ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4198.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4198/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Správy nemovitostí města B., státního podniku v likvidaci, zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 3. 4. 2007, sp. zn. 21 Co 440/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 49/92 (žalobců: 1. J. K., a 2. R. K., zastoupených advokátem, proti žalované Správě nemovitostí města B., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané v této právní věci u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 28. 6. 2006, čj. 41 C 49/92-218. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) uloženo uzavřít se žalobci J. K. a R. K. dohodu
o vydání domu čp. 674 v B., K. ulice, s pozemkem parc. č. 1121 (zastavěnou plochou o výměře 284 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 231 pro katastrální území B. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 5.700,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně soudní poplatek částkou 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované Správy nemovitostí města B. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 3. 4. 2007, sp. zn. 21 Co 440/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v upraveném znění týkajícím se vydání domu čp. 674 v B., K. ulici, a pozemku parc. č. 1121 (zastavěné plochy a nádvoří, o výměře 284 m2), v katastrálním území V. (obec B.) žalobkyni J. K. a žalobci R. K. do podílového spoluvlastnictví každému jednou polovinou. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl dovolacím soudem změněn tak, že žalované Správě nemovitostí města B. bylo uloženo zaplatit žalobcům (společně a nerozdílně ) 7.740,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o úhradě soudního poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované Správě nemovitostí města B. bylo uloženo zaplatit žalobcům (společně a nerozdílně) na úhradu nákladů odvolacího řízení 11.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státního podniku (v likvidaci) nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud ohledně žalobců uváděl, že se stali po smrti původní žalobkyně S. V. (na kterou nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešel po smrti jejího manžela F. K.) oprávněnými osobami žalobci J. K. a R. K., jako dědici původní žalobkyně.
Ohledně žalovaného státního podniku (v likvidaci) Správy nemovitostí města B.odvolací soud uváděl, že je od 19. 4. 1993 právním nástupcem původně žalovaného Podniku bytového hospodářství B. II, který sporné nemovitosti držel k 1. 4. 1991 (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 sb.).
Pokud šlo o nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, uváděl odvolací soud, že od roku 1943 patřily F. K., který zemřel 2. 2. 1985; původní žalobkyně S. V. byla jeho manželkou od roku 1934; zemřela v průběhu tohoto řízení. Výzva k vydání nemovitostí byla ze strany S. V. podána 3. 9. 1991 s doplněním z 19. 3. 1992.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že po skutkové stránce bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že původní vlastník nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, F. K. byl společníkem S. továrne v B. pod B., na S., která byla znárodněna vyhláškou ministra průmyslu č. 862/1949 Úředního listu II., a to dnem 1. 12. 1948. Na účtu uvedené továrny byla účelově určená částka, která měla být použita na úhradu úvěru, poskytnutého právnímu předchůdci žalobců, avšak i tato částka byla z dispozice F. K. odňata v souvislosti se znárodněním podniku M. T. Národní podnik S. Ž. provedl ve prospěch Fondu znárodněného hospodářství odvod částky 1.945.340 Kč jako součást celkem odvedené částky 5.572.512,- Kč. Ministerstvo lehkého průmyslu dne 13. 1. 1953 nevyhovělo žádosti F. K., aby dalo souhlas Fondu znárodněného hospodářství k úhradě úvěrů u M. b., které si společníci S. továrne v B. opatřili jako směnečnou půjčku, nebo aby tento úvěr uhradil národní podnik M. T. Nesouhlas byl odůvodněn tím, že se jednalo o směnečnou půjčku společníkům a skutečnost, že prostředky měly být vloženy do podniku, je významnou pro výši náhrady za znárodněný majetek, která však poskytnuta nebyla. Částka určená na úhradu úvěru takto zůstala trvale Fondu znárodněného hospodářství a bankovní ústav svou pohledávku uspokojil až z výtěžku držby nemovitostí. Tyto nemovitosti zapsané ve vložce č. 1072 pozemkové knihy pro katastrální území V., byly státu vydražený respektive soud udělil příklep Čs. státu dne 20. 3. 1964 v rámci řízení o dražbě k vymožení úhrady pohledávky České spořitelny, respektive jejího zůstatku z úvěrů zemřelého F. K. v původní výši k 1. 8. 1939 210.000,- Kč, k 13. 1. 1947 ve výši 248.000,- Kč (půjčka na majetkové dávky), k 3. 4. 1947 ve výši 1.500.000,- Kč, k 6. 6. 1947 ve výši 50.000,- Kč a k 6. 6. 1947 ve výši 350.000,- Kč. Bylo také zjištěno, že úvěr z 3. 4. 1947 v původní výši 1.500.000,- Kč byl skutečně vložen do S. továrni v B. pod B.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že přestože národní podnik, do kterého byla znárodněná S. továreň v B. včleněna, měly v účetnictví finanční prostředky na úhradu uvedených úvěrů, byly tu tyto prostředky odvedeny Fondu znárodněného hospodářství. Po znárodnění uvedené továrny následné národní podniky neuhradily závazky peněžnímu ústavu. Závazky S. továrne v B. pod B. ve vztahu ke společníkům (srov. §7 až §11 dekteru č. 100/1945 Sb. a §6 zákona č. 114/1948 Sb.) nebyly uhrazeny ani v rámci náhrady za znárodněnou továrnu. Bankovní ústav – Česká spořitelna tak svou pohledávku z úvěrů, včetně pohledávky z úvěru z 3. 4. 1947 v původní výši 1.500.000,- Kč uspokojila až v rámci řízení o soudní dražbě, v čemž lze spatřovat postižení vlastníka nemovitostí v důsledku protiprávního postupu (minimálně pro rozpor tehdy se společenskými pravidly ve smyslu §31 tehdejšího znění občanského zákoníku), a to podle názoru odvolacího soudu
„v důsledku příslušnosti k určité majetkové skupině či vrstvě (§6 odst. 2, §2 odst. 1 písm. c/ odst. 2 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.)“.
Odvolací soud byl i toho názoru, že nelze přisvědčit odvolávající se Správě nemovitostí města B. v tom, že pokud by bylo možné uplatňovat v souvislosti se znárodněním bez náhrady nárok podle §47 zákona č. 92/1991 Sb., je tím vyloučeno uplatnění nároku na vydání nemovitostí, které v rozhodném období přešly na stát protiprávním postupem, který byl důsledkem politické perzekuce osoby původního vlastníka nemovitostí (o něž jde v tomto řízení), jako příslušníka k určité majetkové skupině či vrstvě.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, ale ve znění, která více vycházelo ze skutečnosti, že žalobci jsou právními nástupci osoby oprávněné a žalovaný státní podnik je právním nástupcem původní povinné osoby a že žalobci se domáhali vydání dvou nemovitostí (domu i pozemku). Ohledně výroku
o nákladech řízení došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k dílčí změně podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu se zřetelem k ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný státní podnik v řízení zastupoval, dne 24. 5. 2007 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 16. 7. 2007 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené
v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se státní podnik (v likvidaci) navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože tu jde v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele je právní závěr odvolacího soudu o údajném „postižení vlastníka nemovitostí v důsledku protiprávního postupu“, k němuž došlo „v důsledku jeho příslušnosti k majetkové skupině či vrstvě občanů“ (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2, §2 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), zcela nesprávný. Dovolatel měl na rozdíl od odvolacího soudu za to, že žalobci uváděné skutečnosti
(že za znárodnění S. továrne v B. pod B. nebyla poskytnuta náhrada a finanční prostředky z úvěru bývalé Moravské banky nebyly při znárodnění přeúčtovány na účet této banky, nýbrž na účet Fondu znárodněného hospodářství (nelze hodnotit z pohledu ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž podle §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., což znamená, že oprávněným osobám vznikl nárok, který bylo třeba uplatnit podle zvláštního zákona (jímž je podle poznámky č. 4 k tomuto zákonu zákon č. 92/1991 Sb.), k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného státního podniku (v likvidaci) zdůrazňovali, že odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 4. 2007 (sp. zn. 21 Co 440/2006 Krajského soudu v Brně), shodně se soudem prvního stupně v jeho rozsudku z 28. 6. 2006 (čj. 41 C 49/92-218 Městského soudu v Brně), vycházely z toho právního závěru, který byl zaujat již v předcházejícím zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 20. 7. 2004 (sp. zn. 21 Co 70/2003 Krajského soudu v Brně), jímž byl soud prvního stupně zavázán k tomu, aby „žalobci ještě splnili důkazní povinnost o tom, že nebyla za znárodněný podnik na Slovensku poskytnuta žádná náhrada“. To žalobci prokázali doložením dobrozdání Ministerstva financí ČR. V uváděném zrušovacím usnesení Krajského soudu v Brně z 28. 6. 2006 bylo pak také uloženo soudu prvního stupně, aby po zhodnocení všech provedených důkazů posoudil celou věc z hlediska ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/19991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se státního podniku tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 41 C 49/92 Městského soudu v Brně), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se státního podniku, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 3. 4. 2007 (sp. zn. 21 Co 440/2006 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Měl totiž za to, že měla-li v daném případě znárodněná továrna ve svém účetnictví dostatečné finanční prostředky k úhradě úvěrů věřiteli – Moravské bance, ale národní podniky, do nichž byla znárodněná továrna začleněna, neuhradily závazky peněžnímu ústavu, který úvěry poskytl, nýbrž je odvedly Fondu znárodněného hospodářství a závazky ve vztahu společníků podniku k bance nebyly uhrazeny, a to ani v rámci náhrady za znárodněnou továrnu, takže bankovní ústav uspokojil svoje pohledávky až v rámci soudní dražby nemovitosti původního vlastníka F. K., lze v tom spatřovat postižení vlastníka nemovitostí v důsledku protiprávního postupu vůči němu, k čemuž tu došlo, podle názoru odvolacího soudu, pro příslušnost tohoto původního vlastníka k majetkové skupině či vrstvě, z níž pocházel.
Žalovaný státní podnik naproti tomu v celém průběhu řízení (a to i v řízení dovolacím) zastával a zastává názor, že pokud bylo možné uplatňovat v souvislosti se znárodněním továrny bez náhrady nárok ohledně této skutečnosti, potom tu nelze uplatňovat nárok na vydání nemovitostí, které v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešly na stát protiprávním postupem, který by byl důsledkem politické perzekuce původního vlastníka, a to vzhledem k ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách přechodu majetku státu na jiné osoby.
V ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. je stanoveno, že v případech, když k odnětí vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanov rozhodnutí o privatizaci na základě privatizačního projektu, pokud se týká tohoto majetku.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo poukázáno (na str. 106 – 107 /240 – 241/) na to, že podle ustanovení §47 odst. 3, věta první, zákona č. 92/1991 Sb.
(ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) se na ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.; nárok podle ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. mohl být uplatněn i u právnické osoby, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) věc držela jen s výjimkami uvedenými v §4 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., a to výzvou k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru dovolávajícího se státního podniku
(v likvidaci), který vytýkal odvolacímu soudu, že si nesprávně vyložil přiměřenou aplikaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, třebaže tu odvolací soud tuto aplikaci i výklad uskutečnil shodně s citovaným právním závěrem ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovolatel tedy tvrdil že tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném jeho dovoláním, řešil otázku použití ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na daný případ v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. i zákona č. 87/1991 Sb.); dovolací soud s poukazem na citovanou uveřejněnou judikaturu, z níž vychází, v uvedeném smyslu názoru dovolatele nepřisvědčil.
V rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovolání dovolatele, nešlo také o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo shora uvedeno).
Nebyly proto u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se státní podnik (v likvidaci) nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalobcům nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě přednesy a vyjádření učiněná žalobci již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu