ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.715.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 715/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky K. F., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 63/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 148/2000 (žalobkyně K. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání obou dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 11. 1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 8. 2003, čj. 15 C 148/2000-279. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku jednu ideální čtvrtinu nemovitosti – pozemku parc. č. 616 (o výměře 28 m2), pozemku parc. č. 617 (o výměře 935 m2), objektu bydlení bez popisného čísla na pozemku parc. č. 616 a domu čp. 598 na pozemku parc. č. 617 v katastrálním území S. m. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 412 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P. – m. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta, pokud se jí žalobkyně domáhala vydání další ideální čtvrtiny týchž nemovitostí. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že na jejich úhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.
O odvolání žalobkyně i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 63/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně a žalovaného nebyla shledána důvodnými. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně vycházel při svém rozhodování ze závěrů obsažených jednak v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 10. 1999, 2 Cdo 1643/97, a jednak z usnesení městského soudu v Praze z 28. 3. 2000, sp. zn. 16 Co 35/2000, které byly vydány v předchozím průběhu řízení v této právní věci; ve smyslu závěrů těchto rozhodnutí soud prvního stupně doplnil již provedené dokazování, úplně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho i správné posouzení věci.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně (jako dcera původního spoluvlastníka nemovitostí prof. MUDr. K. H.), uplatnila nárok na vydání nemovitostí, uvedených v její žalobě, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale její žaloba byla původně zamítnuta, protože žalobkyně nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Možnost uplatnit tento svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. se jí znovu otevřela po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. (kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR pro oprávněné osoby), a to dnem účinnosti tohoto nálezu (tj. dnem 1. 11. 1994), ale v té době byly již žalobkyní požadované nemovitosti vydány povinnou osobou žalovanému (jako synovci původního vlastníka nemovitostí). Proti němu se žalobkyně mohla domáhat vydání věci podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. až ode dne účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. (tedy od 15. 1. 1997), jímž by byla zrušena část právní úpravy (v §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), týkající se lhůty k uplatnění nároku vůči již uspokojeným oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně poukazoval na to, že „v době, kdy žalovaný Ing. K. H. daroval svému synovi K. H. K. a dceři D. S. ideální polovinu nemovitostí (uváděných v žalobě žalobkyně) nebyl ještě účinný žádný z uvedených ústavních nálezů, takže je nebylo možné obejít a soud prvního stupně tedy správně dovodil, že darovací smlouvy tu nejsou z tohoto důvodu neplatné.“ Žalobkyně se tedy mohla podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. domáhat vydání pouze té části nemovitostí, kterou má žalovaný dosud ve svém vlastnictví (když ze sporných nemovitostí získal ¼ jako oprávněná osoba podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a ½ jako oprávněná osoba podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., takže se stal vlastníkem ¾ těchto nemovitostí a po převodu jejich ½ na své děti mu zůstala jedna ideální čtvrtina nemovitostí). Odvolací soud proto dospěl k výslednému právnímu závěru, že je-li žalovaný dosud vlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí a žalobkyně by měla jako oprávněná osoba vůči němu nárok podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. na vydání ½ nemovitostí, je tu možné žalobě žalobkyně vyhovět jen co do této jedné ideální čtvrtiny nemovitostí a co do zbytku žalobního návrhu bylo nutno žalobu žalobkyně zamítnout, jak to správně usoudil i soud prvního stupně.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který předložil plnou moc od žalobkyně, dne 6. 12. 2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 31. 1. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí její žaloby co do vydání další ideální čtvrtiny nemovitostí, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné (podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především zdůrazňovala nesprávnost závěru odvolacího soudu o platnosti darovacích smluv z 9. 9. 1994, uzavřených mezi žalovaným a jeho dvěma dětmi o darování jedné ideální poloviny nemovitostí, když tu údajně nedošlo k obcházení nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1994 Sb., což odvolací soud odůvodňoval tím, že tyto nálezy nebyly v době uzavření darovacích smluv ještě účinné. Podle názoru dovolatelky je však „existence zákona dána od okamžiku jeho platnosti, nikoli jeho účinností; existence normy se však odvíjí od její platnosti“. Dovolatelka je přesvědčena, že za situace, kdy již byl znám nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., rušící podmínku trvalého pobytu na území ČR k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., a kdy tedy žalovaný vzhledem k okolnostem dané právní věci věděl, že jím získané předmětné nemovitosti bude žalobkyně nárokovat, šlo tu o zjevné obcházení zákona v rozporu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku) v úmyslu vyhnout se povinnosti vydat nemovitosti v budoucnu žalobkyni; přitom šlo právě o darování ideální poloviny nemovitostí, k níž byla oprávněnou osobou žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena, že tu šlo u ní o „právo legitimního očekávání“ podle nálezů č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb., a takové právo bylo předmětem nedílné ochrany jejich majetkových práv.
Dovolatelka dále namítala, že i podle smluv, uzavřených žalovaným 9. 9. 1994 s obdarovanými D. S. a K. H. K., byl soudy obou stupňů nesprávně určen rozsah vlastnického práva, které žalovaný těmito smlouvami převedl na obdarované. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že podle znění těchto smluv převedl žalovaný na uvedené obdarované pouze ¼ ze svých ¾ nemovitostí (tj. domu č. 598 a pozemků parc. č. 616 a 617 v katastrálním území S. m. /obec P./), tj. vlastnických práv k nemovitostem v rozsahu 3/16 ve vztahu k celku; dále podle znění těchto darovacích smluv nedošlo vůbec k darování objektu bydlení bez čísla popisného, stojícího na pozemku parc. č. 616, který ve smlouvách z 9. 9. 1964 není uveden. Soudy obou stupňů totiž, podle názoru dovolatelky, vycházely jen ze stavu vlastnických práv podle zápisů v katastru nemovitostí a již se nezabývaly skutečným projevem vůle, zachyceným v těchto smlouvách. V důsledku tohoto nesprávného postupu, uváděla dovolatelka, byla zkrácena na svých právech, když jí byl takto přiznán nárok v omezeném rozsahu, než by jí náležel.
Rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 13 Co 63/2004 Městského soudu v Praze) byl doručen dne 13. 12. 2004 i advokátu, který v řízení zastupoval žalovaného. Dovolání ze strany žalovaného bylo pak předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 4. 2. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 13 Co 63/2004 Městského soudu v Praze), pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený I.) o vyhovění žalobnímu návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému vydat jí ¼ v žalobě uváděných nemovitostí. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Z dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel Ing. K. H. především zdůrazňoval důležitost posouzení „otázky ztotožnění věci, která mu byla vydána povinnou osobou jako osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb. a věci, která mu byla vydána povinnou osobou jako osobě oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb.“. V rozsudku odvolacího soudu z 13. 10. 2004, napadeném jeho dovoláním, nebylo blíže specifikováno“ o jakou ideální jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí se v těchto případech jedná“. Vadnost tohoto postupu odvolacího soudu znamená, že v tomto řízení soudy obešly zásadní právní otázku v této právní věci, kterou je, podle názoru dovolatele, „řešení vzniklé situace z pohledu možnosti vyhovění žalobě žalobkyně podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, kdy podle zákona má žalobkyně nárok na vydání toho, co žalovaný nabyl jako restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., ale za podmínky, že tuto věc stále vlastní, když přitom nemůže mít žalobkyně nárok na ideální ¼ předmětných nemovitostí, které nabyl podle zákona č. 403/1990 Sb. Žalovaný v rámci své obrany proto namítal v tomto řízení, že tu nedošlo k rozlišitelnosti ideálních podílů na předmětných nemovitostech jako věcí, jejichž částí se žalobkyně domáhá, takže v tomto smyslu namítal nemožnost vyhovět žalobě žalobkyně. V době rozhodování soudů v této právní věci (v níž i soud prvního stupně rozhodoval až 5. 8. 2003) byl žalovaný již jen vlastníkem ideální ¼ předmětných nemovitostí, a to právě té ideální čtvrtiny, kterou žalovaný nabyl na základě dohody o vydání věcí, uzavřené s povinnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb. Dovolatel má tedy za to, že ve skutečnosti mu soud uložil povinnost vydat ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí, kterou nabyl na základě dohody o vydání věcí, uzavřené nikoli podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle zákona č. 403/1990 Sb., takže vydání toho, co žalobkyně požaduje podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je tu nepřípustné; žalobkyně totiž, podle názoru dovolatele, může požadovat vydání jen toho, co žalovaný obdržel jako restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., tedy jen to, na co měl či má žalovaný nárok podle tohoto zákona; nárok na vydání nemovitostí je tu totiž legitimován speciální úpravou podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Identifikace žalovanému vydaného podílu tu může činit obtíže, ale dovolatel má za to, že na právní podstatě to nic nemění; s poukazem na ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. lze požadovat jen vydání věci, která byla vydána v tomto režimu a nikoli v režimu zákona č. 403/1990 Sb. Tím, že část věcí byla vydána v režimu zákona č. 403/1990 Sb. a část věcí v režimu zákona č. 87/1991 Sb., dochází, podle názoru dovolatele k jakémusi smísení vydávacích titulů, respektive režimů, upravujících nároky dalších oprávněných osob. Nárok podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 je, podle názoru dovolatele, „speciálním titulem, založeným citovaným ustanovením a jedině ve vztahu k věci, která byla vydána v režimu zákona č. 87/1991 Sb.“.
Dovolatel posléze uváděl, že nesouhlasí s tím, co uváděly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, že totiž žalobkyně neměla trvalé bydliště v České republice (v celé tehdejší ČSFR) v době před 1. 10. 1991, když totiž tvrzení o tom, že žalobkyně neměla v době před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. trvalý pobyt na území ČR, není založeno na žádných důkazech, ale na hodnocení soudu. Podle názoru dovolatele žalobkyně měla možnost svá práva uplatnit v době před účinností uvedeného nálezu a v té době byla i vnímána jako oprávněná osoba, splňujících všechny požadavky zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně je, podle názoru dovolatele, ojedinělým případem restituenta, který využil svého práva na vydání majetku jak podle zákona č. 87/1991 Sb. v původním znění, tak podle tohoto zákona poté, kdy byl upraven uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR.
Přípustnost dovolání žalobkyně a i žalovaného bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešíl-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu v této právní věci, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004 (sp. zn. 13 Co 63/2004 Městského soudu v Praze, vydaném ve věci sp. zn. 15 C 148/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1), proti němuž směřují dovolání obou dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláními dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004 posoudil projednávanou právní věc, jak vyplývalo z odůvodnění tohoto rozsudku, zejména podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc podle tohoto zákona povinnou osobou již vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve stanovené lhůtě nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Věcí, která má být vydána (§5 zákona č. 87/1991 Sb.), je i spoluvlastnický podíl na věci; oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit nárok na vydání spoluvlastnického podílu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 10. 1999, 2 Cdon 1645/97, vydaném o dovolání podaném v téže právní věci (sp. zn. 15 C 148/2000, dříve 17 C 148/94 Obvodního soudu pro Prahu 1) v dřívějším průběhu řízení, byl zaujat právní názor: Pokud žalovaný se stal spoluvlastníkem části nemovitostí, vyjádřené ve vztahu k celku nemovitostí ideálním ¾, a pokud z tohoto podílu převedl část na třetí osoby, je jen otázkou oprávněnosti nároku podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vydání té části nemovitosti – toho podílu, který mu zůstal. Žalovaný po převodu menší části z jemu vydané části nemovitostí zbývající část nemovitostí vlastní a je povinen ji vydat za splnění podmínek uvedených v §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Smlouvy o převodu věcí, uzavřené mezi uspokojenou oprávněnou osobou a třetí osobou, nelze považovat za smlouvy uzavřené osobou, která převádí více práv než sama má, tj. uzavřenou v rozporu se zákonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
Z citovaného právního názoru dovolacího soudu, obsaženého v rozhodnutí, jímž bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a jímž byly soudy obou stupňů vázány (ve smyslu ustanovení §243d a §226 občanského soudního řádu), odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, vycházel, když také v dalším průběhu řízení nevyplynuly z výsledků řízení nově zjištěné skutečnosti a okolnosti ohledně toho, zda tu žalovaný převáděl nemovitosti z toho důvodu, že už o ně nebyl s to se starat, anebo zda jednáním zcizujícím majetek sledoval vyloučení možnosti uplatnění nároku žalobkyní jako osobou, která v předcházejícím období nemohla uplatnit nárok před zrušením podmínky trvalého pobytu na území České republiky (jak to dovolatelka K. F. nyní zdůrazňovala ve svém dovolání s poukazem na nález Ústavního soudu ČR, I ÚS 642/02, uveřejněný pod č. 79 ve svazku č. 33 Sbírky nálezů Ústavního soudu ČR).
Je třeba i zároveň konstatovat, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při získávání podkladů pro aplikaci a výklad ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě nepostupoval ani v rozporu s tím, co je pro praxi soudů vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které podle §132 občanského soudního řádu soudům náleží ve smyslu procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. K tomu lze ještě dodat, že v dovolacím řízení provádí dovolací soud dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 občanského soudního řádu), je-li dovolání přípustné (srov. §243a odst. 2 občanského soudního řádu).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání, což je prioritní v dovolacím řízení, dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláními dovolatelů, řešil otázku aplikace a interpretace ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu), a to zejména takovou interpretací, jež by se zásadním způsobem odlišovala od již citovaných publikovaných právních závěrů dovolacího soudu (zaujatých v rozhodování tohoto soudu, jak to má rovněž na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu) i Ústavního soudu ČR. A protože, jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004, napadeném dovoláními dovolatelů, neřešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelky K. F. i u dovolání dovolatele Ing. K. H. shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí dovolání obou dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného podle citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i podle jiných ustanovení téhož právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Žádný z dovolatelů nebyl v řízení o dovolání úspěšný a proto nemají oba právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu