ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.692.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 692/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: A. E. H., B. A. H., a C. Ing. J. H., zastoupených advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 6/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 3/2001 (žalobců E. H., A. H. a Ing. J. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. Městu S., zastoupenému advokátkou, a 2. České republice – Městskému úřadu v J., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 6/2003, i usnesení Okresního soudu v Jičíně z 10. 9. 2002, čj. 5 C 3/2001-240.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, rozhodl Okresní soud v Jičíně usnesením z 10. 9. 2002, čj. 5 C 3/2001-240. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla žaloba žalobců odmítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Městu S. na náhradu nákladů řízení 5.029,40 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou - Okresním úřadem v J. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze 17. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 6/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Jičíně z 10. 9. 2002, čj. 5 C 3/2001-240, potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu ze 17. 1. 2003 (sp. zn. 25 Co 6/2003 Krajského soudu v Hradci Králové) rozhodl Nejvyšší soud usnesením z 27. 8. 2003, 28 Cdo 1449/2003, tak, že toto dovolání bylo odmítnuto; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení dovolacího.
K ústavní stížnosti E. H., A. H. a Ing. J. H. Ústavní soud ČR nálezem z 5. 8. 2004, II. ÚS 540/03, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 8. 2003, 28 Cdo 1449/2003, pro rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ve zbytku rozsahu byla ústavní stížnost odmítnuta (včetně návrhu na rozhodnutí o oprávněnosti nároku na náhradu škody majetkové újmy, způsobené rozhodnutími zúčastněných soudů jejich nedůvodným, nesprávným a zdlouhavým postupem v řízení).
Ústavní soud takto shledal ústavní stížnost stěžovatelů E. H., A. H. a Ing. J. H. zčásti důvodnou.
Ústavní soud ČR poukazoval na to, že rozhodnutím dovolacího soudu nebyla správně posouzena včasnost dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu ze 17. 1. 2003 (sp. zn. 25 Co 6/2003 Krajského soudu v Hradci Králové), které bylo doručeno žalobci Ing. J. H. dne 19. 2. 2003. Konec dvouměsíční lhůty pro podání dovolání tu tedy připadl v souladu s ustanovením §57 odst. 2 občanského soudního řádu na sobotu 19. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že dne 22. 4. 2003 bylo Velikonoční pondělí, za poslední den této lhůty je nutno posuzovat úterý 22. 4. 2003, kdy také dovolání žalobců bylo příslušnému okresnímu soudu doručeno faxovým podáním, doplněným dne 24. 4. 2003 podáním osobním, takže dovolání tu bylo podáno včas. Nesprávným posouzením stanovené lhůty k podání dovolání bylo tak zabráněno žalobcům v uplatnění práva a došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V dalším průběhu řízení o dovolání (po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR) tedy dovolací soud vycházel ze závěrů citovaného rozhodnutí Ústavního soudu ČR a posuzoval dovolání dovolatelů E. H., A. H. a Ing. J. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 6/2003, jako dovolání podané ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud odůvodňoval své rozhodnutí ze 17. 1. 2003, jímž potvrdil usnesení Okresního soudu v Jičíně z 10. 9. 2002, čj. 5 C 3/2001-240, tím, že soud prvního stupně měl splněn všechny předpoklady pro odmítnutí žaloby žalobců ve smyslu ustanovení §43 občanského soudního řádu. Poukazoval na to, že Krajský soud v Hradci Králové již ve svém usnesení z 11. 6. 2001, sp. zn. 17 Co 262/98, uvedl, že žaloba podaná v této právní věci k soudu prvního stupně dne 31. 3. 1992, doplněná podáním z 28. 11. 1995, je neurčitá. Odvolací soud měl za to, že „žaloba trpí vnitřním logickým rozporem, vyplývajícím z posouzení skutkové děje, vylíčeného žalobci, a naproti tomu s žalobním návrhem, a to v tom, čeho se žalobci žalobou domáhají. Ze žaloby není zřejmé, čeho se žalobci v tomto řízení vlastně domáhají, zda se tu má jednat o celou nemovitost, ve které jsou prostory určené k provozování restaurace, popřípadě i o zařízení nemovitosti. Není dále z žaloby patrno, v jakém rozsahu každý ze žalobců svůj nárok v tomto řízení uplatňuje“. Odvolací soud uložil již tehdy ve svém usnesení z 11. 6. 2001 soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění vytčených vad žaloby. Soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 občanského soudního řádu tedy vyzval svým usnesením z 19. 10. 2001 žalobce k odstranění vytčených vad žaloby ve lhůtě dvou měsíců s tím, že je zároveň poučil o možnosti odmítnutí žaloby pro případ neodstranění vad. Toto usnesení bylo zástupci žalobkyň E. H. a A. H. a zároveň žalobci Ing. J. H. doručeno 12. 1. 2002. Na toto usnesení ve stanovené lhůtě žalobci reagovali svým podáním z 12. 2. 2002, ve kterém upozornili, že v průběhu řízení zemřel původní žalobce V. H. a že doposud není vyřešeno, kdo a v jakém rozsahu nabyl práva zemřelého žalobce, o něž jde v tomto řízení.
Odvolací soud měl však i v dalším průběhu řízení za to, že žaloba žalobců trpí vadami (měl za to, že tuto skutečnost ostatně žalobci sami nezpochybňují), přičemž nedostatky žaloby žalobců v daném případě brání dalšímu pokračování v řízení. Vady žaloby žalobců ve stanovené dvouměsíční lhůtě žalobci neodstranili a byli soudem prvního soudu v jeho výzvě poučeni o možnosti odmítnutí jejich žaloby v dosavadním znění. Odvolací soud ještě poukazoval na to, že z usnesení Okresního soudu v Jičíně z 21. 6. 1996, čj. D 1575/94-39, vyplývalo, že dědici po zemřelém žalobci V. H. jsou žalobci E. H., A. H. a Ing. J. H., takže soud prvního stupně nepochybil, pokud podle ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu považoval uvedené stávající žalobce za právní nástupce zemřelého žalobce V. H. a pokud s nimi jako s takovými pokračoval v řízení.
Dovolatelé ve svém dovolání proti usnesení Krajského soud v Hradci Králové ze 17. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 6/2003, navrhovali, aby dovolací soud zrušil toto usnesení odvolacího soudu i usnesení Okresního soudu v Jičíně z 10. 9. 2002, čj. 5 C 3/2001-240 a aby věc byla vrácena Okresnímu soud v Jičíně k dalšímu řízení. Dovolatel měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu a jako odvolací důvody uváděli, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé měli za to, že na daný případ se vztahuje ustanovení §221 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně. Měli rovněž za to, že na daný případ se vztahovalo ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu, že totiž ztratil-li účastník řízení po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení pokračovat a není-li to možné, rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno.
V daném případě totiž, zdůrazňovali dovolatelé, v průběhu řízení ztratili původní žalobci způsobilost být účastníkem řízení, když žalobce V. H. zemřel 11. 12. 1994 a žalobkyně M. H. dne 9. 5. 1998. Dovolatelé byli toho názoru, že o tom, kdo a jakým podílem nastupuje v daném případě do práv a povinností po zemřelém V. H., nebylo rozhodnuto, když z usnesení Okresního soudu v Jičíně z 21. 6. 1996, čj. D 157/94, vydaného v řízení o dědictví, vyplývá jen, že práva a povinnosti po zemřelém žalobci V. H. ze žaloby (podané u Okresního soud v Jičíně) nebyla do řízení o dědictví zahrnuta a soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je neobsahuje. Podle názoru dovolatelů je tu neodstraněna překážka řízení, jejíž odstranění bylo však soudu prvního stupně uloženo usnesení, Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 340/96. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že „teprve s právní mocí rozhodnutí soudu o dodatečném řízení o dědictví je možnost spojit počátek lhůty, kterou soud žalobcům stanovil ve výzvě“ z 19. 10. 2001 podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, aby opravili a doplnili žalobu podle pokynu soudu (obsahujícího i pokyn, že je nezbytné, aby žalobci v žalobě uvedli v jakém rozsahu každý ze žalobců žalobou uplatněné nároky požaduje). Za těchto okolností žalobci očekávali, že soud prvního stupně rozhodně usnesením podle ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu o tom, s kým bude v řízení pokračováno po zemřelém žalobci V. H. „To se však nestalo a soud bez nařízení jednání rozhodl usnesením Okresního soudu v Jičíně z 10. 9. 2002, čj. 5 C 3/2001-240, že se návrh žalobců odmítá“.
Dovolatelé poukazovali dále na to, že odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení ze 17. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 6/2003, uvedl jako žalovaného namísto „České republiky - Okresního úřadu v J.“ nově „Českou republiku - Městský úřad v J.“, když o tom nerozhodl usnesením. Kromě tohoto nedostatku v rozhodnutí odvolacího soudu mají dovolatelé za to, že odvolací soud se „věcnou správností odvoláním napadeného rozhodnutí o odmítnutí žaloby fakticky nezabýval“. Nebyl vzat zřetel na to, že v řízení u soud prvního stupně nebyla dosud vyřešena pro další řízení důležitá předběžná otázka, kdo byl v daném případě skutečným vlastníkem nemovitosti čp. 219 v katastrálním území S., když tu k přechodu vlastnictví na Město S. nedošlo a dojít ani nemohlo.
Posléze byli dovolatelé toho názoru, že v této restituční věci stejně jako v ostatních věcech tohoto druhu vystupuje do popředí poučovací povinnost soudu podle ustanovení §5 občanského soudního řádu. „Jestliže soud poučí účastníky nepříliš jasným a proto zavádějícím způsobem, dochází ze zmaření možnosti meritorního projednání restitučního nároku, což v konečných důsledcích vede k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Dovolací soud pokračoval v řízení o tomto dovolání dovolatelů po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 8. 2004, II. ÚS 540/03, a v tomto dalším řízení byl vázán právními názory, vyjádřenými v tomto zrušovacím nálezu (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a pro informaci soudů otištěný i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 149-151 /259-261/).
Bylo třeba vzít na zřeteli zejména na to, že Ústavní soud ČR zdůraznil výrokem svého zrušovacího nálezu právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; v této souvislosti bylo pak také Ústavním soudem ČR uváděno, že dovolací soud bude v uvedeném smyslu o dovolání dovolatelů rozhodovat. Proto bylo nutno zaměřit pozornost při posuzování opodstatněnosti dovolání dovolatelů (přípustného podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu) jmenovitě z toho hlediska, zda rozhodnutí odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) vycházelo ze skutkového zjištění jež má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Významné tu bylo v této souvislosti i to, zda soud prvního stupně ve své výzvě k upřesnění a doplnění žaloby žalobců postupoval důsledně podle ustanovení §5 občanského soudního řádu co do náležitostí poučení v tom smyslu, jak má být žaloba žalobců upřesněna nebo doplněna; v tomto smyslu lze přisvědčit názoru dovolatelů, že toto poučení ze strany soudu prvního stupně nebylo úplné a zcela instruktivní, zvláště když šlo o účastníky, kteří nebyli v řízení zastupováni advokátem, a šlo o právní věc, v níž byl uplatněn nárok o více složkách, týkajících se, jak uváděl i odvolací soud v usnesení z 11. 6. 2001, sp. zn. 17 Co 262/98, „prostor, ve kterých se provozuje restaurace, i zařízení restaurace, a případně i celé nemovitosti“. Odvolací soud ve svém zmíněném usnesení i upozorňoval na to, že je třeba postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu zejména odstranit to, že žaloba žalobců „trpí vnitřním logickým rozporem, vyplývajícím z porovnání skutkového děje, vylíčeného žalobci a žalobního nároku, takže není zřejmé, čeho se v tomto řízení žalobci domáhají, zda se tu má jednat o prostory, v nichž se provozuje restaurace, či zda se má jednat o celou nemovitost, ve které jsou tyto prostory, určené k provozování restaurace, umístěny, či zda se má jednat o vydání původního zařízení restaurace, popřípadě celé nemovitosti, jakož o zařízení restaurace; nebylo také patrno, v jakém rozsahu každý ze žalobců svůj nárok v tomto řízení uplatňuje“.
Těmto uvedeným okolnostem nebylo zcela odpovídající poučení obsažené ve výzvě soudu podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu k opravě žaloby „podle pokynu zde uvedených“, jak to soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl. Odvolací soud pak tento nedostatek neodstranil a měl za to, že „soud prvního stupně měl splněny všechny předpoklady pro odmítnutí žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu“.
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že potvrzující usnesení odvolacího soudu nelze pokládat za zcela správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu ke zrušení usnesení odvolacího soudu, a to usnesením dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a přikročí k vydání nové výzvy žalobcům podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu k opravě a doplnění žaloby ze strany žalobců, kteří jsou nyní v řízení již i zastoupení advokátem, což realizaci výzvy soudu nepochybně usnadní); v této výzvě půjde o zevrubnější a širší vysvětlení (poučení) způsobu a rozsahu upřesnění i doplnění žaloby, které soud pokládá za potřebné, aby bylo možné přistoupit k jejímu věcnému projednání. Lze mít za to, že touto dokonalejší a srozumitelnější výzvou (s konkrétnějším poučením) bude dosaženo Ústavním soudem ČR v jeho nálezu z 5. 8. 2004 připomenuté základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení pamatováno i na náklady řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu