ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3481.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3481/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele N. C. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 518/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 445/2001 (žalobce N. C. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V., o. d., T., o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 8. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 1. 3. 2005, čj. 20 C 445/2001-186. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem 1/3 domu čp. 63 a stavební parcely č. 385 v katastrálním území T. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 24.335,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 518/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 1. 3. 2005, čj. 20 C 445/2001-186, potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady odvolacího řízení částkou 12.557,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že vlastníkem třetinového podílu žalobcem uváděných nemovitostí byl od roku 1923 F. H. – otec žalobce, ale vyhláškou Okresní správní komise v T. – Š. ze 16. 6. 1946, čj. 16 028/540/46, byly podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskovány majetky spoluvlastníků nemovitostí L. P., Dr. H. H. a F. H. v katastrálním území T. Rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v T. – Š. z 31. 1. 1947, č. 17185/703/46, bylo sice vyhověno odvolání F. H. a byla zrušena konfiskace ohledně dvou třetin nemovitého majetku v T. – Š., patřících L. P. a F. H., ale Okresní národní výbor v T. vydal dne 27. 12. 1948 osvědčení o konfiskaci již uvedeného nemovitého majetku v katastrálním území T., a to s poukazem na konfiskační vyhlášku z 11. 7. 1946. Hospodářskou smlouvou z 21. 9. 1982, zn. HS Fin. 28/72 Szá, byl pak dům čp. 63 se stavební parcelou č. 382 v T. předán Městským národním výborem v T. do vlastnictví žalovaného družstva V. T. do vlastnictví za zůstatkovou cenu; tomuto družstvu byl rovněž předán do bezplatného užívání pozemek parc. č. 395/2 v katastrálním území T.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobce vyzval žalované družstvo k vydání nemovitostí, uvedených v jeho žalobě, a poté podal u Okresního soudu v Teplicích žalobu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ale řízení o této žalobě, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 283/97, bylo zastaveno podle ustanovení §96 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že v daném případě přešly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, do vlastnictví státu bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), když se totiž v řízení nepodařilo prokázat, zda tu došlo k pravomocnému skončení konfiskačního řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě „stát převzal nemovitosti nejpozději v roce 1982, kdy s tímto majetkem disponoval a převedl jej na žalované družstvo“.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že v tomto případě byl ze strany žalobce na místě postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a existence této speciální právní úpravy vylučuje u žalobce postup v občanském soudním řízení podáním žaloby na ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku i podáním žaloby o určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, když u žalobce tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Z uvedených důvodů potvrdil odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a potvrdil i výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 7. 9. 2006 na poště k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné a jako dovolací důvod uplatňoval (jak vyplývalo z obsahu jeho dovolání), že rozsudek odvolacího soudu, napadený jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyslovoval své přesvědčení o nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu, protože na rozdíl od názoru tohoto soudu má za to, že samotná skutečnost, že „daná věc nebyla restituována podle restitučního zákona ještě neznamená, že nemůže být posuzována podle ustanovení občanského zákoníku, zejména podle jeho ustanovení o náležitostech právního úkonu.“ Nelze mít za to, že „uplynutím prekluzívních lhůt uvedených v restitučních předpisech pro uplatnění restitučního nároku se legalizuje okupace věci státem a že ten, kdo je vlastníkem věci, o ni bez náhrady přichází“. U žádného z ustanovení občanského zákoníku (zejména u ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku, týkajících se právních úkonů) není uvedeno, že se tato ustanovení nevztahují na majetkové věci, na které se vztahovaly restituční zákony, jež nebyly oprávněnými osobami využity; není tu, podle názoru dovolatele, na místě „hypotéza, že rozhodování podle speciálního zákona má přednost před rozhodováním podle zákona obecného“.
Žalované družstvo ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovalo odmítnutí tohoto dovolání. Soudy obou stupňů vycházely správně z právního názoru, že tu bylo možné domáhat se ochrany podle předpisů restitučních, nikoli však podle obecných předpisů – občanského zákoníku nebo občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňoval nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vyhází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla v současné době rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné hledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu