ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3801.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3801/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) H. H., zemřelé, jejímiž procesními nástupci jsou aa) Ing. I. H., ab) Mgr. H. S., ac) D. M., a ad) M. H., b) PhDr. K. S., c) PhDr. M. K., d) M. Z., e) Ing. A. S., zastoupených - s výjimkou žalobců ad aa) a ab) – advokátem, za účasti 1) Městské části P. zastoupené advokátkou, a 2) P. f. České republiky, o určení vlastnického práva podle páté části o.s.ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 217/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, čj. 24 Co 335/2005-112, takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit Městské části P. na nákladech dovolacího řízení 1.788,- Kč, a to Ing. I. H. a Mgr. H. S. každý 297,- Kč, D. M. a M. H. každá 149,- Kč, a PhDr. K. S., PhDr. M. K., M. Z. a Ing. A. S. každý 224,- Kč, k rukám její právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, čj. 16 C 217/2003-71, v řízení podle páté části o.s.ř. rozhodl, že tehdejší žalobci H. H., Ph.Dr. M. K., Mgr. M. Z. a Ing. A. S. jsou spoluvlastníky parcely č. 1156/2 - zahrada v P. – K., a to H. H. jednou ideální polovinou, ostatní žalobci každý jednou ideální osminou, čímž se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. ze dne 26.6.2003, čj. PÚ 448/91-5. Jím pozemkový úřad rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), že oprávněné osoby nejsou vlastníky tohoto pozemku, protože byl vyvlastněn k účelu, jemuž slouží, a to za náhradu.
Městský soud v Praze na základě odvolání Městské části P. shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že je nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami a Městská část P. je povinnou osobou a restituční nárok byl uplatněn včas. Není však pochyb o tom, že pozemek byl vyvlastněn na základě rozhodnutí Správy bytového hospodářství a stavebnictví rady ÚNV hl. m. P. ze dne 27. 12. 1955 za náhradu ve výši 28.532,- Kčs, přičemž na pozemku byl v té době již vybudován obytný dům. Žalobci uplatnili restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m), písm. n) a písm. r) zákona o půdě. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že náhrada za vyvlastnění byla vyplacena, a pozemek dodnes slouží účelu, pro který byl vyvlastněn - je na něm vybudován obytný dům. Odvolací soud s odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, dovodil, že v takovém případě, tj. když nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů výslovně uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, není namístě se zabývat doložením politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Pokud žalobci uváděli, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena, neodpovídá to skutkovému zjištění. Okolnost, že náhrada byla použita k úhradě pohledávky vůči právnímu předchůdci žalobkyň, nemění nic na tom, že došlo k vyvlastnění za náhradu, která navíc převyšovala náhradu za vyvlastnění podle tehdy platného právního předpisu, vyhlášky č. 228/195 Ú.l. Pokud byla tehdy požadována náhrada ve vhodném pozemku, nešlo o nárok, ale o možnost takového postupu, tomu však nebylo vyhověno. V souladu s právním názorem soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nebyl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. m) nebo písm. n) zákona o půdě. Odvolací soud neshledal správným závěr, že okolnost, že na pozemku byl vybudován obytný dům předtím, než došlo k vyvlastnění pozemku, svědčí o politické persekuci. K takovým případům docházelo, a i dnes dochází, v případech, kdy majetkoprávní vypořádání je složité a věc nelze včas vyřídit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci, zastoupení advokátem JUDr. D., dovolání. Za významnou považují okolnost, že k vyvlastnění pozemku došlo 25. 6. 1955, přičemž se stavbou se započalo na základě stavebního povolení již 1. 6. 1953 a k povolení stavbu užívat došlo 1. 3. 1954. Důvodem k vyvlastnění bylo podle jejich názoru zaplacení majetkových dávek firmy J. K. a syn, která byla zapsána v pozemkových knihách jako vlastník předmětného pozemku. Firma byla znárodněna a měla za ni být poskytnuta náhrada. Kupní cena přešla na stát na jeho pohledávku za situace, kdy stát náhradu za znárodnění byl této firmě dlužen. Pozemek nebyl tedy při vyvlastnění zaplacen. K vyvlastnění došlo jen proto, aby byla zaplacena majetková sankce, jinak by k vyvlastnění pozemku ani nedošlo. Dovolatelé tak argumentují tím, že v roce 1955 platily tzv. stopceny, a dovozuje jejich nepoměr srovnáním výše mzdy zedníka v roce 1939 se mzdou, jež by byla vypočtena podle stopceny, tj. 0,60 Kčs za hodinu. Podle jejich názoru vystupovaly orgány státní správy do roku 1960 vůči těm, jejich majetek byl vyvlastněn, jako proti třídnímu nepříteli. Docházelo podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě k politické persekuci a vyplácení náhrady při znárodněni nepřicházelo vůbec v úvahu, takže v daném případě je nesporný i postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Po podání dovolání zemřela žalobkyně H. H. a jejími právními i procesními nástupci se staly její děti Ing. I. H. a Mgr. H. S., každý jednou třetinou, a vnučky D. M. a M. H., každá jednou šestinou. Všichni udělili 27. 5. 2006 plnou moc k podání dovolání advokátovi JUDr. V. D., s dodatkem „ cokoli v náš prospěch učiní schvalujeme“. Dovolání bylo podáno u soudu dne 1. 6. 2006. Podáním ze dne 4. 6. 2007, došlým soudu 5. 6. 2007, oznámili Ing. I. H. a Mgr. H. S., že vypovídají plnou moc v této věci dr. D., který na tomto podání vyznačil 4. 6. 2007, že výpověď přijímá. Právní nástupci původní žalobkyně H. H. tedy nejsou v dovolacím řízení zastoupeni, protože plnou moc udělili dr. D. pouze k podání dovolání. Shora uvedou doložku v plné moci nelze pro její neurčitost považovat za plnou moc k zastupování v dovolacím řízení. Tato skutečnost však dle názoru dovolacího soudu nezpůsobuje překážku projednání dovolání, jež bylo sepsáno advokátem ve smyslu §241 odst. 4 o.s.ř., protože odvolání plné moci, k němž došlo až rok po podání dovolání, nemá zpětné účinky.
K dovolání se vyjádřili oba další účastníci.
Městská část P. vyšla z toho, že žalobci v řízení před správním orgánem i v žalobě samé považovali za rozhodné, zda předmětný pozemek je využíván k účelu, k němuž byl vyvlastněn. Teprve v rámci závěrečného návrhu odkázali též na restituční titul dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Jedná se proto dle jejího názoru o změnu návrhu, což je v rozporu s ustanovením §250b odst. 3 o.s.ř., podle něhož návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn. Žalobci tak tvrdí nové skutečnosti, a to, že rodina žalobkyně byla s ohledem na svoje společenské postavení a třídní příslušnost dobovým režimem cíleně atakována a postihována. Zde se jedná rovněž o nepřípustnou změnu návrhu, navíc žalobci nenavrhli v tomto směru žádné důkazy. Dle názoru účastníka byli původní vlastníci pozemku při vyvlastňovacím řízení mimořádně zvýhodněni oproti obvyklému postupu a náhrada jim byla poskytnuta vysoce nad zákonný rámec. Z opatrnosti se namítá i okolnost, že pozemek nelze vydat, protože byl po přechodu na stát zastavěn (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Navrhuje se proto. aby dovolání bylo zamítnuto, pokud nebude odmítnuto jako zjevně nedůvodné.
Pozemkový fond České republiky se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v §241a o.s.ř., i když obsahuje procesní návrh, který soudní řád nezná, totiž aby bylo v dovolacím soudu změněno rozhodnutí odvolacího soudu. Podle §243b odst. 2 o.s.ř. může dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud dovolání nezamítne, jen zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ani tento formálně nesprávný návrh nebrání projednání dovolání, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Z obsahu dovolání pak vyplývá, že dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nenapadají skutková zjištění soudu, a to ani zjištění, že H. H. písemně potvrdila, že náhrada za vyvlastnění byla vyplacena.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska správnosti jeho právních závěrů. Odvolací soud posoudil nárok žalobců podle §6 odst. 1 zákona o půdě a uzavřel, že pozemek, jehož vydání žalobci uplatnili podle §9 téhož zákona, přešel na stát vyvlastněním za náhradu, přičemž pozemek i nadále slouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Nebylo shledáno ani naplnění restitučního titulu, spočívajícího v tom, že by vyvlastnění bylo aktem politické persekuce nebo odporovalo obecně uznávaným lidským právům a svobodám.
Za této situace žalobci, ač jejich postavení jako oprávněných shledává odvolací soud za nesporné, nesplňují podmínky, jež zákon o půdě stanoví v §4 odst. 1, když vymezuje, kdo je oprávněnou osobou. Tou je toliko osoba, jejíž nemovitost přešla na stát některým ze způsobů uvedeným v §6 odst. 1 tohoto zákona.
Dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího připouští, že je třeba zabývat se tvrzeným restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, pokud by bylo nesporně prokázáno, že nebyl naplněn některý jiný restituční titul uvedený v §6 odst. 1 tohoto zákona. To vyplývá i ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, na něž se dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku odvolává. Tak je tomu např. i v projednávaném případu, kdy odvolací soud uzavřel, že nebyl zjištěn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m) nebo písm. n) zákona o půdě - nedošlo totiž k vyvlastnění předmětného pozemku za podmínek, které jsou v těchto ustanoveních uvedeny. Odvolací soud se však ve skutečnosti zabýval i tímto restitučním důvodem, když konstatoval, že nelze spatřovat politickou persekuci ve skutečnosti, že dům byl na pozemku vybudován ještě předtím, než došlo k jeho vyvlastnění, protože k obdobným případům docházelo a dochází i dnes při nevyjasnění majetkových poměrů. Dovolací soud s tímto závěrem souhlasí, a to obzvlášť za situace, kdy ze spisu, i z tvrzení samotných dovolatelů, jednoznačně vyplývá, že posledním vlastníkem, zapsaným pro daný pozemek v pozemkové knize, byla firma J. K. a syn, jež byla znárodněna výměrem z 21. 11. 1950, spolu s tím, že ze skutkových zjištění provedených soudem nebo správním orgánem nevyplynula najevo žádná konkrétní okolnost, která by naplnění tohoto restitučního důvodu dokládala.
Mezi účastníky není sporné ani to, že k přechodu předmětného pozemku na stát došlo vyvlastněním. Důvodem vyvlastnění je podle dobových dokladů výstavba projektovaná Státním ústavem pro projektování výstavby hl. m. P., přičemž předmětný pozemek se nachází ve stavebním obvodu č. 10 v K. Výstavba se uskutečnila a účelu vyvlastnění pozemek dosud trvale slouží, což je rovněž nesporné. Z toho jednoznačně vyplývá správnost závěru odvolacího soudu, že nebyl naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, kterým je vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna.
Dovolací soud dále považuje za správný i závěr, že není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, tj. vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Skutečnost, že náhrada za vyvlastněný pozemek byla vyplacena, vyplývá ze skutkových zjištění soudu, která nebyla dovolateli napadena. Za správný považuje dovolací soud i závěr odvolacího soudu, že není již rozhodující, jak bylo s náhradou dále naloženo, včetně toho, že sloužila jako úhrada knihovní pohledávky peněžního ústavu.
Protože tedy dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Účastník, jímž je Městská část P., má podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady spočívají v odměně za právní úkon zástupkyně za jeden úkon právní služby, jímž je sepsání dovolání, tj. 3.500,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) sníženo o polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky, spolu s paušální částkou na hotové výlohy 75,- Kč tedy dohromady 1.788,- Kč. Žalobcům bylo uloženo uhradit tyto náklady v poměru jejich podílů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu