ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3410.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3410/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) P. K., a b) I. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 58 Co 155/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 150/99 (žalobců P. K. a I. K., zastoupených advokátem, proti žalované M. č. P. 4, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 17. 5. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 1. 2006, čj. 27 C 150/99-164. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců I. K. a P. K., aby žalované M. č. P. 4 bylo uloženo vydat žalobcům ideální polovinu domu čp. 500 s pozemkem parc. č. 487 (o výměře 177 m2) a s pozemkem parc. č. 488/2 (o výměře 36 m2) a také s pozemkem parc. č. 488/3 (o výměře 23 m2) v katastrálním území P. – K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 58 Co 155/206. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně plně potřebné skutečnosti pro rozhodnutí a věc hodnotil správně i po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci byla podána žaloba dne 17. 5. 1999, a to právními předchůdkyněmi žalobců R. E. a E. P., a byla koncipována jako žaloba na vydání ideální poloviny sporných nemovitostí, když právní předchůdkyně žalobců v žalobě popíraly okolnosti nabytí sporných nemovitostí žalovanou i odnětí ideální poloviny nemovitostí státem, s tím, že svůj návrh na vydání nemovitostí podávají z důvodu vydržení. V řízení o této žalobě po předchozích zrušovacích rozhodnutích odvolacího soudu z 21. 3. 2001 a z 18. 5. 2005 soud prvního stupně usnesením z 11. 7. 2005, čj. 27 C 150/99-150, vyzval
(v intencích zrušovacího usnesení dovolacího soudu) k doplnění žaloby ohledně skutečností k otázce vydržení a poučil žalobce o možnosti odmítnutí žaloby při nesplnění učiněné výzvy k doplnění žaloby. Odvolací soud měl za to, že podáním z 9. 8. 2005 bylo sice na uvedenou výzvu soudu reagováno ze strany žalujících, ale soudem prvního stupně vyžadovaná sdělení o rozhodných skutečnostech nebyla učiněna. V průběhu řízení obě původní žalobkyně R. E. a E. P. zemřely a do řízení vstoupili žalobci P. K. a I. K. Tito žalobci pak byli dále soudem poučeni v souladu s ustanovením §119a občanského soudního řádu před vyhlášením rozhodnutí v této právní věci, ale další doplňující údaje neuvedli a důkazy k doložení žalobních tvrzení nenavrhli. Odvolací soud proto (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že původní vlastnicí sporných nemovitostí – manželé E. poté, co jim byly nemovitosti odňaty ve prospěch státu, nemohly být s ohledem na všechny okolnosti případu, za kterých došlo k odnětí majetku, v dobré víře, že vlastnické právo k nemovitostem opět nabyli, a to jak tvrdili, vydržením. Podle názoru dovolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal a předmětem sporu i z hlediska předchozích sporů, které právní předchůdkyně žalobců vedla u Obvodního soudu pro Prahu 4, když se domáhala vydání poloviny sporných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to i určovací žalobou, ale v obou těchto řízeních byla se svými nároky neúspěšná.
Odvolací soud dále uváděl, že nesdílí názor dovolatelů, že na tuto právní věc nelze aplikovat ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanoveními §2 odst. 1 písm. c) a b) téhož zákona, a to proto, že v daném případě byl původní vlastník nemovitostí R. E. čs. občanem české národnosti a režim dekretu č. 108/1945 Sb. na něj tedy nedopadal. Odvolací soud naproti tomu je toho názoru, že je v tomto případě dána aplikovatelnost zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, když tu došlo k přechodu vlastnictví na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. a když došlo
i k vydání správního aktu podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňoval, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by právním předchůdcům žalobců, popřípadě žalobcům, svědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem a že by tak byli oprávněni domáhat se jejich vydání; proto odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o zamítnutí žaloby žalobců.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 3. 10. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 58 Co 155/2006 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 1. 2006 (čj. 27 C 150/99-164 Obvodního soudu pro Prahu 4) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé zdůrazňovali především svůj právní názor, že na projednávanou právní věc (jmenovitě na případ konfiskace majetku původního vlastníka Ing. R. E.) „se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje“.
Ke konfiskaci jedné ideální poloviny domu čp. 500 v Praze 4 podle dekretu
č. 108/1945 Sb. došlo v daném případě na základě rozhodnutí tehdejšího Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 24. 12. 1949, čj. CÚ III 182/1949. Přípisem finančního odboru bývalého Ústředního národního výboru hlavního města P. ze 4. 1. 1955, zn. Fin/3-193.1 – 1.XI.1954, byla zamítnuta žádost R. E. o vrácení konfiskované jedné poloviny domu čp. 500 v P. 4, a to s odůvodněním, že
„se nejedná o rodinný domek podle směrnice Ministerstva vnitra z 12. 6. 1951“. Dovolatelé dále uváděli, že „postupnou socializací pak přišla o svou polovinu domu čp. 500 s pozemky i manželka Ing. R. E. – R. E. po roce 1959“ (tato polovina domu jí však byla vrácena podle restitučních předpisů).
Dovolatelé jsou toho názoru, že v daném případě „konfiskace majetku Ing. R. E. podle dekretu č. 108/1945 Sb. je neplatná od samého počátku a že došlo ke zneužití tohoto předpisu pro účely socializace“ nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že původní vlastník jedné ideální poloviny uvedeného domu čp. 500 v P. 4 Ing. R. E. byl občanem německé národnosti, měl státní občanství Československé republiky, které však po 10. 10. 1938 pozbyl a získal německé státní občanství podle zákona č. 300/1938 Sb. (když měl tzv. domovské právo v obci V., tedy v obci ležící v S., které byly připojeny k bývalé Německé říši). Čs. státní občanství získal Ing. R. E. zpět na základě své žádosti ze 14. 12. 1949 po vydání osvědčení Obvodním národním výborem v P. XV.
Podle názoru dovolatelů „rozhodnutím o konfiskaci majetku Ing. R. E. došlo k porušení ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., protože byl takto konfiskován majetek osoby, která měla čs. státní občanství. Podle dekretu č. 108/1945 Sb. mělo dojít ke konfiskaci majetku Němců, zrádců a kolaborantů, kteří se v době 1938 – 1945 dopustili velezrady v období ztráty samostatnosti a svobody čs. státu a jeho zániku okupací. Na občanech německé národnosti bylo, aby prokázali, že se neprovinili proti českému a slovenskému národu. Požadovaný důkaz podle dekretu č. 108/1945 Sb. prokázal Ing. R. E. dostatečným způsobem jako účastník domácího odboje v době okupace a za tuto činnost byl zatčen Gestapem a byl pak odsouzen 23. 4. 1945 k trestu smrti, ale Ing. E. se v květnu 1945 při vypuknutí pražského povstání dostal z vězení na svobodu.
Dovolatelé jsou toho názoru, že „povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje na případy taxativně uvedené v §6 odst. 1 tohoto zákona“, ale že „v souvislosti s §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) a §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba uvést, že tato ustanovení nelze použít na případy podle dekretu č. 108/1945 Sb.“.
Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že pozemková parcela č. 488 v katastrálním území P. – K. (o výměře 614 m2) byla již vrácena, a to rozhodnutím Magistrátu hl. m. P. – pozemkového úřadu z 1. 10. 1998, čj. PÚ 3546/92; šlo o pozemek který „i původní vlastníci užívali“, jak mají za to dovolatelé.
Dovolatelé poukazovali i na to, že původními žalobci v této právní věci byli R. E. a E. P., po jejichž úmrtí bylo dále jednáno se žalobci P. K. a I. K., jako s jejich právními nástupci.
Podle názoru dovolatelů byl nárok na vydání jedné ideální poloviny domu čp. 500 v Praze 4 (jež byla neoprávněně konfiskována původními vlastníku Ing. R. E.) uplatněn včas a nebylo tedy po právu zamítnutí žaloby o vydání tohoto ideálního dílu nemovitosti rozsudku soudů obou stupňů v právní věci, jež byla vedena
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 268/92, a to s odůvodněním rozhodnutí soudu, že „žaloba byla podána po stanovené lhůtě“.
Žalovaná M. č. P. 4 ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, protože v daném případě soudy obou stupňů v řízení před nimi vedeném „řádně zhodnotily provedené důkazy a také jejich právní závěry jsou správné“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 150/99 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že tento soud neshledal důvodným jejich tvrzení, že nabyli vlastnictví k nemovitostem, na něž v řízení uplatnili nárok, vydržením. Vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně vycházel z právního názoru, že při posuzování nároku na vydání ideální poloviny domu čp. 500 v P. 4, K R. 24 a stavební parcely 487 v katastrálním území P. – K., je třeba mít za to, že se na tento nárok vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Je třeba však mít na zřeteli, že při posuzování obou dovolateli uváděných otázek vycházel odvolací soud z právních závěrů, obsažených v judikatuře obecných soudů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z uveřejněných právních závěrů Ústavního soudu ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tvrzení držitele o tom, že držená věc mu patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo důvodné po celou vydržecí dobu.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1986, na str. 192 – 193, bylo vysvětleno, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc; jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování; předmětem dokazování však mohou být skutečnosti vnějšího světa, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o jeho dobré víře, že mu věc patří“.
Ve smyslu těchto právních závěrů odvolací soud postupoval při zjišťování, objasňování a posuzování tvrzení žalobců o vydržení vlastnického práva k nemovitostem, jež byly mezi žalobci a žalovanou spornými, a to na straně jejich právních předchůdců a jich samotných. Dovolatelé neuváděli, že by soudy obou stupňů neprovedly některé jimi navržené důkazy, jež by pokládaly za významné k doložení otázky vydržení vlastnického práva v daném případě, ale vytýkali, že jimi uváděné skutkové údaje, předložené listinné důkazy, ale i další v řízení provedené důkazy nebyly soudy obou stupňů a zejména odvolacím soudem správně zhodnoceny. K tomu lze ovšem rovněž poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů; např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že „dovolacím důvodem, nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů“, protože hodnocení důkazů soudům podle ustanovení §132 občanského soudního řádu náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy; v daném případě pak rovněž nešlo o to, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala (srov. rovněž již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud šlo o otázku, zda se tato projednávané právní věci týká i právní úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze přehlédnout, že v této otázce měl odvolací soud na zřeteli právní závěr Ústavního soudu ČR k této otázce (jak na něj odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 6. 2006 poukazoval), že totiž „Ústavní soud ČR vychází z aplikovatelnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tam, kde došlo k přechodu vlastnictví podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, a kde k vydání správního aktu došlo v rozhodném období a byla-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody“ (viz nález Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1997, II.ÚS 252/96, uveřejněný pod č. 108 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Lze rovněž poukázat na to, co bylo uvedeno v usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů), že totiž „konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno“.
Za těchto uvedených okolností, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že v tomto případě odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními občanského zákoníku o vydržení a ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o tom, na které případy se vztahuje vydání věci podle tohoto zákona), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované městské části v řízení
o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu