ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.838.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 838/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce B. d. D. 1222, zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. d. Ž., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 213.497,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 235/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2006, č. j. 11 Cmo 141/2006-171, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006, č.j. 52 Cm 235/2001-143, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2006, č. j. 11 Cmo 141/2006-171, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. 11 Cmo 141/2006-171, potvrdil v rozsahu napadeném odvoláním rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 4. 1. 2006, č. j. 52 Cm 235/2001-143 (vydaný poté, co předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v dané věci ze dne 16. 7. 2004, č. j. 52 Cm 235/2001-77, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2005, č. j. 11 Cmo 379/2004-120, a věc byla – se závazným právním názorem odvolacího soudu - vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 213.497,- Kč spolu s 17,20% úrokem z prodlení od 1. 7. 1998 do zaplacení, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce se ke dni 20. 3. 1997 vyčlenil ze žalovaného (mateřského) družstva podle ustanovení §29 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb. Ohledně B. d. M. (dále jen „BD M.“), s nímž se žalobce následně (ke dni 25. 5. 1999) sloučil, soud prvního stupně, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu, uzavřel, že BD M. zapsané do obchodního rejstříku dne 3. 6. 1992 nevzniklo vyčleněním ze žalovaného družstva. Žalobci vznikl nárok na vypořádání podle ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Pohledávka žalobce za žalovaným ve výši 213.497,33 Kč tvořená zdroji z fondů oprav ve výši 187.542,86 Kč a provozními zisky ve výši 25.954,47 Kč týkající se domu č.p. 1122, ul. Dělnická 49a v P. – H. (dále jen „předmětný dům“), jehož vlastníkem se žalobce stal dnem vyčlenění, tedy pohledávka představující souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí, byla mezi stranami nesporná. Žalovaný však proti ní uplatnil námitku započtení pohledávek. Soud prvního stupně posoudil oprávněnost vznesených námitek a dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo prokázat existenci žádné z namítaných pohledávek, neboť ani přes výzvu soudu nenavrhl žádné průkazné důkazy. Nedoplatek nájmu ve výši 145.656,- Kč nebyl doložen, pohledávka za nájem nebytového prostoru ve výši 225.600,- Kč za rok 1993 byla v okamžiku vzniku žalobce promlčena (námitka promlčení byla žalobcem vznesena v řízení před soudem prvního stupně). Navíc částku nebylo možné uplatnit v plné výši, neboť byla investována do domu a část nákladů spojených s provozem nebytových prostor hradil žalobce; skutková tvrzení ohledně této částky nebyla ani po výzvě soudu předložena. K pohledávce odpovídající nákladům na nebytové prostory ve výši 971.771,- Kč žalovaný rovněž nepředložil relevantní důkazy k prokázání, kdo předmětné nebytové prostory financoval. Otázku úroků z prodlení soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §369 obchodního zákoníku ve znění platném ke dni podání žaloby a uzavřel, že žalovaný se mohl dostat do prodlení až po skončení zákonné lhůty šesti měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo ke vzniku nového družstva (§29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů). Vzhledem k tomu, že žalobce byl zapsán do obchodního rejstříku v březnu 1997, byly úroky z prodlení přiznány žalobci od 1. 7. 1998 ve výši odpovídající tehdejším průměrným úrokům bank z nových úvěrů navýšeným o jedno procento.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dále konstatoval, že s ohledem na to, že nebyl prokázán vznik BD M. vyčleněním ze žalovaného družstva, nejsou eventuální nároky uplatněné ve vztahu k BD M. opodstatněné a nárok žalovaného vůči BD M. za rok 1993 může být pouze nárokem z titulu bezdůvodného obohacení; ten však byl „i se zřetelem k čtyřleté promlčecí lhůtě podle ustanovení §397 obch. zák. ku dni zahájení řízení (28. 5. 2001) promlčen“. Připomněl, že oba účastníci řízení se ve vztahu ke skladbě vypořádání podle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů ocitli v důkazní nouzi a soudy obou stupňů tak „neměly jinou možnost než vyjít ze stavu v řízení zjištěného“.
Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu v bodu I. jeho výroku napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel namítá, že předmětná žaloba není žalobou ve smyslu ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů, ale návrhem na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku, když tento nárok je již promlčen. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou ohledně pohledávky žalovaného odpovídající výnosu z nájmu nebytového prostoru za rok 1993 a pouze zkonstatoval, že tato pohledávka byla promlčena. Nedošlo-li totiž k vyčlenění BD M., jednalo se stále o vnitřní pohledávku družstva vůči jeho samosprávě č. 104, která byla vnitřní organizační jednotkou žalovaného, na níž se promlčení nevztahuje. Vzájemné pohledávky žalobce a žalovaného se setkaly nejpozději dne 28. 5. 2001, aniž došlo k promlčení pohledávky žalovaného (§358 obch. zák.). Úkon jednostranného započtení částky 225.600,-Kč proti pohledávce v žalobě učinil žalovaný v podání soudu dne 15. 10. 2003. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a poté napadená rozhodnutí zrušil.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek soudu prvního stupně, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jenž je důvodem pro jeho zastavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod č. 45, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 124). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém rozsudku dřívějším v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozhodnutí, jímž dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho rozhodnutí spočívá), že uplatněný nárok žalobce je nárokem na vypořádání majetku, práv a povinností mezi mateřským a vyčleněným družstvem podle §29 zákona o vlastnictví bytů, neboť předmětná žaloba neobsahuje vylíčení skutečností, postupu a způsobu vypořádání vzájemných nároků obou družstev ve smyslu uvedeného ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů.
Podle ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů se mezi dosavadním družstvem a novým družstvem provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo, přičemž se vychází z toho, že toto vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích. Nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v odstavci 1 tohoto ustanovení. S přechodem vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se této budovy nebo budov, popřípadě domu nebo domů. Vypořádání se provede v poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Nárok na vypořádání je splatný uplynutím šesti měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo ke vzniku nového družstva.
V dané věci k dohodě mezi dosavadním družstvem (žalovaným) a novým družstvem (žalobcem) nedošlo, na žalobce tedy dnem jeho vzniku (tj. 20. 3. 1997) ex lege přešlo vlastnictví k předmětnému domu a souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se předmětného domu. Majetkovými hodnotami se rozumí např. prostředky určené na financování oprav a údržby domu a prostředky tvořené ze zisku těchto budov jako dřívějších samostatně hospodařících středisek původního družstva a zdroji krytí např. státní příspěvek, investiční úvěr, členské příspěvky (viz Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J.: Zákon o vlastnictví bytů: komentář, 3. vydání, Praha, C.H. BECK 2005, s. 318, popř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 11 Cmo 10/2004).
Ze zjištění učiněných v nalézacím řízení, posléze potvrzených odvolacím soudem, vyplývá, že žalobce uplatňoval toliko částku tvořenou zdroji z fondu oprav a provozními zisky vztahujícími se k předmětnému domu, tedy to, co na něj podle věty třetí citovaného odst. 3 §29 zákona o vlastnictví bytů přešlo ex lege ke dni jeho vzniku. Kritérium pro vypořádání vycházející z poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva (§29 odst. 3 věta čtvrtá zákona o vlastnictví bytů) se zde neuplatní, neboť by mohlo přicházet v úvahu pouze u ostatního majetku mateřského družstva nevázaného k předmětnému domu. Námitku dovolatele, že žaloba neobsahovala postup a způsob vypořádání vzájemných nároků obou družstev, tak nelze považovat za opodstatněnou.
Z uvedeného tedy především vyplývá, že vylíčení rozhodných skutečností v žalobě i posléze učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr, že uplatněný nárok je nárokem na vypořádání podle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Jde-li o nárok podle tohoto zvláštního ustanovení zákona, je vyloučeno posuzovat jej podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jež jsou použitelná toliko subsidiárně (nelze-li nárok posoudit dle jiného zákonného ustanovení). K omezenému rozsahu vypořádání odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku správně zkonstatoval, že se oba účastníci ve vztahu ke skladbě vypořádání ocitli v důkazní nouzi a vyslovený skutkový závěr odpovídá tomu, co bylo v řízení jednoznačně prokázáno.
K otázce promlčení žalobcem uplatněného nároku tak lze dodat, že od 1. 7. 1998, kdy ve smyslu §29 odst. 3 poslední věty zákona o vlastnictví bytů (s přihlédnutím k tomu, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, zda a kdy byla schválena účetní závěrka žalovaného za r. 1997) mohl být žalobcův nárok nejdříve uplatněn u soudu, do 28. 5. 2001, kdy tento nárok žalobce u soudu uplatnil, nepochybně čtyřletá promlčecí doba ve smyslu §397 obch. zák. neuplynula, a závěr odvolacího soudu, že žalobcův nárok není promlčen, je tudíž správný.
Opodstatněnou nebyla shledána ani námitka, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že chybně posoudil námitku započtení pohledávky odpovídající výnosu z nájemného z nebytového prostoru za rok 1993 vyplaceného BD M. uplatněnou žalovaným (dovolatelem) proti pohledávce žalobce, s nímž se BD M. posléze sloučilo.
V předchozím stadiu řízení dospěl odvolací soud k závěru (od něhož se neodchýlil ani v napadeném rozsudku), že BD M. jako samostatný právní subjekt vzniklo ke dni jeho zápisu do obchodního rejstříku (tj. ke dni 3. 6. 1992), nebylo však prokázáno, že vzniklo vyčleněním ze žalovaného družstva. Zápis do obchodního rejstříku má totiž konstitutivní účinky jen potud, že je jím rozhodováno, zda právnická osoba vznikla či nikoliv. I pro rozhodnutí rejstříkového soudu platí ustanovení §159a o.s.ř., podle něhož je pro účastníky řízení a pro všechny orgány, resp. v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném i pro jiné osoby než účastníky, závazný pouze výrok rozhodnutí. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 13 Cmo 274/2001, publikované v časopisu Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2004 pod č. 10). Nelze tedy vyloučit posouzení zapsaných skutečností v jiném řízení samostatně, nejedná-li se o existenci samotné právnické osoby.
Nevyčlenilo-li se BD M. ze žalovaného družstva, nelze pohledávku uplatněnou k započtení považovat za pohledávku z vypořádání, nutno ji tedy posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Jde-li o pohledávku z nájemného za rok 1993, přičemž promlčecí doba je rovněž čtyřletá, je správný závěr odvolacího soudu, že ke dni zahájení řízení (28. 5. 2001) byla tato pohledávka promlčena.
Pokud dovolatel argumenty ve prospěch opačného názoru buduje na skutkových tvrzeních, jež nejsou součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů, přehlíží, že v dovolacím řízení se skutkový stav věci nemůže měnit (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Za daného stavu, kdy se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal Nejvyšší soud důvodným a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu