ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3390.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3390/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně L. P., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Krajskému státnímu zastupitelství v P., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 268/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2007, č. j. 13 Co 514/2006 – 179, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na vyklizení nebytových prostor zamítnuta, tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit nebytové prostory blíže identifikované ve výroku I. napadeného rozhodnutí. Zároveň rozhodl i o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které pokládal pro rozhodnutí ve věci za postačující, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Žalobkyně se v daném sporu po žalované domáhala vyklizení předmětných nebytových prostor (čtyř místností užívaných žalovanou jednak jako byt vrátného a jednak jako tři kanceláře) situovaných v budově č. p. 1042, B. ulice č. 14, v K. V. Tyto nebytové prostory jsou již od roku 1949 stavebně technicky propojeny se sousední budovou č. p. 1043, jejíž vlastnicí je žalovaná. Budovu č. p. 1042 měla ve vlastnictví taktéž žalovaná (postupně ve správě státního podniku S. K. V., Investiční banky, státního peněžního ústavu P. a Fondu národního majetku České republiky) a to až do roku 1992, kdy byla tato budova dle zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, převedena ze státu na právního předchůdce žalobkyně. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že předmětné místnosti situované v budově č. p. 1042 jsou ve vlastnictví žalované. Ze znaleckého posudku znalce Ing. J. L. vyplývá pro rozhodnutí nepodstatný závěr, že v letech 1985 až 1988 k žádné podstatné změně oproti stavu z roku 1949, kdy byly v obvodových zdech budovy č. p. 1043 v jednotlivých patrech vybourány otvory, aby místnosti v budově č. p. 1042 byly přístupné z budovy č. p. 1043, nedošlo. V té době byly oba domy ve vlastnictví jednoho vlastníka – státu – a byly užívány na základě předpisů o užívání státního majetku socialistickými organizacemi.Výše uvedenou stavební úpravou se však zcela evidentně sporné místnosti nestaly součástí budovy č. p. 1043. Zpřístupnění místností přímo z budovy č. p. 1043 a jejich užívání uživatelem budovy č. p. 1043 neznamenalo změnu v právním stavu obou budov jako samostatných věcí v právním slova smyslu. Šlo o rozhodnutí jednoho vlastníka o způsobu užívání, a přestože se tak stalo na základě stavebních úprav provedených se souhlasem tehdy příslušného orgánu a na základě stavebního povolení, je vyloučeno, aby tyto stavební úpravy přivodily změnu spočívající v tom, že by se část jedné věci, a to část budovy č. p. 1042, stala součástí budovy č. p. 1043. Rozhodnutím ministra financí ČSFR z února 1992 byla zrušena Investiční banka, s. p. (do té doby oprávněná hospodařit s budovou
č. p. 1042) a její majetek byl převeden na Fond národního majetku České republiky
a posléze se novým vlastníkem stal od státu odlišný subjekt – právní předchůdce žalobkyně. V této souvislosti skončilo užívání celé budovy č. p. 1042 z titulu užívání nemovitého národního majetku podle zákona č. 119/1988 Sb. Proto žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných místností v domě č. p. 1042.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Předmětné místnosti jsou ve vlastnictví státním (oba objekty byly zkonfiskovány dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.) a užívá je organizační složka státu z titulu práva hospodaření k domu č. p. 1043. Měla být tedy řešena otázka, zda sporné místnosti jsou součástí domu č. p. 1042 či domu č. p. 1043. Odvolací soud v tomto ohledu rozhodl nesprávně, když přisvědčil stanovisku žalobkyně. Na základě potřeb justičních orgánů provedl stavební úřad Jednotného národního výboru K. V. opatření, kterým vyčlenil předmětné místnosti z budovy č. p. 1042 a přičlenil je k budově č. p. 1043. To vyplývá ze stavebního plánu úprav opatřeného schvalovací doložkou stavebního úřadu ze dne 2. 9. 1949, č. j. 1952/735-XI-A/I, a dále ze zápisu o kolaudaci stavby ze dne 18. 10. 1949. Stejný závěr lze vyvodit i ze stavební dokumentace k další rekonstrukci objektu č. p. 1043, která byla prováděna v letech 1985 až 1988, zejména ze stavebního povolení MěNV K. V. ze dne 9. 12. 1985, č. j. ÚPA/3682/4887/85/Š-332.7, a z následného kolaudačního rozhodnutí téhož orgánu ze dne 25. 7. 1988, č. j. ÚPA/282/88/Š-332.7. Ve všech těchto dokumentech je zmiňován toliko objekt č. p. 1043. Stavební práce, které vždy zasahovaly sporné místnosti, byly prováděny jako práce na objektu č. p. 1043, neboť tyto místnosti byly již od počátku roku 1949 jeho integrální součástí. Jedna z těchto místností – v prvním nadzemním podlaží (přízemí) – je součástí bytu správce. V rozporu s charakterem této místnosti ji odvolací soud označil v napadeném rozhodnutí jako nebytový prostor a uložil žalovanému ji vyklidit, ačkoliv je z titulu nájmu užíván. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou a splňovalo podmínky stanovené v ust. §241 odst. 2 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdější předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání v souzeném sporu. Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je dovolání žalované přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné vady řízení však nebyly žalobkyní namítány a nevyplývají ani z obsahu spisového materiálu, a proto se dovolací soud zabýval věcnou stránkou sporu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí byl dovolací soud vázán rozsahem, ve kterém byl výrok odvolacího soudu napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.), přičemž přezkum bylo možno provést i z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Pro souzený spor se stala rozhodnou otázka, zda předmětné prostory, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá, jsou částí domu č. p. 1043 nebo domu č. p. 1042, jakožto předmětů vlastnického práva státu na jedné straně a žalobkyně na straně druhé. Z obsahu spisu, zejména tedy ze znaleckého posudku Ing. J. L. a k němu připojené stavební dokumentace, není možné dovodit, že by předmětné místnosti byly byť jen administrativně připojeny k domu č. p. 1043. Bylo jen zjištěno, že v prvním, druhém, třetím a čtvrtém nadzemním podlaží byly probourány v roce 1948 či 1949 nosné zdi domu č. p. 1042 a č. p. 1043, přičemž přístupy k dalším sousedním místnostem v domě č. p. 1042 byly zazděny. Ze žádných přiložených dokumentů nelze dovodit, že by se předmětné místnosti staly rozhodnutím jakéhokoliv příslušného správního orgánu částí budovy č. p. 1043. Ani tvrzení žalovaného, že ve všech dokumentech týkajících se stavebních úprav je zmiňován toliko dům č. p. 1043, nepřispívá k závěru, že by předmětné místnosti měly být odděleny od domu č. p. 1042
a připojeny k domu č. p. 1043. Navíc je nutné v tomto ohledu poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu ustanovení občanského zákoníku o věcech jako předmětech občanskoprávních vztahů, v níž se podává, že reálné dělení nemovité stavby je možné provést pouze vertikálně, a to tak, že výsledkem „dělících“ stavebních úprav bude existence samostatné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
25. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 296/2002). Z hlediska souzeného sporu je podstatný závěr, dle nějž aby se určité místnosti stavby mohly stát částí stavby jiné, je třeba nejprve tyto místnosti od stavby původní reálně oddělit. V souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu pak nestačí, že průchody do dalších místností domu
(v našem případě č. p. 1042) byly zazděny, nýbrž by bylo nutné provést vertikální oddělení celé části domu tak, aby tato část mohla být (byť i jen hypoteticky) samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Předmětné místnosti tvoří část domu č. p. 1042 a jako takové by se nemohly stát samostatnou věcí, neboť jsou situovány v nosných zdech domu č. p. 1042 a navíc se jedná toliko o místnosti ve čtyřech nadzemních podlažích tohoto domu, přičemž stavba má dle znaleckého posudku celkem sedm podlaží, z toho dvě podzemní a pět nadzemních, a půdu. Z výše uvedeného plyne, že předmětné místnosti se nestaly a ani se stát nemohly součástí domu č. p. 1043 a že i nadále tvoří nedílnou část domu č. p. 1042 a sledují jeho právní osud. Do vlastnictví právního předchůdce žalobkyně pak byly převedeny jako část domu č. p. 1042. K námitce dovolatelky, že místnost v prvním nadzemním podlaží budovy č. p. 1042 je součástí bytu správce, a tudíž se nejedná o nebytový prostor, dovolací soud uvádí, že v souzeném sporu není rozhodné, o jaký druh místnosti jde, neboť mezi žalobkyní a žalovanou se v případě předmětných nemovitostí nemůže jednat o nájemní vztah, protože ten nebyl založen ani smluvně a nemohl vzniknout ani ex lege. Z toho důvodu nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o nájmu ať už jakéhokoliv druhu nemovitostí. Převedením vlastnictví státu (domu č. p. 1042) dle zákona č. 92/1991 Sb. skončilo i užívání nemovitého národního majetku. Žalovaná tak užívá předmětné místnosti bez právního důvodu, a žalobkyně se tedy oprávněně domáhá jejich vyklizení.
Žalované se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu odvolacího. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalobkyně dle ustanovení
§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalované v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. František Ištvánek,v. r.
předseda senátu