ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3178.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3178/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené M. H., proti žalovanému P. f. České republiky, o převod náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 212/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2007, čj. 18 Co 54/2007-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2007, čj. 18 Co 54/2007-130, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 2006, čj. 11 C 212/2003-107, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozhodoval o návrhu žalované, aby soud uložil žalovanému převést na ni pozemek č. 16 v Ú., obec M. L., jako náhradní za její původní pozemky v Ú., které jí nemohly být vydány v řízení podle druhé části zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Svým prvým rozsudkem ze dne 2.6.2005 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně nemá právo na výběr konkrétního pozemku, a jiné pozemky, jež jí žalovaný nabídl, odmítla. Tento rozsudek zrušil odvolací soud usnesením z 24. 5. 2006, čj. 18 Co 493/2005-72, a uložil soudu prvního stupně postupovat s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu z 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002, a k dosavadnímu jednání účastníků. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, čj. 11 C 212/2003-107, žalobě vyhověl.
Krajský soud v Plzni na základě odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a svým shora uvedeným rozsudkem jej potvrdil. Vzal v úvahu, že žalobkyně žádala o náhradní pozemky již od roku 1994, její původní nárok činil 406.080 Kč. Žalovaný sám ji vyzval k nalezení vhodných pozemků, v roce 1997 jí převedl náhradní pozemek v ceně 315.936 Kč. K vyrovnání zbývajícího nároku ve výši 90.144 Kč žalobkyně na doporučení pracovníků žalovaného přikoupila restituční nárok v hodnotě 15.509 Kč, aby jí mohl být převeden pozemek č. 16 v Ú., ohodnocený znalcem na 101.154 Kč; k převodu však nedošlo. Soud a odkazem na nález Ústavního soudu z 4. 3. 2004, sp. zn. III.ÚS 495/2002, dovodil, že se strany žalovaného došlo v tomto případě k libovůli a svévoli, když žalobkyni vyzval k přikoupení restitučního nároku proto, aby získala předmětný pozemek, a pokud by postupoval tak, jak původně zamýšlel, mohl být její nárok uspokojen. Další pozemky, jež žalovaný nabízel žalobkyni, nejsou vhodné jako náhradní pozemky, a jiné pozemky žalovaný v obci M. L. nemá. Žalovaný má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky a má upřednostňovat nároky na náhradní pozemky vzniklé podle §11 odst. 2 zákona o půdě před úplatným převodem pozemků. Účel zákona o půdě proto nemůže pominout s odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb. Protože pak žalobkyně žádá o převod náhradního pozemku od září 1995, nelze na její případ aplikovat právní úpravu provedenou zákonem č. 131/2006 Sb., která postup Pozemkového fondu upravila s účinností od 14. 4. 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., což konkretizuje takto: 1/ Je sporné, zda žalobkyně se může domáhat soudní cestou převodu náhradních pozemků, nebo zda je třeba v zájmu rovného přístupu všech oprávněných osob k pozemkům postupovat formou veřejných nabídek pozemků, které žalovaný pravidelně vyhlašuje v souladu se současnou závaznou právní úpravou. Podle ustálené soudní praxe nemá oprávněná osoba právo na výběr pozemku a je na žalovaném, aby oznámil, které konkrétní pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní. Pozemkový fond zařazuje do veřejné nabídky vhodné pozemky a vybírá pak mezi zájemci o stejný pozemek. Oprávněné osoby mohou být uspokojeny i pozemky v jiných obcích, než byly pozemky původní, a oprávněné osoby mohou žádat o tisíce pozemků na území celé republiky. Pokud si mezi nimi nevyberou, mají právo na finanční náhradu.
2/ Jakýkoli jiný postup než formou veřejné nabídky je v rozporu s platnou právní úpravou, upravenou od 13.4.2006 v §11a zákona o půdě, přičemž rozhodný je podle §154 o.s.ř. stav platný v době vyhlášení rozsudku.
3/ Nález ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/02 pozbyl aktuálnosti, protože byl vydán v době, kdy způsob a podmínky převodu náhradních pozemků nebyly výslovně v zákonu o půdě upraveny. V daném případě by převodem pozemku byla žalobkyně zvýhodněna oproti jiným oprávněným osobám, které usilují o převod náhradního pozemku v souladu s postupem stanoveným v zákonu.
4/ Nebyla prokázána liknavost či svévole vůči žalobkyni, protože její nárok na náhradní pozemky byl z větší části uspokojen, a k převodu požadovaného pozemku nemohla být použita chybějící částka, kterou žalobkyně získala postoupením, byť na základě doporučení žalovaného, protože tento nárok na náhradní pozemek zanikl ke dni 31. 12. 2005. Podle současné právní úpravy je neplatná žádost oprávněné osoby o pozemky, jestliže nárok v ní uplatněný je nižší než součet cen žádaných pozemků.
5/ Pokud žalobkyně využije nabídky pozemků, bude možné její nezaniklý nárok uspokojit. K výběru pozemku může dojít jen postupem zaručujícím všem oprávněným osobám stejný přístup, který nediskvalifikuje osoby ve stejném postavení. Tento postup vyžaduje nezbytnou součinnost žalovaného i všech oprávněných osob, aby výsledkem bylo uskutečnění shodné vůle.
6/ Zákon o půdě neobsahuje přechodné ustanovení, podle něhož by žalovaný mohl postupovat při převodu pozemků jinak než na základě veřejné nabídky v případech, kdy oprávněné osobě vzniklo právo na převod náhradního pozemku před novelou. Přijetí opačného názoru by proto ignorovalo stávající platnou právní úpravu.
Návrh na odložení vykonatelnosti pravomocného rozsudku soudu prvního stupně odůvodňuje dovolatel tím, že žalobkyni nemohlo platně vzniknout vlastnické právo k danému pozemku, protože její nárok byl nižší než cena pozemku.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala k dovolání písemné vyjádření, v němž odkazuje na písemné informace žalovaného, které jí byly poskytnuty. Žalovaný jí sdělil roce 1996, že očekává její konkrétní návrh na umístění pozemku, v roce 1998, že je možno nároky sdružovat, aby pozemek byl vydán celý, a aby zájem projevila v lokalitě, kde nárok vznikl. Pracovníci žalovaného jí doporučili, aby dokoupila nárok v potřebné hodnotě, v roce 1999 jí však sdělili, že komise nedoporučila jí vybraný pozemek k vydání. Žalobkyně požadovala i vydání jiných pozemků z části pozemku č. 638 v Ú., to však bylo ústně odmítnuto a pozemek byl vydán do vlastnictví obce M. L. Ocenění pozemku č. 74, který jí byl nabízen, bylo učiněno nesprávně, navíc je tato parcela v současné době již rozdělena. Žádaná pozemková parcela č. 16 je v sousedství původního pozemku, který nemohl být vydán, a pokrývá celý zbývající nárok žalobkyně. Jeho převodu nebrání ani to, že byl zahrnut do sídelního útvaru v závazné části schváleného územního plánu města M. L., protože obě parcely mají stejné parametry z hlediska územního plánu. Dovolatelka rovněž připomíná, že dopisem žalovaného z 8. 6. 2004 jí bylo sděleno, že jiné pozemky schopné převodu v daném katastrálním území nejsou k dispozici. Pokud jde o vyloučení diskriminace ostatních oprávněných osob, je dle žalobkyně nutno přihlédnout k tomu, že jejich původní pozemky nebyly umístěny tak blízko ke středu města jako její. I když je dnes již postup žalovaného při vydávání náhradních pozemků transparentnější, stále nezveřejňuje nabídky pozemků v intravilánech, ač některým oprávněným osobám tam nároky vznikly.
Žalobkyně konečně uvádí že žaloba na vydání pozemku č. 16 není ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu žalobou o vydání konkrétního pozemku, stále ještě existuje možnost výběru v nabídce Pozemkového fondu na volbu jiného pozemku stejných parametrů. Je pouze označením jediného konkrétního pozemku, který je vhodný k vydání jako náhradní v lokalitě, ve které vznikl nárok, tj.v níž byl umístěn původní pozemek č. 655.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu, neboť libovůle žalovaného je více než zřejmá.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je přípustné podle §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který v něm rozhodl jinak než ve svém původním rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že jsou částečně důvodné.
Dovolatel napadá správnost právního řešení problematiky převodů náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě zejména z hlediska vymožitelnosti nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku cestou občanskoprávní žaloby u soudu.
Dovolací soud považuje tuto problematiku za obzvlášť složitou jak s ohledem na obecnost nároku, jak je upraven v zákonu o půdě, tak i na změny, k nimž docházelo novelami i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu. Ve své praxi se výkladem ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě již zabýval a neshledává důvod k odklonu od právních závěrů, které zaujal.
Je nesporné, že rozhodování Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), není rozhodováním správního orgánu, ale státem účelově zřízené organizace, jíž byla zákonem mj. svěřena správa jeho zemědělského majetku a vypořádávání nároků oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky pro překážky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě. Rovněž je nesporné, že jde o vztah spadající do oblasti občanského práva, nikoli práva veřejného. Protože rozhodování o těchto vztazích nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu, rozhodují o právních vztazích účastníků obecné soudy podle §7 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku sp.zn. 28 Cdo 1847/2001 ze dne 22. 8. 2002 vyslovil, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Tento závěr je v souladu i se známou judikaturou Ústavního soudu, z níž vycházely v této věci soudy obou stupňů. Potud byl proto jejich právní závěr správný.
Dovolací soud však vychází z toho, že složité vypořádávání nároků oprávněných osob vyžaduje posouzení i dalších hledisek. Správným shledává závěr, obsažený v jeho rozsudku sp. zn. 28 Cdo 452/2000 ze dne 14. 8. 2001, jímž se soudní praxe řídí, a podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku, což je třeba chápat tak, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku dle vlastního výběru. Oprávněnost tohoto závěru je dána tím, že právo oprávněných osob je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden. Při projednávání nároků na převod náhradních pozemků musí soud proto nárok posuzovat jako návrh na určitý způsob vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř., pokud oprávněná osoba výslovně tento postup neodmítne. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně připouštěla možnost uspokojení svého nároku i převodem jiných vhodných pozemků, než toho, jehož převodu se domáhala.
Dovolací soud se již zabýval i tím, zda postup Pozemkového fondu byl upraven zákonem, tj. zda bylo dříve na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy jiných oprávněných osob. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 uzavřel:
Dovolací soud souhlasí s právním závěrem, že z hlediska platnosti převodu pozemku není rozhodující vnitřní předpis žalobce jako účastníka občanskoprávního vztahu, ale rozhodující je pouze úprava provedená obecně závazným právním předpisem. Vychází z toho, že zákonodárce od doby, kdy do ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě byla začleněna povinnost Pozemkového fondu postupovat při poskytování náhradních pozemků obdobně jako při pozemkových úpravách,(což se stalo zákonem č. 183/1993 Sb., který do uvedeného ustanovení vložil povinnost Pozemkového fondu postupovat obdobně jako při provádění pozemkových úprav, tj. podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.), si byl vědom toho, že postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a k zvýhodňování některých subjektů. Proto uvedenou novelou vyjádřil povinnost Pozemkového fondu zajistit v konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale i nároky na vydání pozemků a převody náhradních pozemků tam, kde vydání nebylo možné. Skončením účinnosti zákona č. 284/1991, tj. 1. 1. 2003, skončila také povinnost Pozemkového fondu podle něj postupovat, a to i v případě poskytování náhradních pozemků.V době skončení účinnosti tohoto zákona však již platil zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů .... , (dále jen zákon č. 95/1999 Sb.); tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení §1 odst. 2 , v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, a na fyzické nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádali o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby“
Tento výklad odpovídá i závěrům, které vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004, podle nějž žalovaný nesmí svou funkci vykonávat libovolným způsobem, nemá plnou autonomii vůle a musí postupovat stejně vůči stejným nárokům.
Dovolací soud proto považuje za nutný předpoklad vypořádání nároků oprávněných osob, aby úmysl převést pozemky byl zveřejněn příslušným oznámením Pozemkového fondu, jak je shora uvedeno. Posoudit konkrétní provedení v případě žaloby oprávněné osoby dovolací soud nemohl, protože ani soudy obou stupňů se prozatím touto problematikou nezabývaly. Bude proto nutné, aby soud v prvé řadě zjistil jasné stanovisko žalobkyně, zda s takovým vypořádáním svého nároku souhlasí a v kladném případě vyzval žalovaného, aby navrhl další postup vypořádání. V souladu s judikaturou Ústavního soudu nelze vyloučit, aby do vypořádání účastníků byl zahrnut i pozemek žalobkyní označený, za předpokladu , že bude - a to i po podání žaloby - zahrnut do veřejné nabídky pozemků k převodu. V takovém případě by bylo možno zohlednit dosavadní jednání účastníků i argumenty žalobkyně, svědčící pro to, aby pozemek byl jako náhradní převeden právě jí.
Rozsudek odvolacího soudu, který v daném případě považoval za správný výklad soudu prvního stupně, že žalobkyni má být převeden pozemek, jehož převod nebyl zveřejněn, a nebyly tak posouzeny i nároky jiných oprávněných osob, proto nepovažuje dovolací soud za správný a oba rozsudky zrušil podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o.s.ř.
V dalším řízení jsou soudy vázány právním závěrem dovolacího soudu. Znovu též rozhodnou o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud nerozhodoval vzhledem k tomu, že ve věci rozhodl zrušením tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu