ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.827.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 827/2005-250
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně N. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. m. K., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem, o určení právních vztahů a skutečností, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 92/97, o dovolání žalovaného a žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, takto:
I. Dovolání žalovaného a žalobkyně do výroku I., II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, se zamítá.
II. Dovolání žalobkyně výroku III., IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 23.5.1997 u Okresního soudu v Kladně domáhala se žalobkyně určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešla na základě zákona č. 172/1991 Sb. předmětná nemovitost, a že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.11.1997, č.j. 10 C 92/97-20, zamítl žalobu v původním znění. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23.6.1999, č.j. 24 Co 56/98-64, v odstavci I. připustil změnu žalobního návrhu pod bodem II. na určení, že vlastnicí stavební parcely č. 2571 s domem čp. 2313 v k.ú. a obci K. je Česká republika – Nemocnice K. Současně v odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že ve smyslu dekretu prezidenta republiky, zákona č. 128/1946 Sb. a zákona č. 79/1948 Sb. nedocházelo k obnovení vlastnických práv původního vlastníka přímo ze zákona, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, případně jiné skutečnosti. Odvolací soud proto považoval za rozhodné, kdy bylo vlastnické právo Obce města K. zapsáno do pozemkové knihy na základě tzv. restituční dohody. V této souvislosti odvolací soud připomněl znění §1 odst. 2 dekretu prezidenta publiky č. 5/1945 Sb., podle něhož uplatnění nároků plynoucích z tohoto zákonného ustanovení bude upraveno zvláštním dekretem. Tímto zvláštním předpisem se stal zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti i z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle §4 citovaného zákona nárok spočívající mimo jiné ve vrácení věci (práva) - §6 odst. 1 – příslušel tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově právním jednání byl poškozen proti tomu, kdo věci (práva) neplatným převodem nabyl nebo kdo měl z jiného neplatného majetkově- právního jednání prospěch, při stanovení řady výjimek. Nárok se ve smyslu §8 promlčoval ve třech letech od účinnosti zákona, uplatňoval se u soudu (§10). Připouštěla se možnost uzavření soudní i mimosoudní dohody, která ke své účinnosti vyžadovala souhlasu příslušného Fondu národní obnovy (§11 odst. 1 ve znění zákona č. 79/1948 Sb.). K provedení nároku bylo zapotřebí zápisu v knihovních vložkách (§12 zákona). Pokud zmíněná ustanovení hovoří o neplatnosti, nešlo o neplatnost absolutní, když k obnovení vlastnického práva původního vlastníka nedocházelo přímo ze zákona proto, že by právní úkony podřaditelné podle §1 odst. 1 dekretu byly absolutně neplatné, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, případně jiné skutečnosti poté, co byl nárok uplatněn. Tato možnost byla časově omezena. Právní poměr založený právním úkonem tak trval, dokud právní jednání, na jehož základě došlo k jeho založení, nebyl prohlášen ze neplatný.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 23.5.2000, č.j. 10 C 92/97-92, žalobu v původním znění opět v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud nato usnesením ze dne 30.1.2001, č.j. 24 Co 484/2000 - 114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud připomněl znění §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož státní příspěvkové organizace jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem státu (§8 zákona). Přitom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem státu podle §9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Podle §9 odst. 1 zákona hospodaření s určitým majetkem přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Není-li dále stanoveno jinak, příslušná organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby podle tohoto zákona. S odkazem na tato ustanovení dovodil věcnou legitimaci žalobkyně k uplatnění žaloby na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu (resp. že nepřešly do vlastnictví žalovaného. Soudu prvního stupně pak uložil zkoumat další z předpokladů §80 písm. c), totiž existenci naléhavého právního zájmu.
Ve vztahu k návrhu na určení, že žalobkyni svědčí právo hospodaření k předmětným nemovitostem uvedl odvolací soud, že toto rozšíření odpovídá ustálené judikatuře (R 3/97), podle níž může organizace hospodařící s majetkem státu se domáhat právě tohoto určení namísto určení, že vlastníkem tohoto majetku je stát. Rovněž v tomto směru dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni svědčí věcná legitimace domáhat se takovéhoto určení. Otázku naléhavého právního zájmu na tomto určení je pak třeba posuzovat předem z hlediska účelu, pro který se žalobkyně tohoto určení domáhá, a to z toho hlediska, zda by tento účel nemohl být dosažen spíše podáním jiné žaloby. Ve zbývajících výrocích zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17.3.2004, č.j. 10 C 92/97-182, v odstavci I. zamítl žalobu na určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešla na základě zákona č. 172/1991 Sb. parcela č. 2571 s domem č.p. 2313 v katastrálním území a obci K. Současně v odstavci II. určil, že vlastníkem výše uvedené nemovitost je Středočeský kraj - Nemocnice K. V odstavci III. zamítl žalobu na určení, že dohoda o vydání nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb., uzavřená mezi účastníky dne 30.1.1996, jejímž předmětem byla předmětná parcela, je neplatná. Zamítl žalobu na určení, že žalobkyni náleží právo správy k výše uvedené nemovitosti (odst. IV výroku).
Vzal za prokázané, že žalobkyně je příspěvkovou organizací Středočeského kraje, přičemž ze zákona má vlastní právní subjektivitu. Dále vzal za prokázané, že dne 27.8.1948 byla mezi Okresním národním výborem v K. v zastoupení Autonomního okresu K. a Obcí K. uzavřena tzv. restituční dohoda, na základě které byly předmětné nemovitosti vráceny Obci města K., jež je převzala do svého vlastnictví, přičemž tato dohoda byla schválena radou Okresního národního výboru na schůzi konané dne 15.12.1948. Dále zjistil, že dne 27.7.1944 byly na základě trhové smlouvy předmětné nemovitosti prodány obcí K., zastoupenou protektorátním reprezentantem veřejné moci autonomnímu okresu K. Vzal též za prokázané, že výše uvedená tzv. restituční dohoda byla zapsána do pozemkové knihy dne 19.1.1950.
Vyslovil závěr, podle něhož ve smyslu zákona č. 946/1811 ř.z., Obecného občanského zákoníku právní předchůdce žalovaného nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a tyto nemovitosti nabyl do svého vlastnictví teprve dne 19.1.1950. Předmětné nemovitosti nesplňovaly podmínky pro jejich přechod z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Dohoda o vydání nemovitosti ze dne 30.1.1996 byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., proto je ve smyslu ustanovení §39 o.z. absolutně neplatná. Uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešly na základě zákona č. 172/1991 Sb. předmětné nemovitosti a na určení, že dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi účastníky dne 30.1.1996, je neplatná.
Vyslovil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem nemovitostí je Středočeský kraj – Nemocnice K., jíž tyto nemovitosti byly zřizovací listinou svěřeny do správy, nenáleží jí však právo správy k předmětným nemovitostem.
K odvolání žalobkyně, žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.10.2004, č.j. 24 Co 329/2004-224, změnil v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že žalovaný od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. není vlastníkem nemovitosti, blíže popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu a současně v odstavci II. ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastníkem předmětné nemovitost je Středočeský kraj – Nemocnice K.. Dále v odstavci III. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že obsahem tzv. restituční dohody je projev vůle Okresního národního výboru v K. zastupujícího autonomní okres K. vrátit mimo jiné i předmětné nemovitosti obci města K. a projev obce vůle města K. tyto nemovitosti převzít. Dále vzal za prokázané, že obě strany trhovou smlouvu ze dne 27.7.1944 považovaly za neplatnou, uzavřenou v neprospěch prodávajícího a to pod tlakem okupace a tato dohoda byla schválena dne 6.12.1949 Fondem národní obnovy v Praze. Dále vzal za prokázané, že dne 19.1.1950 byl podle restituční dohody ze dne 27.8.1948 učiněn zápis zrušení (extabulace) neplatného vkladu vlastnického práva pro autonomní okres K. mimo jiné i k předmětným nemovitostem pro obec horního města K. Dovodil, že mezi obcí města K. a autonomním okresem K. byla uzavřena mimosoudní dohoda o vrácení mimo jiné i sporných nemovitostí obci města K., a to podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. Podle odvolacího soudu žalobkyně není oprávněna vlastním jménem ani jménem Středočeského kraje domáhat se určení vlastnického práva Středočeského kraje k předmětným nemovitostem, nemá proto ani naléhavý právní zájem na tomto určení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 3/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Uzavřel, že vlastnické právo oprávněné osoby podle zákona č. 128/1946 Sb. se k nemovitostem obnovovalo až od vkladu zrušení neplatného vkladu vlastnického práva osoby povinné. Zaujal názor, že ke dni 31.12.1949 obec horního města K. předmětné nemovitosti nevlastnila, neboť ke vkladu zrušení neplatného vkladu vlastnického práva pro autonomní okres Kladno a k obnovení vlastnického práva pro obec horního města K. došlo dne 19.1.1950. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného nedošlo ani z jiného právního důvodu, kterým nemůže být ani dohoda o vydání nemovitostí podle zákona č. 172/1991 Sb. ze dne 30.1.1996. Konstatoval, že svým obsahem nejde o projev vůle smluvně převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného, nýbrž se jedná o písemné vyjádření oboustranné akceptace přechodu vlastnického práva na žalovaného z důvodu podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podal žalovaný dne 16.2.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovozoval existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele zásadní otázkou pro posouzení sporu je výklad zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti majetkově právních ujednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. V dovolání odkazoval na ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb. a na §1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Tvrdil, že trhová smlouva uzavřená dne 27.7.1944 byla neplatná ve smyslu §1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 ze dne 19.5.1945 a §1 zákona č. 128/1946. Poukazoval na skutečnost, že ze znění zápisu v pozemkové knize vyplývá, že nedošlo k novému přechodu vlastnického práva, nýbrž byl potvrzen pouze stav, který existoval v pozemkové knize ke dni 27.7.1944, tedy ke dni podpisu trhové smlouvy mezi obcí horního města K. a autonomního okresu K. a pouze před tím muselo dojít k postupu, který upravoval zákon č. 128/1946 Sb. Namítal, že knihovní zápis k provedení nároku ve smyslu ustanovení §12 věta první zákona č. 128/1946 Sb. neměl účinky konstitutivní, ale deklaratorní. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala též žalobkyně dne17.2.2005 dovolání, a to do výroku II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (výrok II.) a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (výrok III.). Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., tedy, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam spatřovala v otázce, zda je možno upřít účastníku dohody o vydání nemovitostí, uzavřené podle zákona č. 172/1991 Sb., právní zájem na určení její neplatnosti v situaci, kdy není právního nástroje ke změně zápisu v katastru nemovitostí učiněného v minulosti právě na základě této sporné dohody. Poukazovala na skutečnost, že v daném případě byla na základě rozhodnutí odvolacího soudu vytvořena situace, kdy subjekt zapsaný v katastru nemovitostí sice není jejich vlastníkem, ale není k dispozici žádný instrument umožňující změnu tohoto nesprávného zápisu tak, aby byl uveden do souladu s právním stavem. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že určení platnosti či neplatnosti dohody o vydání nemovitostí je v dané věci nadbytečné. Odkazovala na ustanovení §27 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb. s tím, že práva a povinnosti odpovídající obsahu pojmu správa majetku příspěvková organizace má, neboť jinak by nemohla plnit účel, k němuž byla zřízena, přičemž součástí těchto práv je držet a užívat věci nezbytně potřebné k její činnosti, a to poskytování ambulantní i lůžkové. Konstatovala, že správa je odvozena od vlastnictví samosprávného územního celku, tedy Středočeského kraje. Tvrdila, že jí svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva Středočeského kraje k předmětným nemovitostem. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k oběma dovoláním nebyla podána.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však z obsahu podaného dovolání nelze nijak dovodit, toto nebylo konkretizováno, v důsledku čehož bylo znemožněno dovolacímu soudu, aby se k neformulované dovolací námitce vůbec vyjadřoval.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Rovněž v tomto ohledu nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že z obsahu podaného dovolání žalobkyně neplyne žádná konkretizace tvrzení o jeho existenci, kromě slovního odkazu na citované zákonné ustanovení. Neměl proto dovolací soud prostor ani důvod se přezkoumáním existence takto nedoloženého dovolacího důvodu vůbec zabývat.
Dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. mělo být nesprávné právní posouzení věci. Tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., v souvislosti s ustanovením §39 o.z., která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu formulovanému žalovaným dovolací soud předně poukazuje na instruktivní odůvodnění odvolacího soudu, jak je obsaženo v jeho zrušovacím usnesením ze dne 23. 6. 1999, č.j. 24 Co 56/98-64, jímž byl soud prvního stupně v základní otázce, rozhodné pro posouzení této věci, vázán. Stejné závěry vyjádřil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 21.10.1004, č.j. 24 Co 329/2004-224. Ani dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od výkladu shora zmíněných ustanovení §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., provedeného zákonem č. 128/1946 Sb. Výklad zaujatý odvolacím soudem odpovídá nejen slovnímu znění v úvahu přicházejících ustanovení, ale rovněž smyslu a účelu restituční normy, kterou byl uvedený zákon č. 128/1946 Sb. Zdůraznit je třeba v této souvislosti, že (v souladu s hodnocením odvolacího soudu) nedocházelo k odstranění následků úkonů uvedených v §1 odst. 1 dekretu nedocházelo ze zákona, nýbrž za využití mechanismu stanovené zákonem č. 128/1946 Sb. Ten upravoval – jak již shora uvedeno – jednak instrumenty směřující k odstranění následků takových majetkově - právních jednání, včetně ingerence buďto soudu nebo příslušného správního orgánu (v případě restitučních dohod), jednak vymezoval časový limit k možné nápravě některých majetkově-právních ujednání. S tím neoddělitelně souvisí podle tehdejší právní úpravy nutný vklad rozhodnutí soudu či restitučních dohod do knihovních vložek, jak to plyne z kategorické formulace §12 zákona. Dovolací soud k tomu na okraj připomíná závěry dobové judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu R I 50/48 – Rc 483/48), z jehož odůvodnění (šlo o rozhodnutí v restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. soudem) plyne, že „jako každé jiné rozhodnutí soudu o sporném nároku má i rozhodnutí restitučního soudu o nároku na vrácení věci jen povahu deklaratorní, a proto nemůže restituční soud, uzná-li nárok za důvodný, věc sám vracet, nýbrž může toliko uložit odpůrci, aby věc navrhovateli vrátil …Proto nemůže znít výroku soudu ani v souzené věci jinak, než se odpůrci ukládá, aby nemovitost navrhovatelce vrátil do držby a užitku a svolil k zápisu vlastnického práva pro navrhovatelku a výmazu vlastnického práva pro sebe (odpůrce) vloženého.
Vzhledem k uvedenému závěru považuje dovolací soud za správný i důsledek, který dovodil odvolací soud v této věci. Pakliže k extabulaci zápisu o vkladu vlastnického práva podle trhové smlouvy ze dne 27. července 1944, došlo až zápisem do pozemkové knihy dne 19. ledna 1950, nespadaly předmětné nemovitosti do vlastnictví obce horního města K. Tento důsledek má význam po posouzení z hlediska §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., když k datu 31.12.1949 žalobkyně zmíněné nemovitosti nevlastnila. Nemohl proto nastat důsledek přechodu vlastnictví k těmto věcem po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Důsledně pak třeba považovat za neplatnou rovněž smlouvu ze dne 30. 1. 1996 z důvodů §39 o.z.
Tomu odpovídající měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno, že žalovaný od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. není vlastníkem sporných nemovitostí shledává dovolací soud věcně správným.
Pokud jde o důvodnost dovolání žalobkyně poukazující na důsledky plynoucí z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) zákona. 250/2000 Sb., odkazuje dovolací soud na tu část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (odstavec druhý, poslední strana rozsudku ze 17. března 2004, č.j. 10 C 92/97-182). Soud prvního stupně tuto určovací žalobu zamítl s tím, že za situace, kdy Středočeský kraj žalobkyni právo správy neupírá, nebyl shledán naléhavý právní zájem žalobkyně na vyhovění takové určovací žalobě. Odvolací soud přehledným a přesvědčivým způsobem (strana třetí a čtvrtá rozsudku ze dne 21.října 2004, č.j.24 Co 392/2004-224) zdůvodnil, proč žalobkyně není oprávněna vlastním jménem ani jménem Středočeského kraje domáhat se určení vlastnického práva Středočeského kraje k předmětným nemovitostem a proč nemá ani naléhavý právní zájem na tomto určení. Odkaz odvolacího soudu na závěry rozhodnutí R 3/97 považuje dovolací soud i za nynější úpravy za přiléhavý. Absence naléhavého právního zájmu tak zamítnutí uvedené určovací žaloby odůvodňovala. I v tomto rozsahu shledává dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného a žalobkyně zamítl.
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti IV. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Rovněž žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu