ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.376.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 376/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Dr. Ing. J. A., zast. advokátkou, za účasti 1) Česká republika – Ministerstvo obrany, zastoupené V. ú. p. p. z., a 2) P. f. Č. r., o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 75/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 33 Co14/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č. j. 16 C 75/2003-77, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, že je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných v enunciátu rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku žalobci.
Po skutkové stránce zjistil zejména, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli manželé A. a M. R., a to každý k jedné polovině, na základě trhové smlouvy uzavřené dne 29. 4. 1940. Sňatek uzavřeli před tímto datem (dne 16. 3. 1940). A. R. byl německým státním příslušníkem, M. R. byla Češka. Dne 20. 12. 1946 vydal Okresní národní výbor v H. výměr podle dekretu prezidenta republiky č. 1084/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, a to ohledně poloviny předmětných nemovitostí A. R. Uvedený výměr nabyl právní moci dne 22. 6. 1947, odůvodněn byl skutečností, že A. R. se přihlásil k německé národnosti, v roce 1940 obdržel německou příslušnost a 25. 3. 1942 byl povolán a také nastoupil do německé armády. Okresní národní výbor v H. přitom pod č. 195538/46 bez uvedení data vydal další výměr na konfiskaci veškerého majetku manželů A. a M. R., týkající se i předmětných nemovitostí, opět na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Z obsahu výměru však neplyne, že by byl také doručen a nabyl právní moci. Z odůvodnění se jen podává, že A. R. byl německé státní příslušnosti, za války nastoupil do německé armády a německou státní příslušnost získala i jeho manželka M. Ta dne 22. 12. 1952 uzavřela s Ú. ú. v. ú. B. dohodu na vyrovnání svých nároků na zestátněnou jednu ideální polovinu nemovitostí, které byly zestátněny podle zákona č. 169/1945 Sb. proti výplatě náhrady ve výši 225.000,- Kč. V tomto směru vycházel soud prvního stupně rovněž ze závěrů znaleckého posudku F. Š., jež celkovou cenu nemovitostí stanovil na částku 479.612,- Kč.
Soud prvního stupně dále zjistil, že rozhodnutím K. n. v. v P. ze dne 20. 11. 1950 bylo A. R. vráceno československé státní občanství. M. R. zemřela, dědici ze zákona se po ní stali jednak její manžel A. R. a synové P. a O. R.
Dne 3. 7. 1993 uplatnil A. R. nárok na vydání sporných nemovitostí podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu v P. ohledně předmětných nemovitostí. Nato dne 15. 1. 1997 jmenovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil veškeré své nároky z titulu uplatněného restitučního nároku k zemědělské usedlosti – domu čp. 1 v J. Následně A. R. zemřel.
Ministerstvo zemědělství jako ústřední orgán státní správy příslušný podle §17 odst. 6 zákona o půdě, rozhodlo dne 31.10.1997 o žádosti podané A. R., že nemovitost čp. 238 – st. parc. – dům – hostinec čp. 237, původně zapsané v knihovní vložce č. 428 pro kat. území J. není nemovitostí, na niž se vztahuje zákon o půdě ve smyslu §1 odst. 1 písm. b). Nemovitosti parc. č. 292/29 zapsané v knihovní vložce č. 426 a parc. č. 292/27 – role, zapsaná v knihovní vložce č. 428, jsou nemovitostmi, na něž se zákon o půdě vztahuje. Následně dne 18. 11. 2002 Okresní úřad P. – referát okresní pozemkový úřad, pod č.j. 1365/93, R IV 25/02, zamítl nárok na vydání nemovitostí s tím, že tento byl uplatněn po lhůtě stanovené zákonem o půdě, která uplynula dne 31. 1. 1993 s důsledky zániku nároku. Na tento závěr neměly žádný vliv novely zákona o půdě č. 93/1992 Sb. a 183/1993 Sb. I pro případ, že by byl nárok posuzován dle zákona č. 243/1992, pak by lhůta k uplatnění nároku uplynula dnem 31. 12. 1992 se shodnými účinky prekluze. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, který byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2003, č. j. 45Ca 26/2003-11, odmítnut. Žalobce byl řádně poučen o možnosti podat k soudu do jednoho měsíce od právní moci usnesení žalobu. Takto učinil dne 9. 5. 2003, když rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 22. 4. 2003.
Při takto zjištěném skutkovém stavu zabýval se soud prvního stupně právním důvodem vydání, jak jej uplatnil žalobce. Ten tvrdil existenci restitučního důvodu u A. a M. R. s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Podle citovaného usnesení oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady.
Soud prvního stupně dospěl k závěru o včasnosti podání žaloby. Vyslovil dále, že žalobci svědčí postavení oprávněné osoby v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky. V tomto směru vyšel z účelu zákona o půdě a z porovnání možností, které zákon dával v případě převodu pohledávek, kterými jsou nároky na poskytování náhrad. Uplatnění nároku žalobcem hodnotil tak, že tento s odkazem na obsah výměru Okresního národního výboru, jimž docházelo ke konfiskaci právě předmětné zemědělské usedlosti, aniž tehdejší státní orgán přesně konkretizoval vedlejší pozemky a k jejich konfiskaci došlo současně s domem a k němu náležejícím pozemkem, má právo nyní v restitučním procesu na shodné širší vymezení předmětu nároku, jak to učinil orgán státu v době konfiskace.
Při respektování odlišného právního režimu původních spoluvlastníků nemovitostí pak dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož výměrem ONV v H. ze dne 20. 12. 1946, který nabyl právní moci dne 22. 6. 1947 došlo ke konfiskaci pouze jedné ideální poloviny domu čp. 237 se zahradou, které byly ve vlastnictví A. R., to vše podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. V tomto směru dovodil, že účinky přechodu vlastnictví nastávaly bez ohledu na deklaratorní účinky pozdějšího výměru ONV v H., jímž byl konfiskační proces dokončen. Ke konfiskaci této ideální poloviny podle soudu prvního stupně tak došlo dnem účinností dekretu (25. 10. 1945). Uzavřel, že pozdější navrácení československého státního občanství nemohlo shora uvedený účinek odklidit. Další důvod k zamítnutí žaloby ohledně ideální poloviny A. R. spatřoval v prekluzi nároku, který byl uplatněn teprve dne 13. 7. 1993, v rozporu se zněním zákona, který předepisoval konec této lhůty na den 31. 1. 1993.
Pokud šlo o nárok M. R., ohledně níž nebylo podle skutkových zjištění soudu prvního stupně zjištěno, že by byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., hodnotil soud výše uvedená skutková zjištění tak, že obsahově nenaplňovaly restituční důvod stanovený v §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Vycházel přitom ze zjištění, podle nichž jmenované byla z celkové hodnoty nemovitostí 479.612,- Kč vyplacena částka 225.000,- Kč, tedy o 14.806,- Kč méně než činila jejich polovina. Nicméně rozdíl 6,1 % z ceny stanovené znaleckým posudkem nemohl vést podle soudu prvního stupně k závěru o tom, že by náhrada nebyla vyplacena vůbec.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho právní posouzení. Ve vztahu k nároku po A. R. přidržel se argumentace soudu prvního stupně, podle níž k odnětí spoluvlastnického podílu jmenovaného došlo účinností dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tedy dnem 25. 10. 1945 (míněno zřejmě před počátkem rozhodného období – zvýrazněno dovolacím soudem). Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že teprve vydáním zákona č. 243/1992 Sb. bylo možné s úspěchem pro vydání nemovitosti uplatnit skutečnost, že původnímu vlastníkovi bylo vráceno československé státní občanství. Nicméně i tento zákon v §11a odst. 1 stanovil propadnou lhůtu pro uplatnění nároku podle tohoto zákona do 31. 12. 1992. V projednávané věci byl nárok uplatněn až 13. 7. 1993 s účinky zániku (prekluze).
Odvolací soud v tomto směru se podpůrně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, podle níž žalobci nelze upírat aktivní legitimaci k uplatnění nároku, když z ustanovení §33a zákona o půdě neplyne vyloučení možnosti postoupit pohledávky podle občanského zákoníku.
Pokud jde o nárok M. R., vyslovil odvolací soud závěr, podle něhož ohledně jejího spoluvlastnického podílu nelze shledat naplnění skutkové podstaty uvedené v §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Odvolací soud měl za to, že obecná cena nemovitostí není cenou, která se řídí přesně právním předpisem stanovícím cenu nemovitostí, nýbrž jde o cenu, za kterou by se nemovitosti mohly prodat v určitém místě a určité době. Tato cena může být stanovena pouze odhadem, nikoliv v závislosti na příslušné cenové vyhlášce. Pak ovšem rozdíl zjištěný soudem prvního stupně je natolik minimální, že neodůvodňuje závěr o nevyplacení náhrady vůbec.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že odvolací soud rozhodoval o otázce, která měla zásadní právní význam. Odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci.
Ve vztahu k nároku po A. R. tvrdil, že vzhledem k možnostem plynoucím z dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nemohlo k přechodu vlastnictví nemovitostí na stát dojít účinností dekretu, pakliže samotný dekret umožňoval podání průkazu osob německé národnosti, že zůstaly věrny československé republice a neprovinily se proti národům českému a slovenskému. Tuto výjimku A. R. splňoval, ježto mu výměrem KNV v P. ze dne 20. 11. 1950, zn. 4403-III/1-1950, bylo československé občanství vráceno. K přechodu majetku na stát tak mohlo dojít až v roce 1950, kdy v pozemkové knize bylo vloženo vlastnické právo pro Čs. stát – vojenskou správu. Jde o stejný nabývací titul, jako v případě M. R. V důsledku toho aplikoval odvolací soud výklad o opožděném uplatnění nároku vadně.
V případě nároku týkajícího se ideální poloviny předmětných nemovitostí, nesouhlasil dovolatel s hodnocením odvolacího soudu o povaze obecné ceny. Trval na tom, že podle §10 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. „příslušela za zestátněnou nemovitost náhrada ve výši její obecné ceny“ čemuž je nutno rozumět tak, že soud nemohl dodatečně posuzovat přiměřenost ceny určené znaleckým posudkem, obecnou cenou, případným minimálním rozdílem a činit z toho závěr, na kterém odvolací soud své rozhodnutí založil.
Dovolatel navrhoval zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pozemkový fond ČR ve vyjádření k dovolání považoval dovolání za nedůvodné, nesouhlasil však s odůvodněním soudů obou stupňů o aktivní legitimaci žalobce. Ten nebyl dědicem původních vlastníků a pokud uzavřel listinu označenou za smlouvu o postoupení pohledávky, stalo se tak před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu. Ani za podpůrného použití občanského zákoníku nelze dovodit, že by takový nárok mohl být způsobilým předmětem postoupení ve stadiu, kdy o něm nebylo rozhodnuto příslušným úřadem a nebylo jasno, co je vlastně předmětem postoupení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání obsahuje tvrzení o přípustnosti dovolání a označení způsobilého dovolacího důvodu (§241a, odst. 1 o. s. ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel v doplnění dovolání na výzvu soudu, výslovně dovolání, zakládá přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v případech, kdy bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodováno rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ posuzované věci nejde.
Jak je patrno z odůvodnění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, založil tento své rozhodnutí na závěrech, podle nichž v případě nároku vztahujícího se k nárokům původní vlastnice ideální poloviny předmětných nemovitostí, M. R., nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud v tomto směru své rozhodnutí přesvědčivě a náležitě zdůvodnil, dovolací soud na jím uvedené závěry odkazuje. Přitom z hlediska přípustnosti dovolání o této otázce, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odkazuje dovolací soud na dnes již ustálenou rozhodovací praxi soudů vztahující se k vysvětlení pojmu obecné ceny a jejího překročení v případech obsahově příbuzných, totiž tehdy, kdy nemovitost byla nabyta v rozporu s cenovými předpisy. Platí zde závěry řady rozhodnutí i dovolacího soudu, podle nichž nevýznamný rozdíl od ceny, za níž byla nemovitost nabyta (typicky v případech uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) – kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), neodůvodňovaly závěry o naplnění tohoto restitučního důvodu. Mutatis mutandi je třeba přijmout za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož rozdíl v ceně podle znaleckého ocenění ve výši 6,1 % z celkové náhrady, jež byla původní vlastnici vyplacena (přičemž přezkoumávání tohoto skutkového závěru učiněného soudy nižších stupňů se z dovolacího přezkumu vymyká), nemůže odůvodňovat závěr o nevyplacení náhrady vůbec. Závěr odvolacího soudu o neprokázání shora uvedeného restitučního důvodu je tak třeba považovat za rozhodnutí v konkrétní věci, které nevykazuje judikatorní přesah a nemůže proto vést k závěru o přípustnosti dovolání v této věci.
Pokud jde o posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu ve vztahu k nárokům druhého ze spoluvlastníků, A. R., nelze rovněž tvrzení dovolatele o přípustnosti dovolání v otázkách, řešených odvolacím soudem, přisvědčit. Výklad zaujatý odvolacím soudem respektuje důsledky plynoucí z gramatického výkladu, účelu a důsledků platných pro normu, kterou byl dekret č. 108/1945 Sb. O správnosti závěrů, podle nichž k přechodu vlastnictví došlo dnem účinnosti dekretu, nemá dovolací soud pochyb. Deklaratorní povaha pozdějších rozhodnutí správních orgánů nemohla vést k odklizení tohoto důsledku nabytí věci státem. Dovolací soud na tomto místě znovu odkazuje na přesvědčivou argumentaci odvolacího soudu o důsledcích, které plynuly pro okruh podobných případů z přijetí novely zákona o půdě, jak byla provedena zákonem č. 243/1992. Sb. I tato novela však – v souladu s povahou restitučních norem, které stanovily věcné, osobní a časové omezení pro uplatnění restitučních nároků – obsahovala v ustanovení §11a odst. 1 nepřekročitelnou prekluzívní lhůtu, na niž odvolací soud přiléhavě odkázal a jejímž požadavkům žalobce nedostál. Ani v tomto rozsahu nejde o posouzení otázky, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím řešícím otázku zásadního právního významu ve smyslu uvedeném v §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud pro úplnost připomíná k vyjádření Pozemkového fondu ČR, že jím akcentovaný zájem na zaujetí stanoviska dovolacího soudu k postavení osoby, jež namísto původních oprávněných osob vystupuje v řízení o uplatnění restitučních nároků, se vymyká předmětu dovolacího přezkumu v této věci. Je tomu tak proto, že na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud uváděl tento argument pouze podpůrně, přičemž jim primárně uváděné odůvodnění shledává dovolací soud za správné a odpovídající konstantní rozhodovací praxe. Kromě toho posouzení otázky zásadního právního významu není oprávněn vymezovat subjekt, který nevystupuje v postavení dovolatele, jemuž svědčí právo a rovněž povinnost takovou otázku řádně formulovat (vymezit) – srov. k tomu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř., za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce v dovolacím řízení neměl úspěch a dalším účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu