ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.330.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 330/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání K,, a. s., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15. 6. 2006, sp. zn. 27 Co 435/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 16/92 (žalobců: 1. Ing. J. K., 2. RNDr. J. K., a 3. Z. K., zastoupených advokátkou, proti žalované akciové společnosti K., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané u soudu v této právní věci dne 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha - východ z 28. 4. 2005, č. j. 4 C 16/92-349. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované akciové společnosti uloženo vydat žalobcům Ing. J. K., RNDr. J. K. a Z. K. každému 1/3 z ideální třetiny domu čp. 305 a pozemků parc. č. 94, parc. č. 368/1, parc. č. 390 a parc. č. 392/1 v katastrálním území M. (obec Ř. – B.) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. J. K. a žalobci RNDr. J. K. na náhradu nákladů řízení 28.655,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem Z. K. a žalovanou akciovou společností nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalované bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha - východ 18.311,29 Kč na úhradu zálohovaných nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 15. 6. 2006, sp. zn. 27 Co 435/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve znění výroku, označeného I., že „žalovaná je povinna vydat žalobcům jednu ideální třetinu jedné ideální třetiny domu čp. 305 a parcely č. 94 (zastavěné plochy a nádvoří), pozemku parc. č. 368/1, parcely č. 390 (vodní plochy) a parcely č. 392/1 (ostatní plochy) v katastrálním území M. (obec Ř.), zapsaných na listu vlastnictví č. 634 u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.“. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobcům na úhradu nákladů odvolacího řízení 7.740,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu a v téže lhůtě zaplatit na účet Krajského soudu v Praze 13.388,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem dospěl k názoru, že odvolání žalované akciové společnosti není opodstatněné.
Odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně správně posoudil v tomto řízení aktivní legitimaci původní žalobkyně J. K., zemřelé v průběhu řízení (jejímiž dědici se stali žalobci Ing. J. K., RNDr. J. K. a Z. K.), která získala zčásti nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přídělem od Ministerstva zemědělství dne 19. 10. 1948, které pak na stát přešly kupní smlouvou z 22. 12. 1958, uzavřenou podle žaloby v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), když v tomto případě bylo oproti obvyklé ceně za použití tzv. stop - cen snížena sjednávaná kupní cena rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru P. z 22. 12. 1958 o více než 10 % (přičemž se prodávající musela z domu vystěhovat bez bytové náhrady a v domě zůstalo nábytkové zařízení, aniž by je kupující tehdejší národní podnik K. zaplatil); ze strany J. K. bylo také řádně a včas učiněna výzva k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Podíl na těchto nemovitostech, o němž rozhodoval soud prvního stupně, odpovídal výsledkům řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jež bylo vedeno u Okresního úřadu P. – Pozemkového úřadu pod sp. zn. PÚ-R 2110-72 a bylo ukončeno potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 12. 1997, sp. zn. 28 Ca 43/97.
Také věcná pasívní legitimace žalované nynější akciové společnosti byla soudem prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, správně posouzena.
Pokud šlo o posouzení otázky nápadně nevýhodných podmínek při uzavření uvedené kupní smlouvy z 22. 12. 1958 z hlediska kupní ceny sjednané v této smlouvě, odvolací soud zdůrazňoval, že přikročil v odvolacím řízení k provedení důkazu revizním znaleckým posudkem znalce J. D., jehož cílem bylo ověřit závěry posudku znalkyně Ing. B., CSc., vypracovaného v řízení před soudem prvního stupně (jehož závěry byly zpochybňovány žalovanou akciovou společností s předložením písemného posouzení, vypracovaného znaleckou kanceláří B., s. r. o.). Odvolací soud vycházel z odborných závěrů tohoto revizního posudku, podle něhož kupní cena nemovitostí ve smlouvě z 22. 12. 1958 byla znalcem označena jako nižší než jím stanovená cena 193.744,84 Kč, tedy nižší o 10,7 %, ve srovnání této ceny s cenou sjednanou podle kupní smlouvy z 22. 12. 1958 ve výši 175.000,- Kč. Odvolací soud tu měl za to, že takto bylo shledáno porušení vzájemného ekvivalentního plnění v uvedené smlouvě, přičemž ještě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posuzoval i tu okolnost, že prodávající J. K. neměla po uzavření smlouvy kam se z prodaného domu vystěhovat a v domě zůstalo bytové zařízení a další předměty, které kupující národní podnik nezaplatil; podle názoru odvolacího soudu tu tedy nepochybně byly shledány nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání této kupní smlouvy, když už podmínka tísně na straně prodávající při uzavírání smlouvy byla v tomto soudním řízení shledána již v průběhu předchozího soudního řízení v této právní věci.
Dospěl tedy odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že tu jsou splněny zákonné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a pokládal proto za správný „závěr soudu prvního stupně, že je tu na místě vyhovět žalobě žalobců o vydání jedné třetiny předmětných nemovitostí, a to každému z nich v podílu jedné ideální třetiny“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1, §151 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 16. 8. 2006 advokátu, který žalovanou akciovou společnost v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této žalované bylo dne 25. 9. 2006 podáno u Okresního soudu pro Prahu - východ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně, v celém rozsahu, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (vzhledem k předchozímu rozsudku Okresního soudu Praha - východ z 30. 5. 2002, č. j. 4 C 16/92-349, a ke zrušovacímu usnesení Krajského soudu v Praze z 18. 9. 2003, sp. zn. 27 Co 267/2003). Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvody ty důvody, které jsou upraveny v §241a písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatelka především namítala, že „odvolací soud vychází ze skutkového zjištění, které je jednostranně založeno na účastnických výpovědích žalobců, což je vadou řízení, které má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když tu rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v čehož důsledku došlo, podle názoru dovolatelky, i k nesprávnému právnímu posouzení věci co do hodnocení podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek“ v daném případě ve vztahu ke kupní smlouvě uzavřené mezi prodávající J. K. a kupujícím národním podnikem K.
Dovolatelka měla za to, že při hodnocení žalobci tvrzené tísně na straně prodávající J. K. při uvedeném prodeji odvolací soud pominul a nehodnotil další důležité důvody a důkazy, a to ohledně osobních poměrů J. K. a jejího manžela J. K., když tato rodina „byla předlužena již z let před rokem 1948“, oba jmenovaní se přestěhovali do B. z K., kde J. K. opustil „dobré pracovní místo uměleckého ředitele“ a živil se nadále jako malíř - portrétista (vzal si v roce 1946 půjčku na zařízení malířského ateliéru a splácel i dřívější půjčku na nákup akcií tiskárny v K.) a J. K. pracovala jako domácí dělnice s nízkým výdělkem. Manželé K. nebyli za uvedené situace schopni nést náklady na provoz a údržbu velkého domu a zahrady v B. (jež byly získány jako náhradní příděl Němci za války zabraný statek v S., když se K. již nechtěli věnovat vedení zemědělského hospodářství), měli další byt v P. a malířský ateliér J. K. Podle názoru dovolatelky také žádný důkaz, provedený v tomto řízení, neprokázal, že by na rodiče nynějších žalobců byl vyvíjen nějaký nátlak, aby byli přinuceni prodat nemovitosti, o něž jde v tomto řízení. Šlo naopak o situaci, že se rodičům žalobců nepodařilo nemovitosti v B. prodat a nebyl tu žádný jiný zájemce o koupi nemovitostí, „který by měl k dispozici tak velkou částku na úhradu kupní ceny 175.000,- Kč“, takže nabídka ze strany národního podniku K. byla tou nejvýhodnější nabídkou.
Dovolatelka měla dále za to, že nesprávně byla soudy obou stupňů zjišťována přiměřenost kupní ceny sjednané v kupní smlouvě z 22. 12. 1958. V revizním znaleckém posudku znalce J. D. došlo k pochybení v tom, že tento znalec ve svém posudku sice kromě právního předpisu o tzv. stop - cenách poukazoval i na dříve platný cenový předpis – vyhlášku č. 231/1956 Úředního listu, ale při posuzování ceny sporných nemovitostí se tímto předpisem vůbec neřídil. V tomto posudku došlo, podle názoru dovolatelky, k pochybení, spočívající v „zavádějící přesmyčce, kdy stop - ceny jsou ztotožňovány s užitnými hodnotami jednotlivých nemovitostí“. Tím došlo k tomu, že např. cena opěrné zahradní zdi a cena zemního sklepa v zahradě vyšly v posudku ve velice vysoké úrovni. Takto došlo i k chybnému ocenění trvalých porostů na zahradě; podle názoru dovolatelky „pokud nejsou stop - ceny trvalých porostů zachovány, nelze je nahrazovat výpočty založenými na jejich užitkových hodnotách“. Dovolatelka posléze dovozovala, že v daném případě nebylo vůbec provedeno dokazování o tom, zda a jaké předměty v prodávaném domě v B. zůstaly, jaký byl jejich stav, použitelnost a zejména hodnota, když v domě zanechané předměty K. nebyly nijak specifikovány; ve skutečnosti šlo, podle názoru dovolatelky, o „dobrovolné ponechání movitých věcí v domě v B. na základě svobodné vůle rodiny K. a nešlo tu o nějaký vynucený akt“; rodičům žalobců nebylo nikdy nikým bráněno, aby si věci z domu odnesli.
Dovolatelka je proto toho názoru, že žalobci v tomto soudním řízení neprokázali v souvislosti s kupní smlouvou z 22. 12. 1958 tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně prodávajících při sjednání této smlouvy.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované akciové společnosti K. uváděli, že považují rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, když soud vycházel z dostatečného skutkového ujištění a měl pro své rozhodnutí oporu v provedeném dokazování. Žalobci poukazovali na to, že ke zhoršení tehdejší finanční situace jejich rodičů nedošlo nějakým opuštěním dobře placeného místa rozhodnutím jejich otce, ale především z toho důvodu, že nebyl po 25. 2. 1948 přijat do Svazu čs. umělců a bez tohoto členství nemohl legálně prodávat své obrazy a živit takto svou výtvarnou činností sebe i rodinu. Rodiče žalobců neměli další byt v P. a otcův malířský atelier byl v domě jeho sestry; bylo také doloženo, že na prodej nemovitostí v B. byl ze strany tehdejších státních orgánů činěn stálý nátlak. Dvěma v řízení provedenými znaleckými posudky bylo také prokázáno podhodnocení kupní ceny prodávaných nemovitostí v kupní smlouvě z 22. 12. 1958 i naplnění dalších nápadně nevýhodných podmínek při uzavření této smlouvy. Žalobci měli proto za to, že by dovolání dovolatelky nemělo být vyhověno.
Dovolávající se akciová společnost podala v daném případě přípustné dovolání, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. V tomto případě bylo totiž dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně (Okresního soudu Praha - východ z 30. 5. 2002, č. j. 4 C 16/92-237) rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobců, ale tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 18. 9. 2003, sp. zn. 27 Co 267/2003, a soud prvního stupně pak rozhodl ve věci samé jinak (rozsudkem z 28. 4. 2005, č. j. 4 C 16/92-349), vázán právním názorem obsaženým ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu.
Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o takovou vadu jde tehdy, jestliže k ní došlo již v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), a to v důsledku nesprávného postupu soudu v řízení (např. vadným předvoláním účastníka /účastníků/ řízení k jednání u soudu), který měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. Takovou vadu řízení v daném případě dovolací soud z obsahu soudního spisu v této právní věci neshledal.
Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud z právních závěrů, vyjádřených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. V tomto citovaném uveřejněném rozhodnutí bylo rovněž vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu, upravujících dovolací důvody; dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). V tomto uvedeném smyslu lze mít za to, podle názoru dovolacího soudu, že dovolatelka ve svém dovolání v daném případě uplatňovala námitky zejména co do neúplnosti skutkového zjištění v tomto případě, dále co do hodnocení provedených důkazů a co do hodnotících závěrů odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění a jejich opory v provedeném dokazování.
Dovolatelka posléze uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., které se projednávané právní věci nepochybně týkalo a i účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. Co do výkladu tohoto ustanovení odvolací soud také správně poukazoval na právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Za těchto uvedených okolností, zejména vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět v dovolacím řízení přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v této právní věci posoudil žalobu žalobců a procesní návrh žalované na zamítnutí žaloby podle nesprávného právního předpisu nebo že by si tento právní předpis při jeho aplikaci nesprávně vyložil, když totiž odvolací soud vycházel nejen z obsahu a znění ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ale i z toho, co bylo k tomuto ustanovení vyloženo v uveřejněné judikatuře soudů.
Námitky dovolatelky, týkající se tvrzeného neúplného zjištění skutkového stavu a jeho nedostatečné opory v provedeném dokazování či dokonce, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebylo možné shledat z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 4 C 16/92 Okresního soudu Praha - východ) a jednak také šlo o výtky, které nemají povahu dovolacího důvodu, jak tyto dovolací důvody stanoví kogentně občanský soudní řád.
Nemohl proto dovolací soud dospět k výslednému závěru, že přípustné dovolání dovolatelky je také dovoláním důvodným tak, aby bylo na místě zrušit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a uvedené náklady řízení žalobců k úhradě od žalované nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobců k dovolání žalované, obsahujícími v podstatě rekapitulaci toho, co již bylo obsahem přednesů a vyjádření žalobců v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu