ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3258.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3258/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. Ing. A. P., 2. Ing. D. P., a 3. Mgr. I. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30.5.2006 sp.zn. 11 Co 122/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 30 C 414/92 (žalobců Ing. D. P., Ing. A. P. a Mgr. I. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. JUDr. T. Ch., s. k. p. ú. P. s. O., s. p. v l., B. J. M., zastoupenému advokátem, C. s. s r. o. V., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 9.9.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem z 29.6.2005, čj. 30 C 414/92-170, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců Ing. D. P., Ing. A. P. a Mgr. I. J. se žalobním návrhem, aby žalovaným P. s. O., s. p. v l., J. M. a V., s.r.o., O. bylo uloženo vyklidit pozemek parc. č. 1412 (zastavěnou plochu a nádvoří) a pozemek parc. č. 1413 (zastavěnou plochu a nádvoří), jakož i stavby, které jsou na pozemcích parc. č. 1412 a parc. č. 1413, zapsané na listu vlastnictví 1547 pro katastrální území M. O. u Katastrálního úřadu pro M. k. se sídlem v O., katastrálního pracoviště O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30.5.2006, sp.zn. 11 Co 122/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žádný z účastníků řízení nemá, jak rozhodl odvolací soud, nárok na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. I odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, a měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil věc i po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na to, že občanské soudní řízení v této právní věci (sp.z. 30 C 414/92 Okresního soudu v Ostravě) úzce souvisí s projednáváním žaloby žalobců proti žalovanému J. M. o uzavření dohody o vydání věcí, jež probíhalo u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 30 C 198/92. V tomto občanském soudním řízení byla žaloba týchž žalobců vůči žalovanému J. M. o uzavření dohody o vydání věcí zamítnuta rozsudkem Okresního v Ostravě z 23.5.2005, čj. 30 C 148/92-180 (potvrzeným pak i rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30.5.2006); soudy obou stupňů tu dospěly k závěru, že na straně žalobců nebyla splněna základní podmínka vzniku nároku na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to včasně a řádně učiněná výzva k vydání věcí ze strany oprávněné osoby proti povinné osobě.
Odvolací soud byl toho názoru, že již na základě toho, co vyplývalo z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 30 C 148/92, nelze v řízení vedeném pod sp.zn. 30 C 419/92 Okresního soudu v Ostravě vyhovět žalobě o vyklizení týchž nemovitostí, „neboť žalobci v tomto řízení nejsou aktivně věcně legitimováni“.
Aby mohlo být žalobě o vyklizení nemovitostí vyhověno, dovozoval odvolací soud, museli by žalobci prokázat vlastnické právo k věcem uváděným v žalobě žalobců a také to, že žalovaný (žalovaní) věci skutečně má ve své dispozici, a to neprávem. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ve správě státního podniku S. O., který byl takto zapsán i v evidenci nemovitostí; následně uzavřená dohoda o vydání nemovitostí z 9.3.1992 (k níž došlo mezi žalobci a P. s. O.) byla pak neplatná, neboť P. s. O. neměly vydávané nemovitosti ve své správě a ve svém držení.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu a náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků řízení nepřiznal, když žalovanému správci konkursní podstaty náklady nevznikly a žalovaní J. M. a s.r.o. V. se náhrady nákladů řízení vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 17.7.2006 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno 14.9.2006 u Okresního soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30.5.2006 (sp.zn. 11 Co 132/2006 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 29.6.2005 (čj. 30 C 414/92-170 Okresního soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé pokládali své dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé zdůrazňovali, že svůj žalobní návrh na vyklizení pozemků parc. č. 1412 a parc. č. 1413 v katastrálním území M. O. i staveb na nich stojících opírali o to, že dne 9.3.1992 uzavřeli se žalovanými P. s. O., s.p., dohodu o vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., která byla i registrována bývalým Státním notářstvím v O. rozhodnutím z 18.3.1992, Reh 64/92-20.
Názor odvolacího soudu, že uvedená dohoda z 9.3.1992 je neplatná (pro údajné nesplnění základní podmínky vzniku nároku na vydání věci, tj. řádně a včas podané výzvy k vydání věci) pokládají dovolatelé za zásadně nesprávný a odporující hmotněprávním ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci totiž podali výzvu k vydání věcí u P. s. O., protože vycházeli z výpisu z 18.1.1991 z tehdejší evidence nemovitostí, kde byl tento podnik uveden jako vlastník; odvolací soud však vycházel z toho, že jedinou povinnou osobou tu byl státní podnik S. O., který byl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1.4.1991) držitelem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a byl také zapsán v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník. Žalobci nesdílejí názor odvolacího soudu, že si nedostatečně ověřovali totožnost povinné osoby; žalobci však mají za to, že postupovali odpovědně při zjišťování totožnosti povinné osoby, když vycházeli z údajů uvedených v evidenci nemovitostí, vedené střediskem geodezie, a vycházeli i z toho, že podnik, na který se obrátili jako na povinnou osobu, jim potvrdil, že touto osobou je, jednal se žalobci o uzavření dohody o vydání věci a tuto dohodu také uzavřel; žalobci proto neměli důvod ověřovat si, zda tu došlo ke změně zápisu v evidenci nemovitostí. Dovolatelé mají proto za to, že jejich výzvu k vydání nemovitostí je třeba považovat za řádnou a včas podanou výzvu k vydání věci.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 30 C 414/92 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem. V řízení o odvolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, bylo uvedeno, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku (o ochraně práv vlastníka), dále podle ustanovení §39 občanského zákoníku (o neplatnosti právního úkonu) a také podle ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu (tedy zda tu šlo o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva).
Žalobci v odvolacím řízení i ve svém dovolání z 12.9.2006 uváděli, že svůj žalobní návrh na vyklizení nemovitosti v této právní věci „opírají o to, že dne 9.3.1992 uzavřeli se žalovanými P. s. O. dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně této dohody však odvolací soud ve svém rozsudku z 30.5.2006 (sp.zn. 11 Co 122/2006 Krajského soudu v Ostravě) uvedl (v odůvodnění rozsudku na str. 3), že soud prvního stupně „správně žalobu zamítl, když dovodil, že dohody o vydání pozemků ze dne 9.3.1992 je absolutně neplatná“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitostí, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, a to i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely.
Ke zdůvodnění zamítnutí žalobního návrhu žalobců, poukazujícího na uzavřenou dohodu z 9.3.1992 o vydání pozemků parc. č. 1412 a parc. č. 1413 v katastrálním území M. O., odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 30.5.2006 uváděl: „Řízení v této věci úzce souvisí s projednáváním žaloby žalobců vůči žalovanému J. M. o uzavření dohody o vydání věcí. Tato žaloba byla podána u Okresního soudu v Ostravě dne 24.3.1992. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23.5.2005, čj. 30 C 148/92-180, byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a na základě odvolání žalobců byl tento rozsudek potvrzen Krajským soudem v Ostravě dne 30.5.2006. K zamítnutí žaloby uveden závěr soudů obou stupňů, že tu nebyla splněna základní podmínka vzniku nároku na vydání věci, a to řádně a včas učiněná písemná výzva povinné osobě k vydání věcí. Již na základě tohoto právního názoru nelze žalobě na vyklizení nemovitostí vyhovět, neboť žalobci takto v řízení o vyklizení nemovitostí nejsou aktivně věcně legitimováni“. Odvolací soud tedy při předběžném posouzení otázky platnosti dohody z 24.3.1992 nevycházel v řízení o žalobě na vyklizení nemovitostí jen z vlastní úvahy, ale ze závěrů pravomocného soudního rozhodnutí o žalobě na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud musel mít dále na zřeteli to, co bylo vyloženo o vztahu nároků na vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. a nároků na ochranu práv vlastníka ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem (na str. 114-115 /248-149/): V případě nároku na vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. (§5 zákona č. 87/1991 Sb.) nejde o ochranu práva ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž o právní institut restituce veškerých práv původních vlastníků; proto pojem vydání věci tu zahrnuje i vyklizení nemovité věci, aby mohlo dojít k úplné restituci (rehabilitaci) práv; proto rozsudek ukládající vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. (§5 zákona č. 87/1991 Sb.) je i podkladem pro soudní výkon rozhodnutí vyklizením nemovité věci. Požadavek vydání dalšího rozsudku o vyklizení věci ve zvláštním soudním řízení, pokud povinná osoba dobrovolně na základě předchozího rozhodnutí nesplní povinnost věc vydat, by byla v rozporu se záměrem zákona, jímž bylo umožnit dostupnými prostředky, tj. pokud možno jednoduchou cestou, zmírnění křivd.
Bylo také třeba mít na zřeteli právní závěr (k němuž dospěl Nejvyšší soud už v rozhodnutí, byť i nepublikovaném, 2 Cdo 1030/97), že zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době rozhodování o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (vlastnila). Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držbu (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991).
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přisvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 30.5.2006 (sp.zn. 11 Co 122/2006 Krajského soudu v Ostravě) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanovením §126 občanského zákoníku a s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), pokud při posuzování žalobního návrhu na ochranu práv ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku vydáním (vyklizením) údajně zadržovaných nemovitostí vycházel shodně ze závěrů dosud pravomocného soudního rozhodnutí o neopodstatněnosti nároku na vydání týchž nemovitostí, uplatněného podle zákona č. 87/1991 Sb. vůči osobám, žalovaným žalobci ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku, ale opírajícího se o mimosoudní dohodu, uzavřenou podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., jako o právní úkon, který musí splňovat zákonné předpoklady uvedené v §37 a §39 občanského zákoníku, jakož i vůči žalované právnické osobě, která nemovité věci, o něž jde v tomto řízení, nedržela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo také možné přisvědčit názoru, že v této právní věci řešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Shora již bylo také konstatováno, že odvolací soud ve svém rozsudku neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu