ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3112.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3112/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1) K. Š., , a 2) J. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 27. 6. 2006, sp.zn. 20 Co 72/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 5 C 64/2001 (žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) K. Š. a 2) J. Š., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané v této právní věci u soudu 16. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 24.6.2003, č.j. 5 C 64/2001-534. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žalobcova žaloba, aby soud uložil žalovaným K. Š. a J. Š. uzavřít se žalobcem M. B. dohodu o vydání domu č.p. 227b a pozemků parc. č. 563/2 a parc. č. 437/3 v katastrálním území N. M. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 48.138,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě na náhradu jím placených nákladů řízení 18.070,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 27. 6. 2006, sp.zn.
20 Co 72/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu, kterou mu vydávají ze svého společného jmění manželů jednu ideální polovinu domu č.p. 277, pozemku parc. č. 563/2 a pozemku parc. č. 437/3, zapsaných na listu vlastnictví č. 159 pro katastrální území N. M. u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště N. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.079,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 19.281,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že státu se náhrada nákladů tohoto řízení vůči žalovaným nepřiznává.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu z 27.5.2005, 28 Cdo 1446/2004, vydaný v dovolacím řízení v této právní věci, v němž dovolací soud zaujal právní názor k výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž právním předpisem ve smyslu tohoto ustanovení je nutno rozumět i interní předpis, kterým byla stanovena pravidla pro převody nemovitostí z národního majetku - konkrétně směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964, č.j. 214/17.756/64, uveřejněná pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům; z tohoto právního názoru odvolací soud v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházel.
V tomto soudním řízení šlo o nemovitosti, jejichž původními spoluvlastníky (každý jednou polovinou) byli Ing. V. B. a H. B., matka žalobce M. B. Do vlastnictví státu přešla ideální polovina těchto nemovitostí, patřící Ing. V. B., a to rozhodnutím bývalého Lidového soudu v Novém Městě nad Metují ze dne 17. 2. 1954, sp.zn. Nt 16/54, o propadnutí majetku ve prospěch státu, a druhá ideální polovina nemovitostí, patřící H. B. (která pak zemřela) rozhodnutím Ministerstva chemického průmyslu
z 18. 2. 1959, kterým došlo ke znárodnění majetku družstva J. jež majetek získalo
1. 6. 1948 od Ing. V. B. a od H. B. K odnětí majetku původním vlastníkům došlo v souvislosti s emigrací Ing. V. B. a ke znárodnění majetku uvedeného družstva J. došlo přesto, že nezaměstnávalo více než 50 zaměstnanců, jak stanovil znárodňovací předpis. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 a §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když také včas (23.4.1991) vyzval k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení.
Žalovaní koupili nemovitosti, uvedené v žalobě žalobce, dne 21. 11. 1966 od Čs. státu - D. s. v N. M. za kupní cenu 42.056 Kč. Odvolací soud na základě výsledků zjištění skutkového stavu v tomto řízení dovozoval, že měl-li v roce 1966 proběhnout prodej nemovitostí v souladu s tehdy platnými předpisy, bylo povinností státu nabídnout je ke koupi v první řadě všem dosavadním uživatelům (jak to stanovil článek 2 bod 1 směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům), přičemž v této nabídce musela být stanovena přiměřená lhůta k projevení zájmu o koupi nemovitostí a musely v ní být dále stanoveny podmínky, za kterých se nemovitost prodá (článek 2 bod 1 uvedené směrnice); podmínkou mělo být jmenovitě sdělení prodejní ceny. V této souvislosti odvolací soud, po doplnění dokazování výpověďmi svědka Š. a svědkyně Š. a P. dospěl k závěru, že tu uvedené povinnosti podle citované směrnice nebyly ze strany prodávajícího splněny; nebyla učiněna všem uživatelům domu nabídka koupě domu, v nabídce nebyly stanoveny podmínky koupě (zejména nebyla uvedena kupní cena domu a nebyla stanovena přiměřená lhůta k projevení zájmu o nabídku); tyto povinnosti nebylo možné považovat za splněné pověšením vývěsky v domě; zejména tato povinnost nebyla splněna ve vztahu k matce žalobce, která byla tehdejší uživatelkou domu.
Ohledně podílu na pozemcích vycházel odvolací soud z právního názoru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě stojící na pozemku, a to za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., lze vydat.
Z uvedených důvodů odvolací soud proto přikročil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že bylo vyhověno žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody
o vydání věcí (ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. a §161 odst. 3 občanského soudního řádu).
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 270/1990 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 11. 8. 2006 a dovolání ze strany žalovaných byla předána na poště dne 8. 10. 2006 k doručení Okresnímu soudu v Náchodě. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaní uváděli ve svém dovolání, že jsou přesvědčení o tom, že v tomto řízení nebylo prokázáno odvolacím soudem zdůrazňované porušení směrnic Ministerstva financí z roku 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Žalovaní sice nemohli podat přímý důkaz o tom, že paní H. B. byla učiněna nabídka prodeje nemovitostí, ale podle názoru dovolatelů „takový důkaz byl a je za dané situace nemožný, ale z nepřímých důkazů a z časových souvislostí vyplývá, že matka žalobce H. B. o prodeji domu musela vědět.“ Dovolatelé poukazovali na to, že z výpovědi manželů Š. vyplynulo, že nájemce bytu v domě J. Š. byl informován J. J. z domovní správy v červnu 1966 o tom, na koho se lze obrátit v případě zájmu o koupi domu.“ Podle názoru dovolatelů lze logicky předpokládat, že J. J. informoval všechny tři nájemce v domě, tedy i paní B.“ Podle názoru dovolatelů to vyplynulo i z výpovědi vnučky H. B., „týkající se existence dopisu (jehož text není znám), jímž byla H. B. informována“; také pochybnosti odvolacího soudu o existenci informativní vývěsky v domě v roce 1966 jsou nepřípadné, když jde ostatně o zjišťování průběhu událostí, jež se staly před 40 lety. Dovolatelé také zdůrazňovali, že jim nabídka ke koupi domu byla učiněna v červnu 1966 a o koupi se začali zajímat až v září 1966, přičemž ke schválení koupě došlo v říjnu 1966 a nemovitost koupili 21. 11. 1966; z toho podle názoru dovolatelů vyplývá, že „čas, který uplynul od nabídky koupě nemovitosti do uzavření kupní smlouvy nesvědčí o tom, že by koupě byla z nějakého důvodu speciálně připravovaná pro žalované.“ Dovolatelé mají proto za to, že „v řízení nebylo prokázáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že žalovaní nabyli nemovitost nekorektním způsobem.“
Podle názoru dovolatelů odvolací soud si také nesprávně vykládal již uváděnou směrnici Ministerstva financí z roku 1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům; z této směrnice např. vůbec nevyplývá, že by nabídka ke koupi domku měla obsahovat cenu domku; podle tehdejší praxe cenu stanovil vždy prodávající dohodou s kupujícím a způsob stanovení ceny byl uveden v článku 3 citované směrnice.
Dovolání dovolatelů v daném případě bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod svého přípustného dovolání především, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odt. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si právní předpis nesprávně vyloží [viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)].
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, jakož i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Při aplikaci a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě vycházel soud prvního stupně a odvolací soud z právních závěrů zrušovacího rozsudku dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1446/2004 Nejvyššího soudu), vydaného v této právní věci. V tomto zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byl především zaujat právní závěr, že tehdy platným předpisem (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba rozumět i směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, čj. 214/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí jako směrnice pro postup organizací spravujících národní majetek.
V uvedeném smyslu soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu přikročily k doplnění dokazování a k posouzení projednávané právní věci. Nešlo tu tedy ze strany soudů obou stupňů a jmenovitě ze strany odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je dovoláním dovolatelů napadeno, o posouzení věci podle nesprávného právního předpisu anebo o nesprávný výklad použitého právního předpisu.
Pokud pak dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, vycházel dovolací soud
při posouzení tohoto uplatněného dovolacího důvodu ze závěrů, obsažených např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.“ V tomto smyslu nelze přisvědčit tomu, že by tu odvolací soud v daném případě kupř. vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo naopak, že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Výtky vadného nebo neúplného skutkového zjištění, případně vad nebo omylů při hodnocení důkazů pak samy o sobě nejsou dovolacími důvody (nyní ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu), jak to rovněž bylo již vyloženo ve zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutía stanovisek.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 27.6.2006 (sp. zn. 20 Co 72/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) mělo být posouzeno jako nedůvodné a nesprávné a že by mělo být podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu zrušeno. Naopak lze přisvědčit tomu, že odvolací soud měl na zřeteli zásadní výkladový závěr, vyjádření v nálezu Ústavního soudu Čr z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž „při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků majetkových křivd i jiných křivd“, takže „způsob interpretace tohoto ustanovení by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy.“ Nabytí věcí způsobem, jenž by byl v plném souladu s tehdy platnými právními předpisy, pak v tomto případě nelze pokládat za dané a doložené.
Přikročil proto dovolací soud podle již uvedeného ustanovení §143b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. září 2007
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu