ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3465.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3465/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) J. K., zastoupené a b) nezletilé V. Ch. K., žijící u matky E. K., S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 2. 5. 2007, sp. zn. 35 Co 1140/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 487/2000 (žalobkyň J. K. a nezletilé Ch. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. J. P., a 2. J. P., zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 27. 4. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 25. 7. 2006, čj. 12 C 487/2000-171. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. K. a nezletilé V. Ch. K. o uložení povinnosti žalovaným J. P. a J. P. uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 3/86 s pozemky parc. č. 70 a parc. č. 440 v katastrálním území Ž., zapsaných na listu vlastnictví č. 90 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v L. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 11.015,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit společně a nerozdílně i na účet Okresního soudu v Liberci 420,- Kč.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 2. 5. 2007, sp. zn. 35 Co 1140/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náklady odvolacího řízení 21.213,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že vycházel ve svém rozhodování
i z předcházejícího rozsudku dovolacího soudu z 18. 4. 2000 (28 Cdo 34/99 Nejvyššího soudu), jímž byly zrušeny v této právní věci vydané rozsudky Okresního soudu v Liberci z 8. 10. 1996, čj. 19 C 586/95-31, a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 28. 4. 1998, sp. zn. 30 Co 418/98, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Liberci.
V rozsudku odvolacího soudu z 2. 5. 2007 byla shrnuta skutková zjištění, učiněná v této právní věci tak, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, zakoupil v roce 1963 původní žalobce J. K., který je užíval k rekreačním účelům, ale rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 v trestním řízení soudním, vedeném pod sp. zn. 1 T 1/75, bylo rozhodnuto o jejich propadnutí ve prospěch státu (ke zrušení tohoto rozhodnutí došlo až v roce 1990 pod sp. zn. 1 Rt 141/90 Obvodního soudu pro Prahu 2). Nemovitosti zůstaly po září 1968 opuštěny a bez údržby, až je kupní smlouvou z 15. 8. 1977 (registrovanou bývalým Státním notářstvím v Liberci 5. 9. 1977 pod sp. zn. R I 669/77) koupila od státu – Místního národního výboru v Ž. R. P., matka žalovaného J. P., za kupní cenu 4.341,70 Kč, přičemž k pozemkům parc. č. 70 a parc. č. 440 v katastrálním území Ž. bylo pro kupující zřízeno právo osobního užívání pozemků. Uzavření kupní smlouvy z 15. 8. 1977 předcházelo převedení státu propadlých nemovitostí dne 1. 4. 1975 z Obvodního národního výboru v P. 2 na Okresní národní výbor v L. se zůstatkovou cenou 14.000,- Kč; poté byly nemovitosti převedeny hospodářskou smlouvou z ONV L. na Místní národní výbor Ž. a uvedením ceny 10.000,- Kč. Žalovaní J. P. a J. P. nabyli vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, kupní smlouvou od R. P., uzavřenou 8. 12. 1977 a registrovanou Státním notářstvím v L. pod sp. zn. R I 991/77.
Pokud šlo o to, zda R. P., právní předchůdkyně žalovaných, nabyla kupní smlouvou z 15. 8. 1977 dům čp. 3/86 v Ž. v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) poukázal odvolací soud zejména na posudek znalce Ing. L. B. z 19. 1. 1998, provedený v tomto řízení, podle něhož při původním ocenění domu před uzavřením kupní smlouvy z 15. 8. 1977 odhadcem J. D. (který tehdy ocenil dům včetně jeho hospodářské části a trvalých porostů částkou 4.341,70 Kč) „nedošlo k žádným podstatným chybám nebo opomenutím“, a to vzhledem ke značné zchátralosti stavby, která nebyla více jak 9 roků obývána, takže stanovení hodnoty domu ve výši 10 % skutečné ceny tehdy platná cenová právní úprava připouštela. Pokud bylo v hospodářských smlouvách o převodu správy nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, uvedena vyšší zůstatková cena, byl odvolací soud toho názoru, že tu šlo „o administrativní listiny sloužící k převodu správy majetku a ceny na těchto listinách vyjadřují jen určitý názor správního orgánu, a že tyto listiny nemohou být důkazem o skutečné ceně nemovitostí“.
Pokud se odvolací soud zabýval otázkou žalobkyněmi namítaného překročení nejvyšší výměry pozemků, k níž tu bylo nabyvatelce R. P. zřízeno právo osobního užívání pozemků, byl odvolací soud toho názoru, že tu není rozhodné, že nemovitosti byly fakticky užívány k rekreačním účelům, ale za podstatnou je tu třeba považovat tu skutečnost, že až do 14. 8. 1985 (kdy bývalý Městský národní výbor v Č. D. rozhodl o změně užívání domu čp. 3/86 v Ž. na rekreační chalupu, bylo nutno tento dům považovat za rodinný domek) bylo překročení faktické výměry pozemků ve srovnání s nejvyšší přípustnou výměrou pozemků ve smyslu tehdy platného ustanovení §20 odst. 1 občanského zákoníku (jen ve výši 31 m2), a to, jak zjistil soud prvního stupně, zejména z toho důvodu, že vzhledem ke stavu terénu v okolí pozemků parc. č. 70 a parc. č. 440 v Ž. by „oddělením jakékoli výměry od těchto pozemků vznikl neobhospodařovatelný kus pozemku bez vlastního přístupu, jehož zbudování by bylo značně nákladné“.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 28. 6. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště 24. 7. 2007 k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné a z obsahu dovolání vyplývalo, že mají za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky poukazovaly na to, že domek v Ž. byl J. K. a jejím manželem zakoupen ve stavu, při němž se nedalo v domku bydlit. Na domku, který byl v havarijním stavu, byly provedeny nákladné opravy, aby se mohl užívat k rekreaci; investice přesahovaly více než 20.000,- Kč, tedy nejméně pětinásobek kupní ceny, za niž pak domek získala R. P. Po provedených stavebních úpravách se dalo bydlet v pokoji v přízemí a v pokoji v podkroví. Cena 4.341,70 Kč, uvedená v kupní smlouvě z 15. 9. 1977, byla tedy mnohem nižší než ve skutečnosti domek svou cenu měl a žalovaní jej užívali bez dalšího přes 30 roků. Žalovaní neprokázali v soudním řízení, jaké opravy po získání domku v něm prováděli.
Pokud šlo o zřízení práva osobního užívání pozemků R. P. v souvislosti s koupí domu čp. 3/86 v Ž., došlo tu k překročení maximální přípustné výměry pozemků podle ustanovení §200 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (v tehdejším znění), a to o 431 m2; zaplaceno bylo za 1 m2 1,50 Kč, ale cena pozemku pro trvalé užívání podle §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. v obcích s menším počtem obyvatel činila 4,- Kč za 1 m2; došlo tu tedy k porušení obecně závazných předpisů o výměře pozemků do osobního užívání a o jejich ceně.
Soudy obou stupňů vůbec nebraly v úvahu ceny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, jak byly uváděny v účetní evidenci orgánů státní správy. Šlo o tyto ceny: 14.000,- Kč při jejich převodu ze správy Obvodního národního výboru P. 2 na Okresní národní výbor L., a 10.000,- Kč při převodu na Místní národní výbor Ž. Kupující R. P. tedy nemovitosti získala při koupi v roce 1977 jen za cca 43 % jejich účetní hodnoty. Podle názoru dovolatelek nelze tu pokládat za správný názor soudů obou stupňů, že ceny uvedené v účetní evidenci správních orgánů jsou pouze informativní.
Podle názoru dovolatelek nebyl správný ani posudek znalce Ing. L. B., vypracovaný v tomto soudním řízení; znalecký posudek neobsahuje místnosti v podkroví, které upravil již J. K.“; znalec také nemohl odečíst při stanovení obytné plochy místnostní v domě 12 m2 z plochy kuchyně (což tu představovalo téměř 50 % obytné plochy v domě, která činila 24,84 m2), protože zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, tento odpočet se připouštěl pouze v souvislosti s byty s nadměrnou velikostí, nikoli při výpočtu ceny celého domu a při výpočtu podlahové plochy obytných místností v něm; znalec rovněž neměl důvod stanovit vysoké opotřebení stavby o 90 %, protože domek byl rekonstruován po generální opravě po jeho koupi původním vlastníkem v roce 1963.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo odvolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 487/2000 Okresního soudu v Liberci), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 5. 20047, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Při rozhodování o dovolání dovolatelek bylo třeba mít na zřeteli, že v této právní věci (sp. zn. 12 C 487/2000 Okresního soudu v Liberci, dříve sp. zn. 19 C 586/95 téhož soudu) rozhodoval již i dovolací soud, a to rozsudkem z 18. 4. 2000, 28 Cdo 34/99. V tomto rozsudku bylo dovolacím soudem jednak konstatováno, že původní žalobce J. K. „je osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci“ (srov. §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a že po zrušení výroku rozsudku k propadnutí majetku se ex tunc obnovilo jeho původní vlastnictví majetku, přičemž realizace těchto obnovených vlastnických práv, včetně vydání věcí, jež dříve propadly státu, mohlo bránit jen zcela jednoznačné prokázání toho, že tyto věci nebyly nabyty od státu fyzickými osobami v rozporu s tehdy planými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Bylo třeba se v celém rozsahu zabývat tím, „zda tu věc nebyla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy, ale také tím, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelky (R. P.) ze smlouvy z 15. 8. 1977“. Podle názoru dovolacího soudu šlo tu o to zabývat se tím, zda byly splněny zákonné předpoklady pro převod věcí z národního majetku podle tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, zda při převodu nemovitosti bylo postupováno podle směrnic stanovených pro postup státních orgánů a organizací při převodu rodinných domků z národního majetku občanům a zda tu i z tohoto hlediska nedošlo případně ke zvýhodnění osoby, nabývající nemovitosti, a to ke zvýhodnění protiprávnímu“.
Soud prvního stupně se uvedenými otázkami, na něž poukazoval dovolací soud ve shora citovaném rozsudku, zabýval a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že: a) postup při prodeji nemovitostí smlouvou z 15. 8. 1977 kupující R. P. nebyl v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. (ve znění platném v době prodeje nemovitosti), ani se směrnicí ze 16. 3. 1966, čj. 314/9000/66, uveřejněnou pod č. 9/1966 Věstníku ministerstva financí, o zabezpečení a správě i realizaci majetku nabytého státem; b) žalobkyním se nepodařilo prokázat, že by závěry znaleckého posudku, ze které soud vycházel, neodpovídaly skutečnému stavu nemovitosti; c) po místním šetření o tom, jak jsou pozemky v daném případě situovány v krajině, byl tu na místě závěr, že oddělením jakékoli výměry od pozemků parc. č. 70 a parc. č. 440 v katastrálním území Ž. by vznikl neobhospodařovatelný kus pozemku bez vlastního přístupu, jehož zbudování by bylo vzhledem k poměrům okolního terénu značně nákladné.
Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením skutkových zjištění soudem prvního stupně a shodně s tímto soudem dospěl k závěru, že matka žalovaných R. P. nenabyla nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení, kupní smlouvou z 15. 8. 1977 ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění (jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Při posuzování a hodnocení v řízení zjištěných skutečností postupovaly soudy obou stupňů podle ustanovení §132 občanského soudního řádu, zakotvujícího procesní zásadu volného hodnocení důkazů soudem. Nešlo tu o případ, který má na zřeteli např. rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že by tu „rozhodnutí soudu vycházelo ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, při němž by soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ani že by soud neukládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanoveních občanského soudního řádu nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu)“.
S přihlížením k zákonným předpokladům přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, které se tu na daný případ vztahuje, dovolací soud musel s uvážením shora uvedených okolností o průběhu
a výsledcích řízení v této právní věci posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.
a jmenovitě a ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona), případně právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Dovolací soud však při posuzování výčtu uvedených zákonných předpokladů přípustnosti dovolání neshledal, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by se při aplikaci a výkladu použitého právního předpisu odchýlil od toho, co bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu z 18. 4. 2000 (28 Cdo 34/99 Nejvyššího soudu), anebo že by řešil některou právní otázku takové povahy, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s uvážením zejména právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jako i s uvážením právních závěrů z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR); rozdílné rozhodování některé právní otázky odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, související s touto projednávanou právní věci, tu dovolací soud rovněž neshledal.
U dovolání dovolatelek nejsou tedy, podle názoru dovolacího soudu, dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 občanského soudního řádu (ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. září 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu