ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3926.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3926/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Města P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 5. 2007, sp. zn. 6 Co 988/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 89/2006 (žalobce Města P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sekce územního pracoviště, o určení vlastnického práva k nemovitostem) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 6. 6. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku z 12. 1. 2007, čj. 6 C 89/2006-144. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba Města P., aby byl určeno, že je vlastníkem objektu na původní stavební parcele č. 621/2, dále objektu na původní stavební parcele č. 612/3, jakož i původních parcel č. 1801/7, č. 1801/8, č. 621/2 a č. 621/3 v katastrálním území P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalujícímu Městu P. bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Písku 5.250,- Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
O odvolání žalujícího Města P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 5. 2007, sp. zn. 6 Co 988/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí vyčerpávající a správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na základní zjištěnou skutečnost, že tu ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalujícího města, došlo dne 31. 3. 1992 k uzavření postupní smlouvy mezi Podnikem bytového hospodářství P. (v likvidaci) a Městem P. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato postupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť k ní nebyl dán souhlas orgánu uvedeného v §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.“. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby stanovil v §45 odst. 1, že podniky nemohou, mimo obvyklé hospodaření, uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými účastmi na podnikání právnických osob a ani tyto zakládat; výjimky mohla v odůvodněných případech povolit vláda. V ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) bylo pak stanoveno, že při likvidaci organizací uvedených v §1 tohoto zákona zpeněží likvidátor majetek prodejem věcí ve veřejné dražbě; jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem orgánu uvedeného v §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., kterým bylo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Jen ustanovení §16 zákona č. 427/1990 Sb.,
o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, umožňovalo přímý prodej věci z národního majetku pouze tomu, kdo používal provozní jednotku určenou k privatizaci ke dni 1. 10. 1990 na základě smlouvy
o přenechání provozu k dočasnému užívání, popřípadě na základě smlouvy uvedenou smlouvu nahrazující. Dříve platný zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník), zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a ani zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, nic nemění na závěru o neplatnosti uvedené smlouvy z 31. 3. 1992 (uzavřené mezi Podnikem bytového hospodářství P. a Městem P.). Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že uvedená postupní smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení
§39 občanského zákoníku, protože je v rozporu s právní úpravou likvidace státních podniků, a to jmenovitě s ustanovením §47b zákona č. 92/1991 Sb.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalujícímu městu dne 21. 6. 2007
a dovolání ze strany tohoto žalujícího, zastoupeného advokátem, bylo podáno dne 13. 8. 2007 u Okresního soudu v Písku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se město navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 31. 5. 2007 (sp. zn. 6 Co 988/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích)
i rozsudek Okresního soudu v Písku z 12. 1. 2007, čj. 6 C 89/2006-144, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovoalel především poukazoval na to, že podle jeho názoru nepostupovaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích z 31. 5. 2007 (sp. zn. 6 Co 988/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a z 12. 1. 2007 (čj. 6 C 89/2006-144 Okresního soudu v Písku) podle závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu
z 23. 2. 2006 (28 Cdo 147/2006 Nejvyššího soudu), ukládajícího zevrubnější posouzení postupní smlouvy z 31. 3. 1992, uzavřené mezi Městem P. a Podnikem bytového hospodářství P., a to posouzení podle ustanovení zákonů č. 427/1990 Sb. a č. 111/1990 i dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. S ohledem na skutečnost, že likvidace Podniku bytového hospodářství, státního podniku, nebyla v té době řádně dokončena, když majetek nebyl realizován dražbou, mělo být v daném případě postupováno v souladu se zákonem č. 109/1964 Sb. a majetek měl být předán zřizovateli, jímž bylo Město P. U Podniku bytovného hospodářství, státního podniku, nebyl dán žádný z důvodů pro tzv. velkou privatizaci, podnik do ní zařazen nebyl a nebyl uveden ani v příslušných seznamech. U věcí převáděných postupní smlouvou z 31. 3. 1992 šlo o majetek sloužící k zajištění hospodaření s domy nebo o dosud nedořešený restituční majetek, u něhož vydání oprávněným osobám měl dokončit zřizovatel. Podle názoru dovolatele je uvedená postupní smlouva platná, když „práva daná ustanovením §4 zákona č. 92/1991 Sb. vylučovala užití §47b tohoto zákona“. Dovolatel je proto přesvědčen, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou nadále vlastnictvím žalujícího města, když k převodu tohoto nemovitého majetku došlo v souladu se zákonem; v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil tedy odvolací soud, podle názoru dovolatele, otázku přechodu majetku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 89/2006 Okresního soudu v Písku), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Vdaném případě bylo třeba mít na zřeteli, že v této právní věci rozhodoval už i dovolací soud rozsudkem z 23. 2. 2006 (28 Cdo 147/2006 Nejvyššího soudu). V tomto rozhodnutí dovolacího soudu byl zaujat právní závěr, že „otázka smluvního převodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce postupní smlouvou z 31. 3. 1992 nebyla odvolacím soudem posouzena všestranněji než jen z hlediska aplikace jednoho z právních předpisů (zákona č. 92/1991 Sb.) a nikoli také z hlediska aplikace dalších právních předpisů, jež se tohoto smluvního převodu mohly týkat“.
Soudy obou stupňů po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházely z citovaného právního názoru dovolacího soudu a posoudily projednávanou právní věc „všestranněji než jen z hlediska jednoho právního přepisu (zákona č. 92/1991 Sb.), ale i z hlediska dalších právních předpisů, jež se mohly týkat smluvního převodu“ (postupní smlouvy z 31. 3. 1992), a to z hlediska ustanovení zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, podle dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) a zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku.
Po posouzení uvedené postupní smlouvy z 31. 3. 1992 také zejména podle ustanovení §27a až §27c dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) a ustanovení §15 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1990 Sb. i ustanovení §19 zákona č. 427/1990 Sb. měl odvolací soud za to, že ani zákon č. 109/1964 Sb., ani zákon č. 111/1990 Sb. a ani zákon č. 427/1990 Sb. neobsahují žádné ustanovení o tom, jakým způsobem má likvidátor zpeněžit majetek státního podniku v likvidaci. Proto odvolací soud posuzoval platnost postupní smlouvy z 31. 3. 1992 (uzavřené mezi Podnikem bytového hospodářství P. /v likvidaci/ a Městem P.) podle ustanovení §10 odst. 1 a §45 odst. 1 i §47b zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění dalších měnících a doplňujících předpisů, zejména zákona č. 92/1992 Sb.), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a dospěl k výslednému právnímu závěru, že uvedená postupní smlouva z 31. 3. 1992 je neplatná, neboť k ní nebyl dán souhlas orgánu uvedeného
v §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a postup likvidátora při uzavírání této smlouvy je proto v rozporu s ustanovením §47b zákona č. 92/1991 Sb., v němž je stanoveno, že při likvidaci organizací uvedených v §1 tohoto zákona zpeněží likvidátor podniku majetek prodejem věcí ve veřejné dražbě, když jiným způsobem mohl likvidátor postupovat
(ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1991 Sb.) jen se souhlasem orgánu tam uvedeného, jímž tu bylo v době uzavření smlouvy Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a tento souhlas tu dán nebyl.
Tuto aplikaci a výklad ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. nelze pokládat za odporující citovaným hmotněprávním ustanovením právních předpisů.
Vzhledem k obsahu již citovaných právních závěrů z předchozího rozsudku dovolacího soudu z 23. 2. 2006 (28 Cdo 147/2006 Nejvyššího soudu), vydanému v této právní věci, z nichž odvolací soud vycházel, nešlo tu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, bylo nutno dospět k závěru, že u dovolání dovolatele směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu z 31. 5. 2007 (sp. zn. 6 Co 988/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako odvolání nepřípustného.
Dovolávající se město nebylo v řízení o dovolání úspěšné a žalovaná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady neměla.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu