ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.87.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 87/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. U., proti žalovanému C. v.o.s., zastoupenému advokátem, o 291.056,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 146/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2001, č. j. 11 Co 183/2001-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, č. j. 11 Co 183/2001-56, potvrdil rozsudek, jímž Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 7. 1999, č.j. 9 C 146/97-22, byl ve vyhovujícím výroku ohledně částky 277.196,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – opětovně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 277.196,- Kč s 16% úrokem od 1. 1. 1995 do zaplacení a náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který požadované plnění přiznal žalobci (jsa vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v předchozím zrušovacím usnesení) jako plnění z platné nájemní smlouvy, odvolací soud svůj právní názor revidoval a dospěl k závěru, že žalovaný na základě neplatné nájemní smlouvy užíval bez právního důvodu nebytové prostory a pozemky ve vlastnictví žalobce, aniž za ně zaplatil za rok 1993 a leden až březen 1994 úhradu, a proto se žalobce výše uvedené částky důvodně domáhal z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. S poukazem na to, že byl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání, označil dovolání podané v poslední den lhůty čtyř měsíců od doručení dovoláním napadeného rozsudku za včasné. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodoval dne 8. 1. 2001 podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, označil za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že odvolání mělo být projednáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud dle jeho názoru „rozhodl o nároku, který žalobce nevymezil jako předmět řízení, když tento nárok nikterak nevyplývá ze skutkových tvrzení učiněných žalobcem, ani o tomto nároku nemohla být v dosavadním průběhu řízení bez provedení jakýchkoli důkazů učiněna nezbytná skutková zjištění“. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Po podání dovolání (18. 3. 2002) byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2002, č.j. 54 K 20/2002-24, prohlášen konkurs na majetek žalovaného. V důsledku toho bylo dovolací řízení dle §14 odst. 1 písm c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Usnesením téhož soudu ze dne 28. 8. 2006, č.j. 54 k 20/2002-197, byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Tím došlo ke zrušení žalované společnosti dle §68 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku, avšak návrh na její výmaz z obchodního rejstříku nebyl podán (viz zpráva Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2007). Zároveň tak odpadl důvod přerušení dovolacího řízení.
Žalovanému lze přisvědčit v tom, že byl-li rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 8. 1. 2001, pak ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb. se po 1. 1. 2001 řízení mělo řídit (a dle protokolu o jednání ze dne 8. 1. 2001 také řídilo, srov. např. poučení dle §119a o.s.ř.) občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2001; občanský soudní řád v tomto znění platil i pro následné odvolací řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek odvolacího soudu (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.), a to bez ohledu na nesrozumitelné poučení obsažené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu, a týmž zněním občanského soudního řádu se řídí i řízení dovolací, včetně posouzení otázky zachování dovolací lhůty. S dovolatelem je proto též nutno souhlasit, že pokud se řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (viz dále), je dovolání jím podané v poslední den čtyřměsíční lhůty počínající doručením napadeného rozsudku zástupci dovolatele dovoláním včasným (srov. §240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán – zásadně – pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Jinými slovy při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Takové (konkrétní) námitky však dovolatel proti rozhodnutí odvolacího soudu nevznáší a dovolání žádnou otázku zásadního právního významu výslovně neformuluje.
Námitka, že soud „rozhodl o nároku, který žalobce nevymezil jako předmět řízení, když tento nárok nikterak nevyplývá ze skutkových tvrzení učiněných žalobcem, ani o tomto nároku nemohla být v dosavadním průběhu řízení bez provedení jakýchkoli důkazů učiněna nezbytná skutková zjištění“ je podřaditelná dovolacím důvodům dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), popřípadě dle §241a odst. 3 (rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, které nemá podle obsahu spisu v podstatné část oporu v provedeném dokazování). Uvedené dovolací důvody však nejsou v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., uplatnitelné.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobci, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu