ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3589.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3589/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně R. O., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. K. A., zastoupené advokátkou, 2. B. A., zastoupené advokátkou, 3. M. Č., 4. O., s. p. O., s. p., 5. H. G., zastoupené advokátkou, 6. L. H., zastoupené advokátem, 7. L. H., 8. Mgr. I. H., zastoupené advokátem, 9. Mgr. M. K., zastoupenému advokátem, 10. P. L., 11. Z. L., zastoupené advokátkou, 12. J. M., zastoupenému advokátkou, 13. A. M., zastoupenému advokátkou, 14. Š. M., zastoupenému advokátkou, 15. Z. P., zastoupenému advokátem, 16. P. P., zastoupenému advokátkou, 17. R., spol. s r.o., 18. E. R., zastoupenému advokátkou, 19. S. Ř., zastoupené advokátkou, 20. O. S., zastoupené advokátkou, 21. PaedDr. E. S., zastoupené advokátkou, 22. Ing. K. S., 23. Z. T., zastoupenému advokátem, 24. S. Z., 25. Ing. S. Z., 26. JUDr. M. Š., správkyni konkurzní podstaty úpadce Ing. S. Z., 27. M. Ž., zastoupenému advokátkou,, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 16 C 97/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co 42/2006-326, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co 42/2006-337, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co 42/2006-326, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co 42/2006-337, potvrdil rozsudek ze dne 29.6.2005, č.j. 16 C 97/97-275, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující určení, že „žalobce je výlučným vlastníkem stavby občanské vybavenosti č.p. 1590, č.o. 6, na pozemcích parcela č. st. 2081, zastavěná plocha a nádvoří, a parcela č. st. 2082, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro M. kraj, katastrální pracoviště O., na LV č. 1086 pro katastrální území H., obec O., okres O.-m.“ (dále jen „předmětná budova“, resp. „budova“), změnil výrok prvostupňového rozsudku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí na ně odkázal. Uvedl, že v době, kdy došlo mezi společností „M. s.“, spol. s r.o. (dřívější obchodní firma žalobkyně) a společností R. – L., společnost s ručením omezeným, k uzavření smlouvy o převodu D. p.ů a i. (1.9.1993), a následně mezi společností R. – L., společnost s ručením omezeným, a žalovanými (případně jejich právními předchůdci) k uzavření smlouvy o výstavbě domu s jednotkami (27.10.1994), stavby v jakémkoli stupni rozestavěnosti nepodléhaly evidenci v katastru nemovitostí; ke změně tohoto stavu došlo až zákonem č. 89/1996 Sb., kterým se novelizoval zákon ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1.7.1996. Soudy obou stupňů dovodily, že teprve počínaje 1.7.1996 byla stavba jako rozestavěná budova samostatným předmětem právních vztahů až v takovém stupni rozestavěnosti, kdy bylo již patrné stavebnětechnické a funkční uspořádání 1. nadzemního podlaží. Žalobkyně však v řízení netvrdila ani neprokázala, v jakém stádiu rozestavěnosti se předmětná budova měla nacházet, že je vlastníkem budovy, ani kdy a jakým způsobem měla vlastnictví k budově nabýt, a zbavila se možnosti být soudem prvního stupně poučena podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o povinnosti svá tvrzení a důkazní návrhy doplnit. Odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že v době uzavření výše citovaných smluv nebylo nutné rozestavěnou stavbu v katastru nemovitostí evidovat, a odmítl tvrzení žalobkyně, že je vlastníkem předmětné budovy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v potvrzujícím výroku i ve výrocích o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že teprve až s účinností od 1.7.1996 je stavba jako rozestavěná budova samostatným předmětem občanskoprávních vztahů až je v takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebnětechnické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží. Namítá, že odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, neboť „již v době uzavření smlouvy o převodu domu podnikatelů a investorství ze dne 1.9.1993 platilo, že vlastnictví k nemovitostem přecházelo vkladem do katastru nemovitostí a ani novela katastrálního zákona z roku 1996 na tom nic nezměnila.“ Navíc podle dovolatelky smlouvu o převodu nemovitostí a investorství nelze co do obsahu považovat „za řádnou a platnou smlouvu o převodu nemovitostí či třeba kupní smlouvu k nemovitostem nezapsaným či nezapisovaným do katastru nemovitostí a tudíž nemůže způsobovat tytéž účinky jako řádná smlouva o převodu nemovitosti nezapisované do katastru nemovitostí.“ Dovolatelka dále uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je objektivně nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť závěr, že žalobkyně netvrdila, že je vlastníkem dotčených nemovitostí ani to, jakým způsobem vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyla, je v příkrém rozporu se samotným textem žaloby podané dne 2.6.1997. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření 9. žalovaný uvedl, že argumentace obsažená v dovolání nemá žádný význam pro výsledek řízení ohledně jeho spoluvlastnictví, neboť žalovaný nabyl svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti z konkurzní podstaty v rámci zpeněžování majetku podle §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Zbývající žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2006, č.j. 13 K 2/97, zproštěn funkce Ing. J. L., správce konkurzní podstavy úpadce O., s. p. O., státního podniku (4. žalovaného), proto s ním dovolací soud nadále nejednal jako s účastníkem řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že až s účinností od 1.7.1996 je stavba jako rozestavěná budova samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, až je v takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebnětechnické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, jakož i právní závěr, že pro převod vlastnického práva k rozestavěné stavbě nebylo před 1.7.1996 třeba učinit vklad do katastru nemovitostí.
Dovolací soud ve své judikatuře dlouhodobě zastává názor, že za okamžik, v němž se (rozestavěná) stavba stává věcí ve smyslu práva způsobilou být předmětem právních vztahů je – pokud ovšem nejde o nějakou z takzvaných speciálních staveb, jako jsou zejména stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, některé stavby pro skladování, důlní díla či stavby pro vodní hospodářství – pokládán ten kvalitativní stav, v němž je stavba dobudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje veškeré další stavební práce směřují pouze k dokončení takto druhově i individuálně již nezaměnitelně určené věci. S výjimkou staveb, příkladmo vyjmenovaných shora, je tímto minimálním okamžikem stav, kdy je již jednoznačně individualizováno a nepochybně patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1995). Dovolací soud tak nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že takto vymezené pojetí rozestavěné budovy jako samostatného předmětu občanskoprávních vztahů je aplikovatelné až počínaje 1.7.1996 (tj. nabytím účinnosti zákona č. 89/1996 Sb., který mimo jiné do katastrálního zákona začlenil nové ustanovení §27 písm. 1/, podle kterého je „rozestavěnou budovou budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční, a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud dosud nebylo započato s jejím užíváním“). Na tomto nesprávném právním závěru však podle názoru dovolacího soudu napadené rozhodnutí nespočívá.
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel z ustanovení §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.6.1996 (dále též jen „obč. zák.“), tj. v době uzavření výše citovaných smluv, podle kterého „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Avšak teprve zákonem č. 89/1996 Sb., kterým se novelizoval mimo jiné právě občanský zákoník, byl do tohoto ustanovení vložen nový odstavec 3, podle kterého „převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy“ (nikoliv tedy vkladem do katastru nemovitostí). Z povahy věci však vyplývá, že toto pravidlo se uplatňovalo již dříve, neboť vklad práva k nemovitosti, která se nezapisovala do katastru nemovitostí, nepřicházel v úvahu. Podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje mimo jiné vlastnické právo; podle §2 odst. 2 téhož zákona „práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak.“ Je zjevné, že vklad do katastru nemovitostí je předepsán jen u práv uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., tedy u práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2006, sp. zn. 22 Cdo 1827/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 12/2006).
Podle §2 písm. c) katastrálního zákona ve znění účinném do 30.6.1996 (tedy podle stavu v době uzavření výše citovaných smluv) platilo, že v katastru se evidují stavby se zemí spojené pevným základem, a to
1. stavby, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo,
2. stavby, kterým popisné nebo evidenční číslo přiděleno nebylo,
aa) seskupené na pozemku téhož vlastníka a užívané pro jiné než bytové účely, s výjimkou drobných staveb, jen v souboru geodetických informací,
bb) jejichž obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a které jsou na pozemcích ve vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných staveb.
Evidenci rozestavěných staveb v té době zákon neupravoval; proto předmětem evidence mohly být ty stavby, kterým nebylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo, jen šlo-li o případy uvedené v §2 písm. c) bod 2 aa) a bb) katastrálního zákona (ve znění účinném do 30.6.1996). Zákon také nestanovil, co je to rozestavěná stavba; i pro toto období však lze vyjít z již výše citovaného §27 písm. l) katastrálního zákona, v platném znění. Je tedy zřejmé, že před účinností zákona č. 89/1996 Sb. nebyl pro převod vlastnictví k budově, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, předepsán vklad práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2006, sp. zn. 22 Cdo 1827/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 12/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006).
Námitku dovolatelky, že „obsahově se smlouva o převodu nemovitostí a investorství nemůže považovat za řádnou a platnou smlouvu o převodu nemovitostí či třeba kupní smlouvu k nemovitostem nezapsaným či nezapisovaným do katastru nemovitostí a tudíž nemůže způsobovat tytéž účinky jako řádná smlouva o převodu nemovitosti nezapisované do katastru nemovitostí,“ za situace, kdy dovolatelka blíže nekonkretizuje, v čem neplatnost smlouvy spatřuje, považuje dovolací soud za nezpůsobilou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že žalobkyně netvrdila, že je vlastníkem dotčených nemovitostí ani to, jakým způsobem vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyla, je poněkud nepřesný potud, že tvrzení o vlastnickém právu samo o sobě není skutkovým tvrzením, nýbrž již právním posouzením. Ve skutečnosti však soudy obou stupňů měly nepochybně na mysli, že žalobkyně netvrdila relevantní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že je vlastníkem předmětné budovy (a to z jiných důvodů než těch, které vyplývají z jejího mylného právního názoru, o němž bylo pojednáno výše). Pokud pak dovolatelka namítá, že uvedený závěr je v příkrém rozporu se samotným textem žaloby podané dne 2.6.1997, jedná se o námitku směřující vůči skutkovým zjištěním (podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), kterou však v případě, že přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak již bylo řečeno – úspěšně uplatňovat nelze.
Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 42/2006-326 ze dne 24.5.2006 resp. proti všem jeho výrokům“, vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88/2002).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo. Náklady 9. žalovaného spojené s podáním vyjádření k dovolání nelze za účelné považovat, neboť toto vyjádření, ač sepsané advokátem, se přípustností ani důvodností podaného dovolání věcně nezabývalo, a tudíž bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu zcela bez významu. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu