ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3238.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3238/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. C. F., 2. E. G., a 3. A. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24.5.2006, sp.zn. 56 Co 445/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 54 C 531/95 (žalobců C. F., E. G. a A. N., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastoupeni advokátem, proti žalovanému S. m. O. – M. o. M. O. a P., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 26.10.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7.6.2005, č.j. 54 C 531/95-311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému městu uloženo vydat žalobcům dům a pozemek par. č. 729 (o výměře 422 m2), dále dům a pozemek parc. č. 718/12 (o výměře 847 m2) v katastrálním území M. O. (obec O.), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni C. F. na náhradu nákladů řízení 5.246,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni E. G. na náhradu nákladů řízení 5.245,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také mu bylo uloženo zaplatit žalobci A. N. na náhradu nákladů řízení 5.245,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo rovněž uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě 12.999,- Kč na náhradu nákladů řízení 12.999,- Kč, placených jím v tomto řízení, a na náhradu soudního poplatku 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného města bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 24.5.2006, sp.zn. 56 Co 445/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.) ve věci samé, změněn tak, že se žaloba žalobců zamítá. Žalobkyni C. F., žalobkyni E. G. a žalobci A. N. bylo uloženo, aby každý z nich zaplatil žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 1.433,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; uvedeným žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě 4.333,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; uvedeným žalobcům bylo rovněž uloženo, aby zaplatil každý z nich žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.550,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku. Výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený VI.)
o soudním poplatku byl zrušen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného S. m. O. – M. o. M. O. a P. bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto řízení bylo zjištěno, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nabyli smlouvami z 26.6.1909, z 15.1.1926 a z 26.4.1927 K. N. a W. (V.) N. Kupní smlouvou z 3.11.1939 přešlo vlastnictví k těmto nemovitostem na E. A. P. Na tytéž nemovitosti byla po skončení války v roce 1945 zavedena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Uvedený K. N. zemřel 14.3.1942 v T. A. (v I.). K žádosti K. K., správkyně pozůstalosti po K. N. (poukazující na to, že k pozbytí jeho majetku došlo po datu 29.9.1938 z důvodu politické perzekuce), dne 22.6.1948 podle výměru Ú. n. v. m. O. ze dne 18.6.1948, č.j. XXIV/42221/48, byla vymazána
ve vložkách pozemkové knihy poznámka národní správy. Podle pravomocného usnesení Okresního soudu pro Ostravu – západ z 22.5.1948, č.j. Nc 1636/47.34, byl zrušen zápis vkladu vlastnického práva pro E. A. P. a byly obnoveny původní zápisy vkladu vlastnického práva pro K. N. a W. N., každému z nich k jedné ideální polovině. Podle usnesení Okresního soudu pro Ostravu – západ ze dne 15.1.1949, sp.zn. D I 782/48, a podle odevzdací listiny z téhož dne byla pozůstalost po K. N. odevzdána F. N.
a K. K., rozené N., každému z nich v rozsahu tří ideálních osmin a V. N. v rozsahu jedné ideální čtvrtiny; jmenovaní se stali podílovými spoluvlastníky uváděných nemovitostí.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp.zn. E 1303/64, bylo zjištěno, že usnesením tohoto soudu z 22.4.1964 byla povolena ve věci vymáhajícího věřitele Čs. státu – M. n. v. v O. proti dlužníkům F. N., K. K. a proti V. N., devizovým cizozemcům neznámého pobytu, zastoupeným opatrovníkem S. N., soudním tajemníkem Okresního soudu v Ostravě, exekuce dražbou nemovitostí, zapsaných ve vložkách č. 1935 a 1594 pozemkové knihy pro katastrální území M. O., a to k vymožení pohledávky 329.677,68 Kč podle výkazu nedoplatků finančního odboru M. n. v. v O. z 20.3.1964. S. s. v O. přihlásila dne 5.6.1964 do exekuce pohledávku 86.694,69 Kč; dražené nemovitosti byly zatíženy zástavním právem ve prospěch P. m. s. v B., zajišťujícím závazek 288.000,- Kč. Dražba nemovitostí se uskutečnila dne 12.5.1966. Rozvrhové jednání se konalo 28.7.1966 a usnesení o rozvrhu nejnižšího podání v částce 83.665,50 Kč ze dne 28.7.1966, č.j. E 1303/64-41, nabylo právní moci 17.2.1967. Usnesení v této exekuční věci byla doručována k rukám opatrovníka povinných osob.
Pokud šlo o pasívní legitimaci žalovaného S. m. O. odvolací soud pokládal za doložené, že uvedený žalovaný drží předmětné nemovitosti od 24.5.1991 z titulu nabytí jejich vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalované město odmítlo nemovitosti žalobcům vydat přes výzvu učiněnou dne 25.4.1991 vůči M. m. O. Žaloba byla žalobci podána u soudu 2.6.1995; v řízení vystupuje nyní místo původních žalobců F. N. a K. K. nynější žalobci C. F., E. G. a A. N., jako jejich právní nástupci, s nimiž soud v řízení nadále jednal podle usnesení Okresního soudu v Ostravě z 5.11.2004, č.j. 54 C 531/95-253.
Odvolací soud byl toho názoru, že ze skutkových zjištění, učiněných v tomto řízení plyne, že nárok žalobců na vydání věci tu nelze opřít o ustanovení §6 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. a stát také nepřevzal nemovitosti bez právního důvodu (podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ani v důsledku politické perzekuce (podle §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Stát tu nabyl vlastnické právo k nemovitostem v rámci soudního řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle usnesení o příklepu. Výkon rozhodnutí byl veden pro pohledávku
na domovní dani a dědickým dávkách z pozůstalosti po K. N. Odvolací soud dovozoval, že v soudním řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost nasvědčující tomu, že by právní předchůdci žalobců vyvinuli alespoň snahu své závazky plnit, a to včetně závazků zajištěných nemovitostmi již v době před válkou (1938-1945). Z toho, že v řízení o soudní výkon rozhodnutí bylo jednáno s dlužníky, kteří byli zastoupení opatrovníkem podle ustanovení §29 odst. 2 občanského soudního řádu, nelze vyvodit závěr o postupu soudu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody; procesní soud v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí získal informaci o místě bydliště povinných teprve po právní moci usnesení o udělení příklepu, tedy v době po přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát; nelze pominout, že právní předchůdci žalobců byli v době uvedeného výkonu rozhodnutí v kontaktu s advokátem F. M. z O. a mohli se jeho prostřednictvím účastnit aktivně řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. E 1303/64, což však neučinili. Nemohlo být v tomto řízení jednáno s národním správcem nemovitostí, jak měli za to žalobci, když národní správa tu byla zrušena již v roce 1948.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobci neprokázali, že nemovitosti ve vlastnictví jejich právních předchůdců přešly na stát některým
ze způsobu předpokládaných v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nejsou tedy v tomto sporu aktivně legitimovanými. Proto odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobců zamítl. O nákladech řízení před soudem prvního stupně ve věci samé podle ustanovení
§220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobců zamítl.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech řízení odvolacího rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku rozhodl odvolací soud s poukazem
na ustanovení §2 odst. 3, věta první, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10.7.2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 28.9.2006 předáno
na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že v řízení o dovolání uplatňují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelů se odvolací soud zdaleka nevypořádal se všemi aspekty této právní věci a s právními úvahami soudu prvního stupně, který svým rozsudkem žalobě žalobců vyhověl; odvolatelé jsou toho názoru, že si odvolací soud sám odporuje při hodnocení důkazů se skutečnostmi, které sám v rozhodnutí cituje jako skutečnosti prokázané. Odvolací soud dospěl např. k závěru, že žalobci nevyvinuli žádnou snahu k zaplacení svých dluhů, a to včetně nároků, které vznikly před druhou světovou válkou. Na druhé straně však odvolací soud konstatuje, že původní pohledávka z dlužního úpisu z 12.5.1927 činila 200.000,- Kč, ale do exekuce byl přihlášen pouze zůstatek příslušenství pohledávky ve výši 86.694,69 Kč. Odvolací soud tedy pomíjí, že jistina pohledávky byla zaplacena v celém rozsahu a nebyla zaplacena pouze část příslušenství pohledávky. Nebylo tu tedy možné uvádět, že žalobci neměli snahu pohledávku zaplatit, když pohledávka byla zaplacena co se týče jistiny. Navíc odvolací soud pomíjí, že exekuční řízení (u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. E 1303/64) nebylo vedeno
pro tuto předválečnou pohledávku, nýbrž bylo vedeno pro pohledávky státu, které vznikly v době, kdy žalobci neměli možnost s nemovitostmi jakkoli disponovat, neboť nemovitosti byly pod národní správou a i po jejím zrušení trvala správa ze strany státu prakticky dále; v řízení bylo také zjištěno, že na kontě domovní správy, která nemovitost spravovala, byla částka přesahující 100.000,- Kč, která by byla dostačovala k pokrytí pohledávky předválečné, pokud by správce projevil zájem pohledávku umořovat. Nemovitost byla tedy zatížena pouze jedinou pohledávkou z doby předválečné, která však byla splacena co do jistiny a k doplacení zbývala pouze část příslušenství pohledávky. Exekuce tu byla nařízena pro pohledávky státu a pohledávky jiných státních organizací byly do exekuce teprve později přihlášeny.
Dovolatelé mají za to, že tu šlo o situaci, kdy stát jako věřitel na jedné straně svou pohledávku vymáhal, na druhé straně však dlužníkovi znemožnil, aby měl nějaký příjem ze zajištěné nemovitosti a přitom věřitel trval na tom, že dlužník je povinen dluhy zaplatit, byť nemůže se svým majetkem volně disponovat. Podle názoru dovolatelů je „takovýto postup zcela v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy“.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že výkon rozhodnutí, vedený proti nim, tak, že v řízení o tomto výkonu byli zastupování jen ustanoveným opatrovníkem, bylo vedeno v rozporu s procesními předpisy, když přitom bydliště dlužníka (dlužníků) byla pro soud snadno zjistitelné. Tato vada řízení se pojila i s tím, že tu zadržování nájemného na kontě správce nemovitostí namísto postupného umořování dluhů vytvořilo situaci zamezující, aby nemovitost přinášela vlastníkům nějaké užitky, přičemž nemovitosti byly prodány pro nedoplatky domovní daně a nedoplatky dědickým dávek v letech 1956 až 1964; domovní daň správce nemovitostí platit mohl; dědické dávky (329.677,- Kč) pak byly pouze o 15 % nižší než činila odhadní cena nemovitostí v roce 1965 (exekuce proběhla v období 1966-1967). Dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že „žalobci prokázali v tomto občanském soudním řízení (sp.zn. 54 C 531/95 Okresního soudu v Ostravě), že jim vlastnictví bylo odňato postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva tak, jak to mají na zřeteli restituční zákony“.
Dovolání dovoltelů v daném případě je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právní předpisu, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které se nepochybně této právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení před soudy obou stupňů poukazovali. Odvolací soud pak ve svém rozsudku při uplatnění uvedeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že tu v řízení nebylo prokázáno, že „nemovitosti
ve vlastnictví právních předchůdců žalobců přešly na stát některým ze způsobů předpokládaných v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost povinné osoby vydat věc oprávněné osobě podle uvedeného zákona vztahuje na případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) přešla na stát za podmínek v tomto ustanovení taxativně uvedených (např. přešla na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu – srov. §6 odst. 1 písm. e/ zákona
č. 87/1991 Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno (na str. 119 /253/) uvedeno k ustanovení §6 odst. 1 písm. e), že zkrácenou formou dražebního řízení je v tomto ustanovení míněn např. postup při soudním výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti správním orgánem s použitím směrnic Ministerstva financí ze dne 6.5.1966,
č.j. 414/9000/66, o zabezpečení a správě zajištěného majetku a o prozatímní správě
a realizaci majetku nabytého státem (jež byla vydána podle zmocnění obsaženého dříve v ustanovení §391 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku; srov. k tomu sdělení č. 19/1966 a č. 9/1967 Sbírky instrukcí Ministerstva spravedlnosti); uvedená směrnice Ministerstva financí byla již zrušena (§16 vyhlášky č. 86/1977 Sb.). Nejde však o případ, na který se vztahuje ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jestliže k přechodu vlastnictví došlo udělením příklepu na vydraženou nemovitost v rámci likvidace dědictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 tohoto zákona, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových i jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990), spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů (popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení), byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje
na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními úkony a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 („rozhodné období“) v rozporu s zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Ch. O. s. n., V. d. l. p. a n. m. a. o o., p., h., s. a k. p.
Jestliže došlo jen k faktickému zmocnění se věcí, které nebylo právně podloženo, nedošlo k tomu, že by věc přešla do vlastnictví státu (ve smyslu ustanovení
§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo na stát (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nýbrž jde o případ, kdy stát získal věc bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 128 /252/).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16.12.2004, III. ÚS 107/4, uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „Vůle státu k nápravě křivd, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989 je jasně vymezena právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná. Restituční zákonodárství po roce 1989 si nekladlo
za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Zákonodárce přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů podle restitučních předpisů. Zákon č. 87/1991 Sb. omezil v §3 odst. 2 možnost přezkoumání převodů majetku toliko
na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku došlo z důvodů rasové perzekuce. Ústavní soud ČR zastává názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasizmu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních. Taková interpretace nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v článku I Listiny základních práv a svobod. Extenzívní výklad pojmu rasové perzekuce není v souladu s restitučním zákonodárství a nemůže obstát“.
S přihlížením k citovaným právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury
i nálezů Ústavního soud ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, přistupoval dovolací soud k rozhodnutí o přípustném dovolání dovolatelů bez jednání
ve smyslu stanovení §243a odst. 1 věta první, občanského soudního řádu, a to z hlediska posouzení jeho důvodnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, §243b odst. 1 a 2 §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 i §2 odst. 1 písm. c) odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb., která se projednávané právní věci týkala; právní věc tu tedy byla posouzena podle právního předpisu správného. Jak vyplývá z již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury, aplikace a výkladu uváděných ustanovení zákona
č. 87/1991 Sb. ze strany odvolacího soudu byla taková, že se od těchto právních závěrů neodchyloval a podle názoru dovolacího soudu jejim blíže než jejich aplikace a výklad zaujatý v rozsudku soudu prvního stupně, který vycházel z extenzivnějšího výkladu uváděných ustanovení přesahujícího slovní znění, obsah i účel těchto ustanovení
o restitučních titulech; takový extenzívní výklad (jak zdůraznil Ústavní soud ČR v již zmíněném nálezu ze dne 16.12.2004, III. ÚS 107/04) „není v souladu s restitučním zákonodárstvím a nemůže obstát“.
Nemohl tedy dovolací soud dospět opodstatněně k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné tak, aby bylo na místě toto rozhodnutí zrušit, jak to má
na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelů, které bylo dovoláním přípustným, ale z důvodu shora uvedených nebylo možné je považovat za dovolání důvodné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému městu v řízení
o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu