ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4043.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4043/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) R. Č., a b) J. Č., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 4. 2007, sp. zn. 10 Co 586/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 143/95 (žalobců R. Č. a J. Č., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. V. K., 2. P. K., a 3. H. B., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 3. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 29. 3. 2006, č. j. 17 C 143/95-339. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 241 (s příslušenstvím) a pozemků parc. č. 280 (zastavěné plochy) a parc. č. 612/4 (zahrady) v katastrálním území U. (obec K.). Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu zálohovaných nákladů řízení, které jím byly placeny.
O odvolání žalobců a žalované V. K. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 4. 2007, sp. zn. 10 Co 586/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (ve formulačně upraveném znění). Žalobcům bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalované V. K. na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaní P. K. H. B. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců i odvolání žalované V. K. nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěné, že žalobci byli bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 241 v katastrálním území U. (obec K.), který společně postavili, a společnými uživateli pozemků parc. č. 280 a parc. č. 612/24 v katastrálním území U. Žalobci v roce 1985 opustili bez povolení tehdejších státních orgánů republiku a byli za to odsouzeni v trestním řízení soudním (u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 3/86), a to i k trestu propadnutí majetku ve prospěch státu. Uvedené nemovitosti přešly tedy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát. Kupní smlouvou z 22. 6. 1987 (jakož i dohodou o osobním užívání pozemků) přešly uvedené nemovitosti na původního žalovaného M. K. za kupní cenu 253.404,- Kč a za úhradu získání pozemků do osobního užívání ve výši 6.008,- Kč; kupní cena za dům byla stanovena na základě znaleckého posudku z 29. 10. 1986 (vypracovaného znalcem G. H.). Žalobci pak na základě zákona č. 87/1991 Sb. (a nálezu č. 164/1994 Sb.) včas učinili výzvu k vydání nemovitostí a po nevyhovění této výzvě podali včas u soudu žalobu o vydání nemovitostí.
Odvolací soud uváděl, že sdílí názor soudu prvního stupně, že původní žalovaný M. K. nebyl při koupi nemovitostí smlouvou z 22. 6. 1987 protiprávně zvýhodněn. Podle názoru odvolacího soudu „nebylo zjištěno, že by byla dána nějaká souvislost mezi postavením M. K. ve funkci vedoucího odboru místního hospodářství, dopravy a obchodu Městského národního výboru v K.“ a získáním uvedených nemovitostí do osobního vlastnictví a do osobního užívání pozemků. Odvolací soud měl dále za to, že nelze přehlédnout, že nemovitosti (o něž jde v tomto řízení) nebyly po dva roky po propadnutí státu vůbec užívány, že svědek M., který se dověděl o prodeji nemovitostí z vývěsky na Městském národním výboru v K., si nemovitosti prohlédl zevnitř a potom odstoupil od úmyslu je koupit, když viděl, jak je domová nemovitost poškozena, a dověděl se, za jakou kupní ceny se bude prodávat. Nebylo také prokázáno, že by se o koupi domu čp. 241 v katastrálním území U. zajímali další zájemci. Nebylo také, podle názoru odvolacího soudu, v řízení prokázáno, že by při prodeji nemovitostí původnímu žalovanému M. K. došlo k porušení ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku.
Pokud šlo o žalobci tvrzený rozpor kupní ceny, sjednané ve smlouvě z 22. 6. 1987, s cenovými předpisy, bylo tu v řízení zjištěno, že rozdíl mezi znaleckým posudkem G. H., vypracovaným v souvislosti s prodejem domu v roce 1986, a mezi posudkem, vypracovaným v tomto soudním řízení Ústavem soudního inženýrství v B., představoval co do ceny domu 14%. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně pokládal uvedený cenový rozdíl v ocenění stavby a trvalých porostů mezi znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství (který dospěl k ceně 299.659,- Kč) a mezi původním posudkem znalce H. z roku 1986 (který dospěl k ceně 253.403,- Kč), představující necelých 14%, za rozdíl, který „je v mezích tolerantní odchylky“; odvolací soud byl také toho názoru, že pokud šlo o výši úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemků, pak tu podle původního posudku znalce H. došlo ke stanovení této úhrady ve vyšší částce, než to odpovídalo tehdejšímu cenovému předpisu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud a poukazem na ustanovení §150 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a s poukazem na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15. 5. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno v pondělí dne 16. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu i §57 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé jsou plně přesvědčení o tom, že závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou neopodstatněné pro jejich věcnou i formální nesprávnost.
Pokud šlo o ocenění nemovitostí ve smlouvě o koupi a v dohodě o zřízení práva osobního užívání z 22. 6. 1987, poukazovali dovolatelé jednak na to, že soudy obou stupňů tu nevyužily k posouzení této otázky všechny podklady, které měly v řízení o této právní věci k dispozici. Šlo zejména o to, že nebylo přihlíženo k žalobci předloženým posudkům znalce K. z roku 1983 (který nemovitosti ocenil částkou 412.000,- Kč) a znalce Z. z roku 1997 (který nemovitosti ocenil částkou 400.000,- Kč). Odvolací soud se tu spokojil jen s obecným závěrem, že šlo o listinné důkazy, tedy o důkazy menší důkazní síly. Znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství v B., z něhož odvolací soud vycházel, se podle názoru dovolatelů nevypořádal v podstatě ani s otázkou stáří domu, což je otázka, která má podstatný význam pro ocenění nemovitosti; v posudku znalce H. byl uveden závěr, že stáří domu čp. 241 v katastrálním území U. je 8 roků bez přihlížení k datu kolaudace domu, k níž došlo 27. 8. 1980; odvolací soud se však v dalším řízení spokojil bez dalšího dokazování jen se spekulací, že není vyloučeno, že stavba byla užívána ještě před kolaudací stavby. Odvolací soud vycházel plně z posudku Ústavu soudního inženýrství v B., i když tento posudek obsahoval několik vzájemně si odporujících údajů; např. posudek dospěl k závěru o 14% tolerantní odchylce ceny, ale podle vlastních výpočtů jednotlivých částek celkové ceny nemovitostí by vlastně mělo jít o rozdíl 18,25% (nebo dokonce 18,44%) ve srovnání s původním posudkem znalce H., který byl posudkem uvedeného znaleckého ústavu přezkoumáván; úplně nebyla v posudku dořešena otázka existence a doby zřízení topného systému v domě. V posudku Ústavu soudního inženýrství nebylo také vysvětleno, jaký vliv tu měla na ocenění sporných nemovitostí změna právní úpravy cen nemovitostí v daném případě vzhledem k nové vyhlášce č. 128/1984 Sb. oproti dříve platné vyhlášce č. 43/1969 Sb., když např. dům čp. 241 v K. byl oceňován už v roce 1983 (v ocenění znalcem K., které soudu předložili žalobci).
Podle názoru dovolatelů nebyla v řízení potřebným způsobem objasněna žalobci v celém průběhu řízení tvrzená a dokládaná skutečnost, že „nemovitost tu byla v roce 1987 prodána bez výběrového řízení a za nižší cenu, než byla její skutečná cena, a to funkcionáři národního výboru“, jímž právní předchůdce žalovaných M. K. byl; např. skutečnost zájmu svědka N. o koupi týchž nemovitostí posoudily soudy obou stupňů v daném případě bez dalšího jen jako „zájem nevěrohodný“, jako zájem který nebyl náležitě uplatňován tak, aby bylo možné zvažovat tu určitou konkurenci mezi zájemci o nemovitosti. Z výsledků dokazování v tomto řízení vyplývalo nepochybně, že M. K., jako vedoucí odboru tehdejšího Městského národního výboru v K., o prodeji nemovitostí smlouvou z 22. 6. 1987 vlastně minimálně spolurozhodoval.
Ve vyjádření žalované V. K. k dovolání žalobců bylo uvedeno, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam; rozhodně v něm nejde o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Ve svých námitkách dovolatelé vytýkají sice posudku Ústavu soudního inženýrství nesprávné výpočty, ale k této nesprávností výpočtu dospívají nesprávnou kombinací číselných podkladů pro výpočet jednak z posudku znalce H. a jednak z posudku uvedeného znaleckého ústavu, takže dospívají k matoucím závěrům. Žalovaná V. K. poukazovala na to, že odvolací soud ve svém rozsudku vysvětlil jasně, proč a který důkaz vzal za podklad pro své rozhodnutí, takže není důvodná námitka dovolatelů, že se odvolací soud nevypořádal s důkazy provedenými v tomto řízení.
Také žalovaní P. K. a H. B. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů vyslovili svůj názor, že soud prvního stupně i odvolací soud v tomto případě věc řádně posoudily i prošetřily dostatečně skutkový stav věci; nepokládají proto dovolání dovolatelů za opodstatněné.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posuzování toho, zda tu řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z toho, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o takovou vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu řízení (např. při předvolávání účastníka /účastníků/ řízení k jednání u soudu), při němž došlo zejména k odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem. Takovou vadu v řízení dovolací soud v projednávané právní věci z obsahu soudního spisu neshledal.
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla převedena. Zemřela-li povinná osoba poté, co ji oprávněná osoba vyzvala k vydání věci, přechází povinnost vydat věc na právní zástupce – dědice povinné osoby do výše nabytého dědictví (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117-118 /251-252/).
Uvedené ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení také na toto ustanovení v průběhu řízení poukazovali, i když s rozdílnými tvrzeními a dokládáním toho, zda tu byly v daném případě splněny zákonné předpoklady podle tohoto ustanovení (tj. nabytí věci od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo nabytí věci na základě protiprávního zvýhodnění v rozhodném období podle restitučních předpisů – tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Dovolání dovolatelů neobsahovalo výtku, že by tato právní věc měla být posouzena podle jiného právního předpisu, popřípadě výtku nesprávného výkladu soudem ohledně použitého ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z obsahu dovolání dovolatelů je však zřejmé, že dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že skutková zjištění v této právní věci nejsou úplná, že rozhodnutí soudů v této právní věci vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů v této právní věci je vadné.
Při posouzení dovolateli uváděných námitek vycházel dovolací soud z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. V uváděném uveřejněném rozhodnutí byl také uveden právní závěr, že vadné nebo nesprávné skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání uvedených taxativně v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud při posouzení toho, zda je dovolání dovolatelů přípustné, dospět přesvědčivě k závěru, že jsou u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud tu neřešil, jak již bylo uvedeno, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Odvolací soud tu neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, zejména nikoli se slovním zněním, obsahem a účelem ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 143/95 Okresního soud v Teplicích), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nebylo možné dovodit, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 11. 4. 2007 (sp. zn. 10 Co 586/2002 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu proto dovolací soud přikročil k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou V. K. na vyjádření k dovolání dovolatelů (u dalších dvou žalovaných k vynaložení nákladů v dovolacím řízení nedošlo) použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení, a žalované V. K. náhradu nákladů řízení o dovolání nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření žalované V. K. k dovolání dovolatelů, obsahujícímu v podstatě rekapitulaci toho, co již bylo žalovanými vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu