ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.462.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 462/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně O. Č. v P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. l. a s. ČR, s.p., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 251/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.10. 2004, č.j. 22 Co 1871/2004-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 9.9.2003 u Okresního soudu v Českém Krumlově domáhala se žalobkyně určení vlastnictví k nemovitostem blíže popsaným v petitu žaloby.
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.5.2004, č.j. 7 C 251/2003-36, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky tvořily součást přídělu č. 40 pro k.ú. M. a byly v rámci osidlovacího řízení přiděleny žalobkyni podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Dále vzal za prokázáno, že přídělová listina byla vydána podle upraveného přídělového plánu lesní půdy Ministerstvem zemědělství pod č.j. 103072/47-IX.-Z/23 ze dne 10.2.1948. Rovněž zjistil, že žalovaný je státním podnikem, založeným rozhodnutím Federálního ministerstva národní obrany, který s předmětnými pozemky hospodaří. Ze zakládací listiny Ministerstva obrany České republiky ze dne 1.12.2003 též zjistil, že zakladatelem žalovaného je Ministerstvo obrany ČR se sídlem v P., Pod Juliskou 5. Z vyjádření Újezdního úřadu Vojenského ú. B. ze dne 21.4.2004 vzal za prokázáno, že předmětné pozemky nejsou součástí vojenského újezdu. Zaujal názor, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě je dán tím, že pouze takovéto rozhodnutí je způsobilé pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovodil, že pasivní legitimace žalovaného vyplývá z ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. Dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky ve smyslu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně. Uzavřel, že za rozhodující je nutno považovat skutečnost, že ke dni novely zákona č. 172/1991 Sb. (tedy zákona č. 114/2000 Sb.) byly označené pozemky ve vlastnictví České republiky a do vlastnictví obce nepřecházejí podle ustanovení §1 nebo §2 zákona č. 172/1991 Sb.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.10.2004, č.j. 22 Co 1871/2004-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Dodal, že ustanovení §2a novelizovaného zákona č. 172/1991 Sb. znamená, že zde uvedené podmínky se váží k datu 1.7.2000 a nikoli ke dni účinnosti zákona č.172/1991 Sb., t.j. ke dni 24.5.1991. Podle odvolacího soudu článek II. zákona č. 114/2000 Sb. pouze připomíná, že předchozí ustanovení dopadají na přechod vlastnictví ze státu na obce a týká se jen těch věcí, které Česká republika vlastnila (bez ohledu na to, kdo byl jejich vlastníkem ke dni 24.5.1991) a vylučuje věci, které byly ke dni 24.5.1991 majetkem České republiky a v mezidobí je nabyly jiné osoby. Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky přechodu předmětných pozemků z majetku České republiky do vlastnictví žalobkyně podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 6.1.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, zejména pokud jde o výklad ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., respektive ustanovení §2a zákona č. 114/2000 Sb. Namítal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle §241a) odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a) odst. 2 písm. a) o.s.ř. Konstatoval, že není právní titul k tomu, aby žalobkyně byla povinna vydat předmětné nemovitosti. Podle dovolatele závěr, že ustanovení §2a zákona č. 172/1991 se týká jen majetku, který byl ve vlastnictví České republiky ke dni 24.5.1991 lze dovodit též z ustanovení článku II. zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., na základě něhož je zohledněna skutečnost, že v období od 24.5.1991 do 1.7.2000 mohlo dojít ke změně vlastníka majetku. Dále tvrdil, že nároky založené zákonem č. 114/2000 Sb. se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát. Namítal, že předmětný majetek nebyl ke dni 24.5.1991 ve vlastnictví České republiky, nýbrž federace, proto se vydání podle zákona č. 172/1991 Sb. nemůže uskutečnit. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Zákon č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb., a to mj. vložením ustanovení §2a, upravujícího další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Účelem tohoto ustanovení je též umožnit přechod nemovitosti ve vlastnictví ČR do vlastnictví obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy byl schválen pro obec jako přídělce přídělový plán (§2a odst. 1 písm. b/ cit. zák.), ale k přídělu – nebo k vydání přídělového plánu – došlo až po 31. 12. 1949 nebo k obojímu dokonce nedošlo vůbec (viz odst. 2 posledně zmíněného ustanovení). Další citovanou novelou připojené ustanovení §2b pak činí obce oprávněnými k nabytí vlastnictví v těch případech, kdy se podílely na vlastnictví lesních družstev k nemovitostem.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr, že v projednávané věci byly splněny podmínky přechodu předmětných pozemků z majetku České republiky do vlastnictví žalobkyně podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že v dané věci byl dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že podmínky přechodu nemovitosti z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce je nutno posuzovat ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 114/2000 Sb. k datu 1.7.2000.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalobkyni pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu