 64/1903, neboť duplicitní zápis na listu vlastnictví č. 244 pro katastrální území Z. (tj. zápis vlastnictví České republiky) se neobjevil a duplicitní zápis ohledně žalovaných byl proveden až později.
Pokud odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na ustanovení §205a občanského soudního řádu v souvislosti s dalšími doklady, ohledně nichž dovolatel navrhoval, aby jimi byl v odvolacím řízení proveden v řízení důkaz, dovolatel uváděl, že Státní oblastní archiv v P. doručil tyto doklady po vydání rozsudku soudu prvního stupně nejen žalobci, ale i soudu prvního stupně. Šlo tu zejména o důkaz listinou ze Státního oblastního archívu P.-z. - a to dopisu odboru místního hospodářství, dopravy a obchodu rady bývalého Okresního národního výboru P.-j. ze 17.6.1959, „v němž je zmíněno, že s právním předchůdcem žalovaných J. K. už byla uzavřena kupní smlouva“; touto listinou měl být v daném případě proveden až později.
Pokud odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na ustanovení §205a občanského soudního řádu v souvislosti s dalšími doklady, ohledně nichž dovolatel navrhoval, aby jimi byl v odvolacím řízení proveden v řízení důkaz, dovolatel uváděl, že Státní oblastní archiv v P. doručil tyto doklady po vydání rozsudku soudu prvního stupně nejen žalobci, ale i soudu prvního stupně. Šlo tu zejména o důkaz listinou ze Státního oblastního archívu P.-z. – a to dopisu odboru místního hospodářství, dopravy a obchodu rady bývalého Okresního národního výboru P.-j. ze 17.6.1959, „v němž je zmíněno, že s právním předchůdcem žalovaných J. K. už byla uzavřena kupní smlouva; touto listinou měl být v daném případě proveden v odvolacím řízení důkaz“.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovali, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné; žalovaní jsou také přesvědčeni, že dovolací důvody, uváděné žalobci, nejsou dány. Žalovaní poukazovali na to, že v řízení nebylo doloženo nic o tom, že by stát získal pozemky, o něž jde v tomto řízení, podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, anebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Žalovaní naproti tomu svá vlastnická práva k pozemku parc. č. 80 (podle pozemkové knihy) „realizovali po celé rozhodné období, jak vyplývá z důkazů, předložených žalovanými“ a nikdy oni a jejich právní předchůdci nepozbyli své vlastnické právo k částem pozemku parc. č. 80, které jsou totožné s částmi nově vzniklými – pozemků parc. č. 2910/27 a parc. č. 2910/28. Pokud šlo o vedlejšího účastníka tohoto soudního řízení – S. P., poukazovali žalovaní na to, že „užíval tento pozemek na základě vyvlastňovacího výměru z 21.1.1952, a to ve výměře 6.276 m2“. Podle názoru žalovaných „není žalobce věcně legitimován na určení vlastnictví v rozsahu, v jakém žalobce se svého práva domáhá“, a to ani z důvodu vydržení vlastnického práva pro nedostatek dobré víry o jeho oprávněné držbě ke sporným pozemkům.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 5 C 452/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních pozemků dovolacího soudu, že odvolací soud ve svém rozsudku z 23.2.2006 (sp.zn. 25 Co 507/2005 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z odůvodnění uvedeného rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatele, je zřejmé, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu a podle ustanovení §123 občanského zákoníku, jakož i podle ustanovení §205a občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo, kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ občanského soudního řádu (viz k tomu to, co bylo vyloženo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, pod č. 17/1972 a pod č. 53/1973, str. 187).
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) byl k výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu zaujat právní názor: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Podle ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, používat jeho plody a užitky a nakládat s nimi.
Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podložené konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dobrá víra je přesvědčení nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování.
Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1í96, str. 192, odst. 5, a str. 193, odst. 1 a 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1.1.1992, a to i v případech, že šlo o věc ve státním vlastnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Způsobilým předmětem vydržení vlastnického právaje i pozemek, který je částí parcely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dovolacím řízení i i v této právní věci měl dovolací soud na zřeteli uváděná ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů a ze stanovisek a nálezů Ústavního soudu ČR. Musel však zároveň konstatovat, že ani odvolací soud ve svém rozsudku z 23.2.2006 (sp.zn. 25 Co 507/2005 Městského soudu v Praze) se svými právními závěry, vyjádřenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí nedostal do rozporu s obsahem a slovním zněním uvedených ustanovení právních předpisů, neboť si je vyložil ve shodě s citovanými publikovanými výkladovými závěry.
Nebylo možné pokládat přesvědčivě za vyvrácené námitkami dovolatele závěry odvolacího soudu o tom, že v tomto řízení o určení vlastnictví žalujícího města „důkazní břemeno tu bylo výlučně na žalobci“, i o tom, že „žalobce neuvedl a nedoložil, jakým způsobem tu na stát přešlo vlastnictví, jež pak mělo ze státu přejít na žalující obec“, a že „je nerozhodné, zda stát nabyl vlastnictví z nějakého právního důvodu či bez právního důvodu“ a že dobrá víra nemohla být založena tím, že stát převzal pozemky třeba i bez právního důvodu“ (když totiž tu aplikace ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ani ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. nepřichází v úvahu).
Nebylo proto možné přisvědčit tomu, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem /jmenovitě s ustanoveními občanského zákoníku o vlastnickém právu (§123 - §126 o.z.), o nabývání vlastnictví (§132 - §132 - §135c o.z.) a o držbě (§129 - §131 i §872 odst. 6 o.z.)/. Stejně tak nebylo možné přisvědčit tomu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23.2.2006 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání žalobce, použil tu dovolací soud ve smyslu ustanovení §243c a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu