ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.708.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 708/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalovaným 1/ L. Č., zastoupenému advokátkou, 2/ P. K., o 163.272,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 211/99, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2005, č.j. 30 Co 173/2005-362, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 11. 2004, č.j. 10 C 211/99-343, ve vyhovujícím meritorním výroku, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 163.272,40 Kč a náklady řízení ve výši 6.531,- Kč; proti druhému žalovanému byla žaloba zamítnuta, aniž by byl tento výrok napaden odvoláním. Žádnému ze zbylých účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával věc, v níž šlo o zaplacení nájemného k nebytovým prostorům za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 1997, včetně záloh za služby a náhrady za spotřebovanou el. energii (dále jen „nájemné“). Mělo se tak stát na základě smlouvy o nájmu přízemí objektu č. 2 Stará hala v P., Voctářova 3, uzavřené dne 24. 3. 1993 mezi Č. l., a. s., jako pronajímatelem a prvním žalovaným jako nájemcem. Dne 27. 6. 1996 byla uzavřena kupní smlouva mezi předchozím pronajímatelem jako prodávajícím a I. a p. b., a. s., jako kupujícím. Téhož dne byla sjednána i nájemní smlouva ohledně předmětných nebytových prostor (na dobu určitou do 31. 12. 1997), kterou na straně nájemce podepsal první žalovaný. V mezidobí přitom došlo v rámci nájmu dne 18. 4. 1996 ke sjednání dodatku č. 7 k původní nájemní smlouvě, a sice dodatku označujícího druhého žalovaného jako (zřejmě nového) nájemce a prvního žalovaného jako podnájemce. Nebytové prostory byly užívány do konce roku 1997. Dne 19. 6. 2000 byla mezi Č. o. b., a. s., a I. a p.b., a. s., uzavřena smlouva o prodeji podniku ve prospěch prvně jmenované společnosti. Odvolací soud z toho dovodil aktivní věcnou legitimaci nynější žalobkyně a současně shledal neplatnost výše zmíněného dodatku č. 7, neboť občanský zákoník ani zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neumožňují přistoupení či nástupnictví další fyzické osoby do nájemního vztahu tímto způsobem. Měl být ukončen dosavadní nájem a sjednán nový s druhým žalovaným. Za neplatnou nutno považovat i další smlouvu – označenou jako nájemní – z 27. 6. 1997, neboť k jejímu sjednání došlo za situace, kdy trval nájemní vztah založený smlouvou ze dne 24. 3. 1993, k jeho ukončení nedošlo a text nové smlouvy, podepsané tentokrát jen prvním žalovaným, neřeší řádně její vztah ke smlouvě předchozí. První žalovaný, jako osoba zavázaná ze smlouvy původní, byl tedy povinen uhradit pronajímateli resp. jeho právnímu nástupci nájemné za tu dobu do konce roku 1997, za kterou prostory skutečně užíval a za níž bylo nájemné vyúčtováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý žalovaný dovolání, v němž namítal zejména platnost dodatku č. 7 k nájemní smlouvě. Ten je podle dovolatele nutno posuzovat v souvislosti s dohodou obou žalovaných ze dne 13. 3. 1996, která byla oznámena tehdejšímu pronajímateli, a podle níž pronajímatel, nadále také s P. K. jednající, akceptoval změnu v osobě nájemce. To vše v rámci smluvní volnosti, opřené o jím citovaná ustanovení občanského i obchodního zákoníku. Proto měl být pasivně věcně legitimován nikoli on, ale druhý žalovaný; otázce právní úpravy či způsobu změny v osobě nájemce přičítal navíc dovolatel zásadní důležitost. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě k němu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud usnesením ze dne 5. 4. 2004 zrušil celý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v rozsudku následujícím, a věc vrátil tomuto soudu se závazným a odlišným právním názorem. Tvrzení dovolatele odpovídají dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávnému právnímu posouzení věci.
Dovolání není opodstatněné.
Pro právní posouzení věci dovolacím soudem je rozhodný obsah dodatku č. 7 ze dne 18. 4. 1996; smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 24. 3. 1993 je totiž nepochybně platným základem nájemního vztahu. Jestliže v tomto dodatku došlo, bez jakéhokoli bližšího vysvětlení, k označení druhého žalovaného jako nájemce a prvního jako podnájemce, pak toto znění nemůže obstát. Je zcela neurčité ve smyslu §37 odst. 1 o. z., není ani platným ujednáním o případné změně v osobě dlužníka podle §§531, 532 o. z. (viz podrobná analýza odvolacího soudu), a nemohlo tedy navodit stav, za něhož by na místo dosavadního nájemce nastoupil nový.
Na právním setrvání prvního žalovaného v nájemním vztahu pak nic nezměnila ani další úmluva stran z 27. 6. 1997; z ní lze považovat za relevantní pouze časovou limitaci nájemního vztahu do konce roku 1997, takže po právní stránce jde, při výkladové extenzi, o změnu v obsahu závazku v rámci částečně platného ujednání stran (§516 odst. 1, §41 o. z.). Nájemcem, a zároveň i jediným pasivně věcně legitimovaným v řízení o zbylé dlužné nájemné do konce roku 1997, tak zůstal první ze žalovaných.
Dovolací důvod tedy nebyl naplněn a nedošlo ani k procesnímu pochybení odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto dospěl k závěru o správnosti rozsudku odvolacího soudu a dovolání prvního žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalující protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu