ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3277.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3277/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) A. P., a b) O. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 5. 2006, sp. zn. 56 Co 409/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 250/96 (žalobkyň A. P. a O. J., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu za nemovitosti), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto Okresním soudem v Ostravě rozsudkem ze 6. 9. 2006, čj. 23 C 250/96-196. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobkyni A. P. 20.024,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Byla však zamítnuta žaloba žalobkyň se žalobním návrhem, aby žalované bylo uloženo zaplatit každé ze žalobkyň 404.483,- Kč s 26 % úrokem z prodlení za dobu od 9. 6. 1997 do zaplacení (a to ve vztahu k žalobkyni A. P. co do částky 384.459,- Kč a ve vztahu k žalobkyni O. J. v plném rozsahu). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníkům řízení bylo uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě náhradu placených nákladů řízení, a to u žalobkyně A. P. částkou 1.544,- Kč, u žalobkyně O. J. částkou 1.625,- Kč a u žalované ČR – Ministerstva financí částkou 81,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 24. 5. 2006, sp. zn. 56 Co 409/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části rozhodnutí o věci samé (ve výroku označeném II) a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (označeném III.). Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku označeném IV. změněn tak, že na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě žalobkyni A. P. 1.544,- Kč, žalobkyni O. J. 1.625,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud převzal všechna skutková zjištění soudu prvního stupně a měl za to, že tato zjištění mají oporu v provedeném dokazování, které dovolací soud ještě doplnil.
Odvolací soud poukazoval na to, že otec žalobkyň J. P. byl občanem České republiky a také žalobkyně A. P. je státní občankou ČR. Ohledně žalobkyně O. J. odvolací soud konstatoval, že v roce 1948 uzavřela manželství s polským státním občanem, odstěhovala se na území Polské republiky, kde stále žije, má na území Polska trvalé bydliště a nebylo doloženo, že by v jednoroční lhůtě podle článku 6 Úmluvy mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou, vyhlášené vyhláškou č. 71/1966, vykonala volbu svého čs. státního občanství; dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalobkyně O. J. nebyla čs. státní občankou ke dni 1. 4. 1991 (kdy nabyl účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.). Nepokládá proto dovolací soud žalobkyni O. J. za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž měl za to, že tu není rozhodné, že tato žalobkyně měla v roce 1953, kdy došlo k událostem, zakládajícím v daném případě restituční nárok, čs. státní občanství.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že otec žalobkyň J. P. byl rozsudkem bývalého Lidového soudu v Ostravě z 3. 4. 1953, čj. 7 T 92/53-14, odsouzen i k trestu propadnutí celého jmění. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČSSR z 18. 2. 1969 byl odsuzující rozsudek ke stížnosti pro porušení zákona zrušen a Okresní soud v Ostravě pak trestní řízení proti J. P. zastavil (usnesením z 26. 3. 1970, čj. 9 T 131/69-33). Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 23. 7. 1991, čj. Rt 287/90-13, byl pak J. P. zproštěn obžaloby v celém rozsahu.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že již v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, vydaném v této právní věci (z 23. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 982/2000 Krajského soudu v Ostravě), byl vysloven právní názor, že i když nebyl v tomto případě výrok o trestu propadnutí majetku J. P. zrušen a Okresní soud v Ostravě pak trestní řízení proti J. P. zastavil (usnesením z 23. 3. 1970, čj. 9 T 131/69-33), nedošlo tedy k soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., mohou oprávněné osoby uplatňovat nárok na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dále dovozoval, že žalobkyně A. P. je dcerou J. P., který zemřel před uplynutím lhůty pro uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., žalobkyně A. P. měla ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. české státní občanství a je tedy podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou v této právní věci.
Pokud šlo o žalobkyní A. P. uplatněné dva nároky na finanční náhradu, odvolací soud měl za to, že tu nárok na finanční náhradu za dům čp. 403 a za pozemky parc. č. 184 a parc. č. 185 v katastrálním území S. (obec B.) není dán, protože tato finanční náhrada se poskytuje jen za nemovitost, k níž vznikl oprávněné osobě nárok na její vydání, avšak vydat nemovitost nelze s ohledem na zákonem vymezené překážky, což však v tomto případě nebylo dáno. Pokud šlo žalobkyni A. P. o finanční náhradu na snesenou vedlejší stavbu na pozemku parc. č. 12 v katastrálním území N. B., vycházel odvolací soud z toho, že tato stavba byla demolována až poté, kdy byl odsuzujícím rozsudkem v trestním řízení soudním vysloven trest propadnutí majetku J. P., otce žalobkyně A. P. Této žalobkyni tu tedy vznikl nárok na finanční náhradu za uvedenou demolovanou stavbu; nárok na tuto náhradu uplatnila žalobkyně A. P. v zákonné lhůtě u Ministerstva financí a když nebylo její žádosti vyhověno, uplatnila nárok rovněž v zákonné lhůtě u soudu. Výše této finanční náhrady tu byla vyčíslena posudkem znalce Ing. J. P. částkou 20.024,- Kč; toto ocenění bylo provedeno podle vyhlášky č. 128/1984, přičemž znalec vycházel z dochované projektové dokumentace a z kolaudačního rozhodnutí. Odvolací soud tu nemohl přisvědčit názoru žalobkyň, že správnější byl ocenění v posudku znalce Ing. S., který však prováděl ocenění podle vyhlášek č. 393/1991 Sb. a č. 611/1993 Sb., jež ovšem byly účinné až od 1. 1. 1993, takže šlo o cenové předpisy, jejichž účinnost nastala později než k 1. 4. 1991. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom, že finanční náhrada náleží žalobkyni A. P. ve výši 20.024,- Kč, ale bez úroků z prodlení z této přiznané finanční náhrady, protože až do rozhodnutí soudu o této náhradě není zřejmé, zda a v jaké výši tu finanční náhrada náleží.
Žalobkyni O. J. nebyl nárok na finanční náhradu vůbec přiznán, a to z důvodu nesplnění zákonného požadavku státního občanství ČR ke dni 1. 4. 1991 (tj. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).
Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, změnil odvolací soud výrok o náhradě nákladů vůči státu, která tu náležela podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu s uvážením i toho, že žalobkyně A. P. je podle ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od soudních poplatků.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 13. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 7. 9. 2006 předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ostravě, tedy způsobem a ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 24. 5. 2006 (sp. zn. 56 Co 409/2005 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 9. 6. 2005 (čj. 23 C 250/96-196 Okresního soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky především namítaly nesprávnost názoru odvolacího soudu, že žalobkyně O. J. nemá české státní občanství, když neprovedla volbu českého státního občanství v době do 20. 5. 1967 (poté, co vstoupila v platnost úmluva o odstranění dvojího státního občanství mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou, vyhlášená vyhláškou č. 71/1966 Sb.). Uvedenou okolnost nelze pokládat za vyvrácenou tím, že nelze dohledat písemný dokument, který by provedení volby státního občanství z období 1966 – 1967 u žalobkyně O. J. potvrzoval, a to zvláště za situace, kdy žalobkyně J. doložila v tomto řízení cestovním pasem ČR a osvědčením o státním občanství, že je státní občanskou ČR. Toto státní občanství měla „v rozhodné době, kdy se odehrály skutečnosti, zakládající nynější uplatněné restituční nároky, tedy v roce 1953“.
Dovolatelky dále namítaly nesprávnost názoru soudů obou stupňů, že „žalobkyním nemohl vzniknout nárok na vydání jimi uváděných nemovitostí, když k okamžiku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) byly obě již dávno spoluvlastnicemi těchto nemovitostí, a to žalobkyně z jedné ideální čtvrtiny a žalobkyně O. J. ze tří ideálních čtvrtin“. Dovolatelky jsou naproti tomu toho názoru, že je tu rozhodující, za jakých okolností se žalobkyně staly spoluvlastnicemi nemovitostí, o něž jde v tomto řízení: „K nabytí spoluvlastnictví tu totiž nedošlo v důsledku jakéhokoli restitučního aktu nebo podobného jednání státu, kterým by napravoval křivdu způsobenou neoprávněným odsouzením otce žalobkyň, respektive někoho z jeho pozůstalých, když totiž v daném případě A. P., matka žalobkyň, předmětné nemovitosti poté, co byly postiženy trestem propadnutí majetku J. P., znovu zakoupila ze svých vlastních prostředků (kupní smlouvou z 10. 2. 1954) a po její smrti a po vypořádání dědictví po ní připadl z tohoto dědictví 3/4 podíl na nemovitostech žalobkyni O. J., zatím co žalobkyně A. P. odkoupila od jiných dědiců zbývajících 1/4 podíl na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení.“ Podle názoru dovolatelek nebyl tu tedy naplněn základní účel zákona č. 87/1991 Sb., tj. v daném případě zmírnit následky majetkové křivdy, způsobené odsouzenému J. P., otci žalobkyň. Dovolatelky z toho dovozovaly, že „kdyby totiž matka žalobkyň, případně posléze žalobkyně, za peníze vynaložené na nabytí předmětných nemovitostí pořídily ve své době jiné nemovitosti, v současnosti by vedle oněch jiných nemovitostí měly nárok i na předmětné nemovitosti (popřípadě na náhradu za ně) podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť by je předtím nenabyly uvedeným způsobem“, což však odporuje „principu rovnosti osob před zákonem a právu vlastnit majetek“.
Dovolatelky jsou přesvědčeny, že v případě žalobkyně A. P. bylo na místě vyhovět jejímu nároku na finanční náhradu za dům čp. 403 spolu s pozemky parc. č. 184 a 185 alespoň co do náhrady za 1/4 těchto nemovitostí. Žalobkyně A. P. byla spolu se žalobkyní O. J. dědičkou po otci J. P., takže obě žalobkyně měly nabýt dědictví po něm rovným dílem; proto i k uvedeným nemovitostem měla žalobkyně A. P. nabýt spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny. Alespoň však za podíl 1/4 by měla žalobkyně A. P. nárok na finanční náhradu, neboť tento podíl, stejně jako zbývající spoluvlastnický podíl, je ve vlastnictví jiné osoby (žalobkyně O. J.) a nemůže být tedy žalobkyni A. P. vydán.
Dovolatelky namítaly rovněž, že je nesprávný názor odvolacího soudu ohledně nepřiznání požadovaných úroků z prodlení ve výši 26 %. Nelze pokládat za správný názor, že „splatnost je tu určena až okamžikem, kdy je nárok mezi oprávněným a povinným nesporným“.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 250/96 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 odst. 1, §3 odst. 1 a 4 a §19 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti i s ustanoveními Úmluvy ČSSR a Polské lidové republiky, o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství (vyhlášené vyhláškou č. 71/1966 Sb.).
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě (§3 téhož zákona) jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. (je-li nemovitost znehodnocena nebo naopak zhodnocena anebo stala-li se věc neoddělitelnou součástí věci jiné). Finanční náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. náleží oprávněné osobě, pokud jí věc nebyla vydána v případech uvedených v odstavcích 1 až 4 ustanovení §8 téhož zákona (tedy jde-li o stavbu, která zásadní přestavbou ztratila svůj stavební technický charakter, jde-li o pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem a jde-li o pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že finanční náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby, která byla demolována).
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky, nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Z uvedeného ustanovení §13 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že nárok na finanční náhradu podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako nárok na vydání věci, nevzniká pouhým uplatněním ze strany oprávněné osoby. Nárok je realizován dohodou o vydání věci (§5 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo soudním rozhodnutím o vydání věci anebo přiznáním náhrady na finanční vypořádání (ke shodnému názoru dospěl senát Nejvyššího soudu ČR např. v neuveřejněném rozsudku 28 Cdo 2151/2003).
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 (i v §19 odst. 1) tohoto zákona, pokud je státním občanem České republiky.
Podle ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 (i v §19 odst. 1 a 2) tohoto zákona před uplynutím lhůty, v níž mohla podle zákona č. 87/1991 Sb. nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby uvedené v tomto ustanovení ve stanoveném pořadí: dědici ze závěti, děti a manžel zemřelé osoby, její rodiče a sourozenci. Tyto tzv. další oprávněné osoby musely po smrti osoby uvedené v ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb., a to bez ohledu nato, zda oprávněná osoba sama svůj nárok již uplatnila nebo nikoli (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, na str. 117 /251/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud nebyly splněny podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou jen fyzická osoba za podmínek v tomto zákoně uvedených, potom zákon č. 87/1991 Sb. je tu zákonem speciálním (lex specialisx), jehož použití nemůže vyloučit zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (viz nález Ústavního soudu ČR z 26. 4. 1995, I ÚS 59/63, uveřejněný pod č. 22 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňuji-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvé potom osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 5. 2006 (sp. zn. 56 Co 409/2005 Krajského soudu v Ostravě) vycházel, jak uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, z těchto skutkových a právních závěrů: a) žalobkyně O. J. nebyla ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) českou státní občankou, když se „nenacházejí žádné dokumenty osvědčující skutečnost, že tato žalobkyně v souladu s Úmluvou o odstranění dvojího státního občanství, uzavřenou mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou, provedla v jednoroční lhůtě podle článku 6 Úmluvy (tj. do 20. 5. 1967) volbu československého státního občanství. Protože žalobkyně O. J. nebyla českou státní občanskou k 1. 4. 1991, není z tohoto důvodu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.; b) dům čp. 403 a pozemky parc. č. 184 a parc. č. 185 v katastrálním území S. (obec B.) jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně A. P. a žalobkyně O. J.; těmito spoluvlastnicemi byly i ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (ke dni 1. 4. 1991). Jestliže uvedené žalobkyně byly a jsou spoluvlastnicemi uvedených nemovitostí, nemohlo jim vzniknout právo na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. Finanční náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. „náleží oprávněné osobě jen jako náhradní plnění za nemovitosti, k nimž oprávněné osobě vznikl nárok na vydání, avšak vydat je nelze“; c) ohledně finanční náhrady za demolovanou vedlejší stavbu na pozemku parc. č. 12 v katastru N. B. považuje odvolací soud za správný posudek znalce Ing. P., který ve svém posudku z 8. 2. 2003 vycházel z objektivně zjištěných údajů obsažených ve stavební dokumentaci a pro ocenění demolované stavby použil odpovídající sazby podle cenového předpisu, tedy ve vyhlášce č. 182/1988 Sb., a nikoli podle předpisů pozdějších; d) žalobkyni A. P. nelze přiznat úrok z prodlení z přiznané finanční náhrady (20.024,- Kč), protože teprve právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání finanční náhrady je určena výše, v jaké je žalovaný v postavení povinné osoby za demolovanou budovu povinen zaplatit oprávněné osobě náhradu; teprve nesplněním této povinnosti se žalovaný dostane do prodlení s plněním peněžitého dluhu podle ustanovení §571 odst. 2 občanského zákoníku.
Ze srovnání citovaných právních závěrů z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zněním a obsahem ustanovení §3 dost. 1 a 4, §13 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a s uveřejněnými výkladovými závěry k aplikaci a interpretaci těchto ustanovení z judikatury soudů nelze podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě dovodit rozpor s hmotným právem, popřípadě řešení nové právní otázky dosud nevyřešené v rozhodování dovolacího soudu.
Za těchto okolností nebylo možné přisvědčit názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu z 24. 5. 2006 (sp. zn. 56 Co 409/2005 Krajského soudu v Ostravě), napadené dovoláním dovolatelek, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k publikovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím v daném případě ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu