ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3111.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3111/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky V. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 44/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 369/97 (žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. b. p. K., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o 4,118.000,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 3. 1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 31. 10. 2005, č j. 7 C 369/97-354. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému bytovému podniku uloženo zaplatit žalobkyni 247.518,30 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 27. 6. 1996 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta co do částky 3,870.481,61 Kč s 21% z prodlení od 27. 6. 1996 do zaplacení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náklady řízení 82.341,60 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kolíně na úhradu placeného znalečného 48.046,69 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku; také žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kolíně na stejný účel a v téže lhůtě 3.066,81 Kč.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 19. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 44/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 31. 10. 2005, č. j. 7 C 369/92-364, změněn jen ve výroku (označeném III.) o nákladech řízení ze strany žalobkyně vůči žalovanému, a to tak, že výše těchto nákladů činí 96.250,- Kč (nikoli 82.341,60 Kč). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Žalobkyni bylo ještě uloženo zaplatit žalovanému 90.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na náklady odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaný bytový podnik vydal právní předchůdkyni žalobkyně E. Z. na základě dohody podle zákona č. 103/1990 Sb. z 24. 6. 1996 dům čp. 9 s pozemkem parc. č. 3249 v katastrálním území K. Původní žalobkyně E. Z. a pak po jejím úmrtí (14. 7. 1999) nyní i žalobkyně V. P. (jako dědička E. Z.) se žalobou domáhaly náhrady za znehodnocení uvedeného domu nad míru odpovídající běžnému opotřebení, jež bylo žalobkyní předloženým posudkem (od znalecké společnosti N., s. r. o.) vyčísleno částkou 4,118.000,- Kč. Soud prvního stupně provedl v řízení důkaz posudkem, vypracovaným Ústavem soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v B. (jako posudkem revizním) dne 12. 7. 2002; v tomto posudku byly zpracovány dvě varianty závěrů o znehodnocení domu čp. v K., a to jednak v rozsahu 2,11%, což představovalo 29.690,25 Kč a jedna v rozsahu 17,59% (zahrnujícím širší souvislosti z hlediska řádné údržby), což představovalo v peněžním vyjádření 247.518,39 Kč. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně nevycházel ze závěrů v řízení rovněž provedeného posudku znalce Ing. J., neboť tento znalec nehodnotil míru běžného opotřebení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že nárok žalobkyně podle ustanovení §12 odst. 4, věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb. je tu dán. Nesdílel však názor žalobkyně, že jí požadovaná náhrada má odrážet náklady, které je nutno vynaložit na to, aby dům čp. 9 v K. byl opraven. Odvolací soud vycházel z toho, že v ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jde o finanční odškodnění za to, že se hodnota vydávané nemovitosti špatnou údržbou snížila oproti situaci, když by byla nemovitost udržována řádně; nejsou tu míněny skutečné náklady, za něž bude nutno nemovitost opravit. Odvolací soud byl toho názoru, že restituční náhrada se tu vypočte porovnáním ceny nemovitosti před odnětím věci a její ceny v době vydání oprávněné osobě s tím, že se zjištěný rozdíl (vyjadřující snížení hodnoty stavby v mezidobí) posoudí v tom ohledu, zda šlo o amortizaci odpovídající obvyklému užívání a údržbě nemovitosti, či zda došlo ke znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení. Při stanovní ceny nemovitosti pro uvedené porovnání je nutno postupovat podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., neboť na tuto vyhlášku odkazuje ustanovení §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. jako na předpis, podle něhož se má postupovat při oceňování všech staveb pro účely zákona č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal z uváděného posudku Ústavu soudního inženýrství v B. za správnou již zmíněnou druhou variantu znaleckého ocenění, která zohledňovala širší souvislosti z hlediska řádné údržby domu. Proto odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že tu žalobkyni přísluší náhrada 247.518,39 Kč; pokud se žalobkyně domáhala náhrady vyšší částkou, pak tento žalobní návrh přesahoval oprávněný nárok žalobkyně.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným bytovým podnikem, měl odvolací soud za to, že o nich rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu v souladu s tímto ustanovením, ale nesprávně stanovil výši těchto nákladů; proto odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně a výši těchto nákladů stanovil částkou 96.250,- Kč (nikoli částkou 82.341,60 Kč).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 20. 9. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu z 19. 4. 2006 (sp. zn. 25 Co 44/2006 Krajského soudu v Praze) byl zrušen v zamítavém výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že v tomto řízení uplatňovala a uplatňuje ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. náhradu nákladů za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení a nikoli znehodnocení nemovitosti ve smyslu vyhlášky o oceňování staveb pro účely stanovení daňové povinnosti při majetkových převodech. Nesprávné posuzování jejího nároku soudy obou stupňů se projevilo již při chybném zadání úkolu znalci pro vypracování znaleckého posudku a mělo za následek i nesprávnost vypracovaného znaleckého posudku a posléze i to, že soud na základě takového znaleckého posudku rozhodl o něčem, co vůbec nebylo žalobkyní v žalobě uplatňováno. Vytýkaná nesprávnost znaleckého posouzení v tomto soudním řízení se týká jak posudku vypracovaného znaleckou společností s ručením omezeným N., tak i posudku vypracovaného Ústavem soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v B.
Soudům obou stupňů dovolatelka vytýká, že nesprávně posoudily její nárok na náhradu nákladů za znehodnocení nemovitosti nad rámec běžného opotřebení „jako restituci“. Nesprávným výkladem ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. tu takto došlo k tomu, že „náklady vynaložené na nemovitost v roce 1988 byly oceňovány v cenové úrovni roku 1964“. Podle názoru dovolatelky tu však v tomto řízení nešlo o restituční náhradu, kterou stíhá povinnost nahradit náklady znehodnocení vydané nemovitosti nad běžnou míru znehodnocení, vzniklé v důsledku porušení povinnosti péče řádného hospodáře na straně povinné osoby. Dovolatelka v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů tvrdila, že předmětem její žaloby jsou náklady, které je třeba vynaložit na uvedení domu čp. 9 v K. v ulici Antonína Kaliny do stavu, v němž by se nacházel, kdyby byl udržován a péčí řádného hospodáře.
Podle názoru dovolatelky soudy se nevypořádaly v tomto řízení ani s rozpory v posudcích, které měly k dispozici – tj. posudek prof. Ing. J. J., posudek znalecké společnosti s ručením omezeným Novota a posudek Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v B. Nevypořádali se ani s pochybením, k nimž došlo při vypracování posudku i při jejich fakturaci; na tato konkrétní pochybení žalobkyně v průběhu řízení poukazovala.
Odvolací soud posléze vycházel z ocenění, provedeného v posudku znaleckého ústavu při Vysokém učení technickém v B., jehož základním pochybením bylo ovšem to, že ocenění bylo provedeno podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., která však vůbec ocenění znehodnocení nemovitostí neumožňuje; uvedený znalecký ústav použil i metodiku z vyhlášky č. 279/1997 Sb., která v době vzniku nároku žalobkyně, tj. ke dni vydání věci, ještě ani neexistovala.
Podle názoru dovolatelky si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 403/1990 Sb;; přehlédl zejména, že v ustanovení v §19a tohoto zákona „je uvedeno, že pro oceňování všech staveb pro účely tohoto zákona se použije část I, hlava první, vyhlášky č. 73/1964 Sb., nikoli však pro oceňování nákladů na znehodnocení nemovitosti“. V důsledku této nesprávné právní povahy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) „oceňoval náhrady nákladů za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení nesprávným způsobem, stanoveným pro jejich náhradu oprávněné osobě příslušnými orgány státní správy“.
Žalovaný Okresní bytový podnik K., státní podnik (v likvidaci), ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky V. P. navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Poukazoval na to, že rozhodnutí soudu obou stupňů správně vycházela z ustanovení §19a zákona č. 403/1990 Sb. (ve znění zákona č. 137/1991 Sb.), podle něhož se pro oceňování všech staveb pro účely tohoto zákona použije část I, hlava první, vyhlášky č. 73/1964 Sb. Za použití vyhlášky č. 73/1964 Sb. byl také vypracován v tomto soudním řízení posudek Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technického v B. Žalovaný má za to, že „žalobkyní požadovaná náhrada ve výši podle znaleckého posudku, vypracovaného znaleckou společností N., s. r. o., P. je proto neopodstatněná; tento znalecký posudek vyčísluje vlastně provedení generální opravy domu včetně výměny některých prvků jen proto, že mají prošlou životnost:“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 369/97 Okresního soudu v Kolíně), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc (sp. zn. 7 C 369/97 Okresního soudu v Kolíně) zejména podle ustanovení §12 odst. 4 věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Podle ustanovení §12 odst. 4, věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb. povinná osoba (§4 téhož zákona) nahradí oprávněné osobě (§1 téhož zákona) náklady za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení.
V ustanovení §19a odst. 1 je stanoveno, že oceňování všech staveb pro účely tohoto zákona se použije část I., hlava první, vyhlášky č. 73/1964 Sb.; způsob ocenění za použití vyhlášky stanoví v jednotlivých případech peněžních náhrad (srov. §14 a násl. zákona č. 403/1990 Sb.) příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Při výkladu citovaného ustanovení §12 odst. 4, věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb. vycházel odvolací soud ze závěru, že i při stanovení výše nákladů za znehodnocená nemovitostí nad běžné opotřebení je nutno postupovat podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., když na tuto vyhlášku odkazuje ustanovení §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. jako na předpis, podle něhož se má postupovat při oceňování všech staveb pro účely zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že je mu známo, že k témuž právnímu závěru dospěl i dovolací soud v rozsudku z 19. 5. 2005, 28 Cdo 2371/2004 Nejvyššího soudu.
Z uvedeného základního právního závěru pak odvolací soud dále dovozoval, že pokud jde v ustanovení §12 odst. 4, věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb. použit termín „náklady“ nejsou tím podle celého kontextu zákona č. 403/1990 Sb. míněny skutečné náklady, za něž bude možno nemovitost opravit, ale je tu míněno finanční odškodnění za to, že se hodnota vydávané nemovitosti špatnou údržbou snížila oproti situaci, kdyby byla nemovitost udržována řádně, a že tato restituční náhrada se vypočte porovnáním ceny nemovitosti před odnětím věci a její ceny v době vydání oprávněné osobě s tím, že se zjištěný rozdíl (vyjadřující snížení hodnoty stavby v mezidobí) posoudí v tom ohledu, zda šlo o amortizaci odpovídající obvyklému užívání a údržbě nemovitostí, či zda došlo ke znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení. Proto odvolací soud vycházel při posouzení důvodnosti a výše nároku ze závěrů v řízení provedeného znaleckého posudku, vypracovaného Úřadem pro soudní inženýrství při Vysokém učení technickém v B., který svými závěry stanoví s použitím ustanovení vyhlášky č. 73/1964 Sb. rozdíl mezi hodnotou domu čp. 9 v K. (v ulici Antonína Kaliny) před odnětím domu původnímu vlastníku J. Z. (rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Obvodního národního výboru v Kolíně z 28. 1. 1960, č. j. 1307, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.) a po jeho vydání oprávněné osobě (E. Z.) na základě dohody z 24. 6. 1996, uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem z 19. 4. 2006 (sp. zn. 25 Co 44/2006 Krajského soudu v Praze) řešil základní právní otázku tohoto sporu (stanovení náhrady nákladů za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení) v rozporu s hmotným právem, když jeho posouzení projednávané právní věci podle ustanovení §12 odst. 4, věta druhá, a §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. odpovídalo obsahu i znění těchto ustanovení, přičemž aplikace a výklad těchto ustanovení se nelišily od toho, jak byly použity i v rozhodování dovolacího soudu (srov. k tomu např. i odvolacím soudem uváděný rozsudek dovolacího soudu z 19. 5. 2005, 28 Cdo 2371/2004 Nejvyššího soudu). Nešlo tu tedy ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelky shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolateka nebyla v řízení od dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu