ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.860.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 860/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. A. T., a 2. E. H., oběma zastoupeným advokátem, o 219.000,- Kč vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 168/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 4. října 2006, č. j. 8 Co 303/2006-162, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně ve výši 26.600,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení zažalované částky, s tím, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Nesouhlasí sice s právním hodnocením této věci, což však nemá na konečné rozhodnutí vliv, neboť dospěl, byť z jiných důvodů, ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Smlouva o nájmu nebytových prostor (ze dne 4. 6. 1993), uzavřená mezi žalobcem a veřejnou obchodní společností žalovaných, je od počátku absolutně neplatná, neboť k tomuto úkonu nebyl dán souhlas vlastníka nemovitosti a absenci tohoto souhlasu nemůže podle ustálené judikatury nic zhojit. Proto ani uznání dluhu (zaplacení „odstupného“ žalobci za přenechání do podnájmu předmětných nebytových prostor) učiněné dne 9. 9. 1999 žalovanými nemůže vyvolat účinky s ním spojované dle ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Uznáním dluhu se dle právě citovaného ustanovení vytváří vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání existoval. U promlčeného dluhu má uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Pokud byla uznána jako platná část smlouvy, týkající se tzv. odstupného, pak by povinnost plnit z této smlouvy a splnit tam uvedený závazek svědčila jinému subjektu, než který byl žalován, tj. nikoliv žalovaným jako fyzickým osobám.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné dle §237 odst. 1 písm b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm b) o. s. ř. Souhlas vlastníka nebytových prostor ke smlouvě o podnájmu žalobce neměl, avšak z této smlouvy jednoznačně vyplývá „vůle stran být vázány povinnostmi a oprávněny právy z ní plynoucí“. Podnájemní vztah platně nevznikl, ale vznikla smlouva innominátní dle ust. §51 o. z. Důvod neplatnosti se týká jen části právního úkonu. Z projevů vůle stran vyplývá závazek přenechání nebytových prostor za účelem jejich získání veřejnou obchodní společností do nájmu, a to za úplatu ve výši 490.000,- Kč (nazvanou odstupným). Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR vydal rozsudek, jímž zruší jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně.
K dovolání se vyjádřily žalované s tím, že navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť oba soudy úplně zjistily skutkový stav věci a na tomto základě vyvodily správné právní konsekvence. Odstupné podle obchodního práva může mít povahu pouze satisfakční za porušení závazku; nemůže být tudíž peněžním ekvivalentem, tedy cenou za postoupení práva nájmu, zvláště když sám postupitel nedisponoval z vůle vlastníka objektu právem svůj nájemní vztah postoupit. V době uznání dluhu nevěděly o tom, že mohou namítat promlčení tohoto dluhu a promlčený dluh nehodlaly uznat.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a došel k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, a to proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího (tzv. skrytá diformita).
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), jsou pro přezkum prováděný dovolacím soudem relevantní toliko právní závěry odvolacího soudu vymezené v dovolání.
Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O nesprávné právní posouzení se jedná tehdy, jestliže soud odvolací na daný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil. V daném případě je pak rozhodující řešení právní otázky, zda právní úkon uznání dluhu učiněný žalovanými měl právní následek předpokládaný příslušným právním předpisem, tedy ustanovením §558 o. z, který stanoví, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen, věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Pokud vědomost o promlčení na straně dlužníka nebyla dána, je třeba z toho dovodit důsledek, že pokud dlužník v době uznání dluhu nevěděl o jeho promlčení, pak se nezakládá právní domněnka, že dluh v době uznání trval. Nezáleží na tom, zda dlužník o promlčení nevěděl z důvodu neznalosti právní úpravy promlčení nebo z důvodů jiných [viz. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 1219 s. – str. 709]. V dané věci bylo prokázáno (odvolací soud se v tomto smyslu ztotožňuje se skutkovými závěry dosaženými soudem I. stupně), že žalované o promlčení dluhu v době jeho uznání nevěděly, a i proto nelze v tomto případě uvažovat o založení právních následků spojovaných s právním úkonem uznání dluhu dle ustanovení §558 o. z.
Nad to je – ve smyslu názoru odvolacího soudu - nutno smlouvu o podnájmu nebytových prostor ze dne 4. 6. 1993 uzavřenou mezi dovolatelem a žalovanými považovat za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§39 o. z.), protože nebyl udělen souhlas pronajímatele (§6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění účinném do 18. října 2005, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 360/2005 Sb.). Neobstojí zde ani dovolatelova argumentace, že mezi ním a žalovanými byla ve skutečnosti uzavřena innominátní smlouva dle ust. §51 o. z. Takový právní úkon by totiž bylo třeba považovat též za absolutně neplatný, a to pro obcházení zákona dle §39 o. z. (byl by opět obcházen zákonem vyžadovaný souhlas pronajímatele).
Žalovaným samým skutečně nesvědčí ani pasivní věcná legitimace. Je sice možné, aby věřitel uplatnil jednou žalobou svoji pohledávku (po předchozí písemné výzvě) i vůči společníkům veřejné obchodní společnosti, to však vždy jen v poměrech solidárního neomezeného ručení společníků ve smyslu §86 obch. zák., tedy společně s veřejnou obchodní společností.
Z výše uvedeného vyvozuje dovolací soud závěr, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí je zcela souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Z tohoto důvodu dovolací soud postupoval dle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. a dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 26.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 26.600,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu