ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4087.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4087/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované P. církvi v českých zemích, zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Prostějově, pod sp. zn. 7 C 231/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2007, č. j. 19 Co 330/2006-136, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně – jímž prvoinstanční soud žalobu zamítl - tak, že žalované uložil povinnost vyklidit ve výroku I. blíže identifikované nemovitosti, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům. Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 22. 4. 1998 darovací smlouvu, na jejímž základě mělo být převedeno vlastnické právo žalobce (dárce) k předmětným nemovitostem na žalovanou (obdarovanou). V této smlouvě si strany sjednaly v bodě čtvrtém, že „P. církev (obdarovaná) se zavazuje, že provede rekonstrukci na předmětných nemovitostech uvedených v čl. I. této darovací smlouvy do 31. 12. 2000 nebo do jiné lhůty, na které se obě strany dohodnou.“ V článku pátém pak bylo ujednáno, že se sjednává rozvazovací podmínka k této darovací smlouvě ve znění: „Pokud P. církev nesplní své povinnosti vyplývající z čl. IV. této smlouvy, zanikají veškerá práva z darovací smlouvy a P. církev je povinna uskutečnit veškeré právní a jiné úkony směřující ke zpětnému převedení nemovitostí uvedených v ust. čl. I. této smlouvy na Město P.“ Soud prvního stupně dovodil, že ujednání v článku IV. smlouvy je neurčité, a tudíž je dle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) neplatné s tím, že důvod neplatnosti se vzhledem k vzájemné bezprostřední návaznosti na článek IV. týká i článku V. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání obsažené v článku IV. předmětné smlouvy je určité, a tedy i platné. Z článku IV. lze totiž dovodit, že prioritně platilo, že termín dokončení rekonstrukce byl stanoven do 31. 12. 2000, nicméně toto ujednání umožňovalo smluvním stranám jednat i o jiném termínu dokončení rekonstrukce. Tato skutečnost však ještě sama o sobě neznamená, že by termín dokončení rekonstrukce nemovitostí byl stanoven neurčitě. Pokud by se strany dohodly na jiném termínu dokončení rekonstrukce, byl by tento nově dohodnutý termín pro smluvní strany závazný a jejich dohoda by modifikovala původně sjednaný termín 31. 12. 2000. Vzhledem k tomu, že se smluvní strany na jiném termínu nedohodly, zůstala v platnosti první část tohoto ujednání, že tedy rekonstrukce nemovitostí měla být dokončena do 31. 12. 2000. Rekonstrukce předmětných nemovitostí do tohoto data provedena nebyla, a proto nastaly účinky rozvazovací podmínky obsažené v ujednání v článku V. smlouvy. Za tohoto stavu je žalobce opět vlastníkem předmětných nemovitostí a je aktivně legitimován k podání žaloby na jejich vyklizení žalovaným, když tomuto za daného stavu žádný právní titul k užívání uvedených nemovitostí již nesvědčí.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka namítá, že ačkoliv odvolací soud, nadto totožný senát, v předmětné právní věci již jednou rozhodoval a za totožného skutkového stavu věci v rámci rozsudku ze dne 5. 11. 2003 shledal „naprostou neurčitost rozvazovací podmínky“, a to z důvodu její nekonkrétnosti, nyní překvapivě rozsudek soudu prvního stupně změnil, a to z důvodu, že ujednání účastníků pod bodem IV. a V. darovací smlouvy považuje za určité, a tudíž platné. Dospěl tak k diametrálně odlišnému právnímu závěru než ve svém předchozím rozhodnutí v téže věci, a to za nezměněného skutkového stavu. Tento svůj závěr odvolací soud důkazně nepodložil a nemá oporu ani ve spisovém materiálu. K otázce určitosti ujednání v článku IV. smlouvy poukazuje dovolatelka na závěry učiněné soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování. S ohledem na to, jak byla rozvazovací podmínka v darovací smlouvě formulována, muselo být od počátku zřejmé, že toto ujednání je neurčité, pokud nebyl stanoven postup, jak se případně strany na tomto jiném termínu rekonstrukce předmětných nemovitostí dohodnou, v jaké lhůtě, zda lze jednat i po uplynutí doby ohraničené prvním termínem pro rekonstrukci, zda platí pouze tento pevně stanovený termín, pokud nebude mezi stranami smlouvy dohodnut jiný apod. Strany přesto smlouvu uzavřely a vyjádřily vůli vlastnictví k předmětným nemovitostem převést, resp. přijmout, s tím, že se primárně jedná o symbolický krok nápravy historických křivd, vzniknuvších pravoslavné církvi v padesátých letech 20. století odejmutím těchto nemovitostí. Zástupce žalobce, který uvedenou smlouvu podepsal, nebyl nadto schopen v rámci svědecké výpovědi před soudem prvního stupně přesně objasnit smysl rozvazovací podmínky. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje, aby Nejvyšší soud za postupu dle ust. §243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou a splňovalo podmínky stanovené v ust. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání v souzeném sporu. Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je tedy dovolání žalované přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolatelka namítá, že odvolací soud „překvapivě“ změnil své dřívější právní posouzení týkající se určitosti ujednání obsaženého v darovací smlouvě v článku IV. Odvolací soud se zcela odchýlil od svého závěru uvedeného v rozsudku ze dne 5. 11. 2003, č. j. 19 Co 51/2002 – 92, kde předmětné ujednání posoudil jako neurčité, a to aniž by byl vázán právním závěrem dovolacího soudu, jenž ve věci taktéž rozhodoval rozsudkem ze dne 22. září 2005, č. j. 20 Cdo 1726/2004 – 108, či aniž došlo ke změně skutkového stavu. Tuto svoji námitku podřazuje dovolatelka výslovně dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle obsahu námitky se však ve skutečnosti jedná o dovolací důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud posoudil určitou právní otázku „jinak“ než ve svém dřívějším rozhodnutí ve stejné věci. Posouzení určitosti konkrétního ujednání určité smlouvy je posouzením právním, nikoliv skutkovým, a soudy nejsou vázány odůvodněními svých dříve vydaných rozhodnutí. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, je nutné vyjít ze skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu, č. j. 19 Co 51/2002 – 92, byl výše uvedeným rozhodnutím soudu Nejvyššího zrušen, a proto se ustanovení §156 odst. 3 o. s. ř. nemůže uplatnit. Odvolací soud tak vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, na jejichž základě dospěl k odlišným právním závěrům než-li ve svém dřívějším – dovolacím soudem zrušeném – rozhodnutí, což však nemůže být považováno za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže je právní názor odvolacího soudu řádně odůvodněn, jako je tomu v daném případě.
Žádné další vady řízení nebyly dovolatelkou namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu, a proto se dovolací soud zabýval věcnou stránkou sporu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí byl dovolací soud vázán rozsahem, ve kterém byl výrok odvolacího soudu napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.), přičemž přezkum bylo možno provést i z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud při rozhodování v dané věci vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl nicméně k odlišnému právnímu závěru ve vztahu k platnosti ujednání obsaženému v článku IV. předmětné darovací smlouvy. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala pro souzený spor klíčová otázka platnosti čl. IV a čl. V předmětné darovací smlouvy, a to z pohledu jejich určitosti ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o. z., jež stanoví, že „právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Dle ustáleného výkladu je právní úkon neurčitý tehdy, jestliže je sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak není jednoznačný jeho věcný obsah, přičemž tato nejednoznačnost není překonatelná ani za použití interpretačních pravidel uvedených v ustanovení §35 odst. 2 a 3 o. z. Určitost obsahu projevu vůle musí přitom u právních úkonů, u nichž je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, vyplývat již z textu listiny, na níž je právní úkon zaznamenán – v souzeném případě tedy přímo v darovací smlouvě ze dne 22. 4. 1998. Obsah projevu vůle pak musí být – dle ustálené judikatury – zřejmý nejen smluvním stranám, ale musí být objektivně seznatelný i osobám, které smluvní stranou nejsou (viz i : Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 246).
V článku IV. předmětné darovací smlouvy si strany sporu dohodly, že: „P. církev se zavazuje, že provede rekonstrukci na předmětných nemovitostech uvedených v čl. I. této darovací smlouvy do 31. 12. 2000 nebo do jiné lhůty, na které se obě smluvní strany dohodnou.“ Z hlediska obsahu projevu vůle stran by se neurčitou mohla jevit ta pasáž ujednání, v níž je stanoven termín, do něhož má být dohodnutá rekonstrukce darovaných objektů provedena. Nejedná se však o situaci, kdy by výkladem nebylo možné dovodit, na čem se strany dohodly. Z textu ujednání je zřejmé, že rekonstrukce nemovitostí, jež se staly nepřímým předmětem darovací smlouvy, má být obdarovanou provedena do data vyjádřeného konkrétním dnem, a to 31. 12. 2000. Ve smlouvě však byla zakotvena možnost, že může dojít mezi stranami k dohodě, v níž by byl stanoven termín jiný, a to zřejmě pozdější, avšak není vyloučeno, že by se mohlo jednat i o termínu dřívějším. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že dodatečnou dohodu o prodloužení termínu pro provedení rekonstrukce mohly strany daného právního vztahu uzavřít, aniž by tato možnost byla ve smlouvě výslovně zakotvena. Uvedené ustanovení darovací smlouvy pak může být vyjádřeno i tak, že rekonstrukce předmětných nemovitostí měla být provedena do 31. 12. 2000, jestliže se strany nedohodly na jiném datu.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud konstatuje, že závěr o určitosti předmětného ujednání nevyplývá jen z textu samotné darovací smlouvy, ale i z vůle těch, kteří právní úkon učinili (§35 odst. 2 o. z.), na niž lze usuzovat i z jiných listin založených ve spise vedeném k souzenému sporu. Tak například v záznamu jednání Města P. s P. církví v českých zemích ze dne 21. 12. 2000 (č. l. 11) je uvedeno: „Vzhledem k tomu, že lhůta pro dokončení rekonstrukce výše uvedených objektů uplyne 31. 12. 2000, navrhovala P. církev již dříve změnu darovací smlouvy, a to prodloužením lhůty pro rekonstrukci předmětných objektů o 8,5, resp. 5,5 roku.“ Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolatelka si uvědomovala dopad ujednání obsaženého v čl. IV., a to ve spojení s čl V. předmětné darovací smlouvy. Tentýž závěr je koneckonců možný dovodit i z dopisu dovolatelky adresovaného žalobci ze dne 15. 9. 2000 (č. l. 12), v němž dovolatelka žádá, „aby byla uzavřená písemná dohoda mezi Městem P. a P. církví o tom, že se ruší čl. IV. a čl V. darovací smlouvy ze dne 22. 4. 1998“, a to proto, že „dodržování závazku vyplývající z ustanovení čl. IV. smlouvy se jeví jako nemožné a administrativně velmi nepohodlné.“ Shodný výklad – byť nikoliv určující – plyne i z výslechu svědka RNDr. B. V. (č. l. 69) – jenž za žalobce smlouvu jako jeho zástupce podepsal – jestliže vypověděl: „podle mého názoru, pokud nebyla rekonstrukce nemovitostí provedena do 31. 12. 2000, pak do tohoto data měl být uzavřen dodatek k této smlouvě, kterým by byla sjednána jiná lhůta.“ Z uvedeného plyne, že účastníkům souzeného sporu se obsah ujednání v čl. IV. darovací smlouvy jevil jako zřejmý, a tedy i určitý. Posuzované ujednání je pak určité i „navenek“, tedy vůči třetím osobám, jenž nejsou účastné daného právního vztahu, a proto je není možné považovat za neplatné ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o. z.
Jak vyplývá ze spisového materiálu a ze závěrů soudu odvolacího, k žádné dohodě mezi stranami sporu ve smyslu čl. IV. darovací smlouvy nedošlo, smluvní strany se tak na jiném termínu provedení rekonstrukce nedohodly, přičemž ujednaná rekonstrukce darovaných nemovitostí nebyla do 31. 12. 2000 provedena. Proto byla naplněna rozvazovací podmínka obsažená v čl. V darovací smlouvy a nastaly účinky s ní spojené.
Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalované dle ustanovení §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tudíž ve věci úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobci pak v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu