ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3118.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3118/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání M. N., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 15. 6. 2006, sp.zn. 29 Co 559/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 18 C 534/99 (žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované zastoupené advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 20. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 7. 9. 2005, č. j. 18 C 534/99-264. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně /označeným jako částečný rozsudek/ bylo uloženo žalované uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 252 s pozemky parc. č. 529, parc. č. 530/1 a parc. č. 531/1 v katastrálním území N. /obec L./.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem z 15. 6. 2006, sp.zn. 29 Co 559/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 7. 9. 2005, č. j. 18 C 534/99-264, potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované bylo shledáno důvodným. Skutkový stav byl totiž podrobně zjištěn soudem prvního stupně, který také správně posoudil otázku pasívní legitimace žalované v této právní věci, tj. zda je žalovaná v tomto směru povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce získal nemovitosti, uváděné v jeho žalobě, do vlastnictví jako dědic po svém otci J. N. (na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v Liberci ze 6. 11. 1968, č. j. D 1415/81-23). Když pak žalobce emigroval do zahraničí, byl mu v trestním řízení soudním uložen trest propadnutí majetku a žalobcem uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví státu. Žalovaná koupila od státu kupní smlouvu ze dne 15. 4. 1987 dům čp. 252 v katastrálním území N. za 86.211,- Kč a pozemky parc. č. 529, 530/1 a 531/1 získala do osobního užívání za 5.512,- Kč. Žalobce byl později rozhodnutím Okresního soudu v Liberci z 13. 9. 1990, sp. zn. 2 RT 29/90, rehabilitován podle zákona č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a rozhodnutí o propadnutí majetku žalobce bylo zrušeno. Výzvami z 2. 4. 1991 a z 3. 6. 1991 žalobce vyzval žalovanou k vydání nemovitostí s tím, že nemovitosti získala v rozporu s tehdy platnými předpisy, když kupní cena uvedená ve smlouvě z 15. 4. 1987 neodpovídala ceně kupovaného domu podle nesprávně vyčíslené ceny odhadcem Z. B.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle posudku znalce Ing. M. B. /stvrzeného i v dalším řízení ustanoveným znalcem Ing. J. T./ činila cena sporné nemovitosti 127.913,- Kč a také i v posléze provedeném posudku znalce Ing. J. K. měla cena převáděného domu činit více, než bylo při koupi sjednáno ve smlouvě z 15. 4. 1987, tedy 119.444,- Kč. Dům čp. 252 v katastrálním území N. byl při převodu v roce 1987 posuzován jako dům rodinný. Odvolací soud dospěl /shodně se soudem prvního stupně/ k závěru, že cena stavební nemovitosti měla ve smlouvě z 15. 4. 1987 činit 119.444,- Kč, takže rozdíl mezi smluvenou kupní cenou a cenou domové nemovitosti podle tehdy platných cenových předpisů činí 33.233,- Kč, což představuje podstatný rozdíl. Byl tedy odvolací soud toho názoru, že je tu na straně žalované důvod k vydání nemovitostí podle ustanovení §4 odst.2 a §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud nepokládal za důvodnou námitku žalované, že nárok žalobce je tu třeba posoudit podle ustanovení §3 odst.1 občanského zákoníku jako nárok, který je v rozporu s dobrými mravy.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 14. 8. 2006 a dovolání ze strany žalované bylo podáno dne 12. 10. 2006 u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu /z 15. 6. 2006, sp.zn. 29 Co 559/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci/ i rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 9. 2005 /č. j. 18 C 534/99-264 Okresního soudu v Liberci/ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst.2 písm.b) občanského soudního řádu/.
Dovolatelka je toho názoru, že rozhodnutím odvolacího soudu byla nesprávně posouzena v tomto sporu její věcná pasivní legitimace.
Dovolatelka poukazovala na to, že dům čp. 252 byl postaven jako provozní budova pro podnikání vlastníka, který tento přistavěný dům k původnímu domu čp. 47 /zbouranému v 60. letech minulého století/ dal postavit výlučně pro účely podnikání. Ani později nebyl stavební charakter objektu čp. 252 změněn z provozní budovy na budovu na bydlení. Nebytové prostory v domě čp. 252 byly později užívány Jednotou L.; rozsah tohoto užívání však nebyl v řízení o této právní věci /sp.zn. 18 C 534/99 Okresního soudu v Liberci/ vůbec zjišťován. Dovolatelka poukazovala na to, že znalec Ing. J. K. ve svém posudku uvedl, že za situace, když by Jednota L. užívala v objektu čp. 252 v prvním podzemním podlaží také místností nazvanou jako prádelna, pak v takovém případě byly prostory užívané Jednotou L. větší než 1/3 celkové podlahové plochy domu a šlo by o provozní budovu; hodnota budovy by pak v době nabytí domu žalovanou byla podstatně nižší než zjistil znalec Z. B. v roce 1987 /86.211,- Kč/. Dovolatelka poukazovala i na to, že podle dislokačního rozhodnutí bývalého Městského národního výboru v L. ze 4.2.1970 byly nebytové prostory v domě čp. 252 vyčleněny jako provozní místnosti pro užívání Jednotě L.; tyto nebytové prostory /tj. celé podzemní podlaží v době čp. 252/ činily nejméně 45% z celkové podlahové plochy domu. Ostatně už v roce 1957 i 1958, uváděla dovolatelka, žádali právní předchůdci žalobce /manželé N./ tehdejší Domovní správu v L. o poskytnutí do užívání sklepů, které zůstaly po zdemolovaném domě čp. 47, když totiž všechny sklepy v domě čp. 252 byly pronajaty a oni sami neměli možnosti uskladnit ve svém domě ovoce a zeleninu. Podle názoru dovolatelky objekt domu čp. 252 bylo nutno posoudit jako provozní budovu a hodnota takovéto provozní budovy by i podle soudního znalce Ing. K. nepřesáhla v roce 1987 10.000,- Kč“.
Ve vyjádření žalobce v dovolání žalované bylo zdůrazněno, že v řízení před soudy obou stupňů bylo jednoznačně zjištěno a doloženo, že u domu čp. 252 v katastrálním území N. /obec L./ jde o rodinný dům; jako takový byl v přídělovém řízení přidělen, jako takový byl v pozdější době převáděn dalším nabyvatelům a jako rodinný dům byl také žalované prodán.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu z 15. 6. 2006 /sp.zn. 29 Co 559/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci/ jímž byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 7.9.2005 /č. j. 18 C 534/99-264/, bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
Odvolací soud posuzoval v daném případě odvolání žalované proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně, jehož výrokem byla žalované uložena jmenovitě povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 252 a pozemků parc. č. 529, 530/1 a 531/1 v katastrálním území N. /obec L./, zejména podle ustanovení §4 odst.2 v návaznosti na ustanovení §19 odst.1 a §20 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §19 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. /tj. jsou-li státními občany ČR a přešla-li jejich věc do vlastnictví státu v případech, které jsou uvedeny v §6 zákona č. 87/1991 Sb., ale i v §19 odst.1 téhož zákona/.
Podle ustanovení §20 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích také fyzické osoby podle §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích fyzické osoby, jež nabyly věc od státu /který ji získal za okolností uvedených v §6 a v §19 odst.1 a §20 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb./, a to v případech,kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku /tedy zejména jako právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu/, přičemž tehdy platnými předpisy jsou i cenové předpisy /dříve vydávané/ o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků jako např. vyhláška č. 128/1984, vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb./ srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 50 (128) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
V daném případě nabyla žalovaná M. N. kupní smlouvou z 15. 4. 1987/ registrovanou bývalým Státním notářstvím v L. 11. 6. 1987, sp.zn. R I 354/87/ “rodinný domek č. 252 v katastrálním území N., /obec L./, nikoliv tedy provozní budovu, přičemž tento domek měl Městský národní výbor ve své správě podle hospodářské smlouvy o převodu správy ze dne 30. 12. 1986“, a dále žalovaná nabyla právo osobního užívání k pozemkům souvisejícím s domem čp. 252, tj. k pozemkům parc. č. 529, 530/1a 531/1 v katastrálním území N. Za zřízení práva osobního užívání pozemků uhradila žalovaná 5.512,- Kč; za koupi domu čp. 252 zaplatila žalovaná 86.211,- Kč. Při posuzování ceny domu čp. 252, sjednané v kupní smlouvě z 15. 4. 1987, v porovnání s tehdy platnými cenovými předpisy, vycházely nyní soudy obou stupňů z obsahu posudku znalce Ing. J. K. z 12. 2. 2004, který tuto cenu stanovil podle dříve platné vyhlášky č. 128/1984, a to částkou 119.444,- Kč. Soudy obou stupňů pokládaly rovněž za zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou k vydání nemovitostí výzvami z 2. 4. 1991 a z 3. 6. 1991.
Šlo-li v daném případě, jak ze shora uvedeného vyplývá, o aplikaci a výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., lze v této souvislosti poukázat na výkladové závěry Ústavního soudu ČR k tomuto ustanovení, jak jsou uvedeny např. v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I.ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: „Při interpretaci §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno vykládat restituční předpisy; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům /oprávněným osobám/ ve všech případech, kde by tím nevznikly křivdy nové. Ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch osob, které k pozemků nabyly právo osobního užívání. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“
Za těchto uvedených okolností nebylo možné v daném případě přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelky, právní otázku v rozporu s hmotným právem /zejména s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu /s přihlížením i k výkladovým závěrům Ústavního soudu ČR, kterými jsou obecné soudy vázány/. A protože odvolací soud neřešil ve svém rozhodnutí jak vyplývalo z obsahu soudního spisu, jakož i z dovolání dovolatelky i z vlastních poznatků dovolacího soudu ani žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) a odst.3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky ve smyslu ustanovení §243b odst.5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst.5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícím nepřiznání náhrady nákladů řízení v v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření učiněná již žalobcem v řízení před soudy obou stupňů.
Toto dovolací řízení se týkalo částečného rozsudku soudu prvního stupně a potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, takže soudu prvního stupně zbývá ještě pokračovat v řízení, v němž bude vydán rozsudek konečný /srov. §152 odst.2 občanského soudního řádu/.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu