ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.937.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 937/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce m. V. M. proti žalovanému I., s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení 836.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 14 C 79/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2005, č.j. 19 Co 649/2004-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29.9.2003, č.j. 14 C 79/2000-76, tak, že ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 836.000,- Kč včetně úroku z prodlení podrobně vyčísleného tamtéž. Výrokem II. odvolací soud zamítl žalobu ohledně zbylého úroku z prodlení. Žalovaný byl pak výrokem III. zavázán k náhradě žalobcových nákladů řízení před oběma instancemi ve výši celkem 67.120,- Kč.
Účastníci uzavřeli dne 10.12.1993 nájemní smlouvu spolu se smlouvou o koupi najaté věci za dohodnutou cenu 7.000.000,- Kč (čl. 4 odst. a/); podle nich byly žalovanému přenechány do nájmu nemovitosti, a to pozemek parc.č. 1690/5 – zastavěná plocha a objekt čp.152/IV v obci a katastrálním území Vysoké Mýto. Nájem byl sjednán na dobu od 1.1.1994 do 31.12 2008, s měsíčním nájemným ve výši 38.000,- Kč a s možností od uplynutí 8 let nájmu nemovitosti odkoupit (čl. 5 odst. a/). Nájemné však nebylo placeno od února 1994 do listopadu 1995; dlužnou částku nyní žalobce požadoval. Dne 10.1.1996 uzavřely strany dohodu o skončení nájmu ke dni 31.1.1996. Odvolací soud shledal smluvní vztah platným (nebyl určen účel užívání nemovitostí) a kvalifikoval jej jako obecně sjednanou nájemní smlouvu podle §663 a násl. o. z. Z jeho právního posouzení věci je zřejmé, že vzal v úvahu úmysl stran posléze mezi sebou realizovat prodej nemovitosti, ale nepřijal námitku žalovaného o tvrzené neplatnosti smlouvy pro jeho uvedení v omyl. Odvolací soud dovodil, že žalovaný, jako pozdější nájemce, stavební stav nemovitostí (měl v úmyslu provést následně rekonstrukci, od ní upustil pro vady objektu) znal; měl tedy povinnost zaplatit podle §671 o. z. nájemné a při prodlení pak i jeho příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýkal tomuto soudu nesprávné právní posouzení věci. Označil smluvní vztah za smíšený (podle §491 odst. 1 o. z., též o budoucí kupní smlouvě), což však odvolací soud podle něj nevzal v úvahu. Smluvní vztah trpěl podle dovolatele neplatností, neboť neplatná smlouva o koupi najaté věci (nebyly sjednány podmínky rekonstrukce) přivodila v intencích §37 a §41 o. z. také neplatnost celého smluvního vztahu. Za protiprávní označil dovolatel též ustanovení čl. 5 odst. b) a čl. 7 odst. b) smlouvy o datu uzavření kupní smlouvy a vzájemném vypořádání; dovodil tu rozpor s §574 odst. 2 o. z. o neplatném vzdání se práv předem, jakož i s §39 o. z. a s dalšími ustanoveními téhož kodexu. Dovolatel žádal odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a posléze jeho zrušení a vrácení věci zpět v dovoláním napadeném rozsahu (výrok I.) nižší instanci.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla patrna z diformity rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Jak již zjistily nižší instance, smluvní vztah mezi účastníky měl – shrnuto z listinných důkazů – tento průběh:
- v nájemní smlouvě z 10. 12. 1993 je v článku 2 uvedeno, že se přenechávají nemovitosti do nájmu tak, jak to vyplývá ze znaleckého posudku ing. Ch. ze dne 21. 2. 1992;
- dne 2. 3. 1994 žádal žalovaný žalobce o „pozastavení platnosti“ smlouvy vzhledem k potřebě posouzení pláště budovy jedním z dodavatelů a k vyjasnění některých otázek, spojených s okolními parcelami v těsné blízkosti budovy;
- dne 28. 3. 1994 žalovaný odstoupil od („leasingové“) smlouvy pro „nepředpokládaný technický stav“ budovy, který by vyvolal neúměrně vysoké náklady rekonstrukce; odkázal přitom na studii, jež byla v mezidobí zpracována;
- následovala výpověď nájemní smlouvy žalovaným ze dne 25. 4. 1994 – důvodem byl stav budovy „nezpůsobilý k našemu záměru“ a „neodpovídající cena“ (roz. kupní) ve srovnání se znaleckým posudkem ze dne 2. 3. 1994;
- po opakovaném nesouhlasu žalobce s právními úkony žalovaného (17. 6. a 2. 9. 1994) reagoval žalovaný dne 16. 6. 1995 předložením „návrhu nové smlouvy“ z důvodu jím vynaložených investic a příliš vysoké kupní ceny;
- pak se 10. 1. 1996 strany dohodly na ukončení obou smluv s tím, že nemovitosti budou předány zpět městu do 31. 1. 1996 a pohledávky mezi stranami budou řešeny „standardními právními postupy“.
Při takovém průběhu smluvních vztahů, uzavřeném sjednaným skončením obou, nelze
dost dobře dovodit neplatnost smluv. Je zjevné, že – při existenci znaleckého posudku z 21. 2. 1992 – žalovaný vstupoval do smluvních vztahů se znalostí stavu nemovitostí (resp. měl možnost si tento stav ověřit) a nemohl tak být uveden v omyl ve smyslu §49a o. z. Poté sice žalovaný učinil (byť právně poněkud konfúzní) jednostranné kroky z důvodu svých následných zjištění, ale netrval na nich a účastníci posléze celý svůj právní poměr dohodou ukončili (aniž tím byla dotčena možnost na straně žalovaného žádat náhradu investic vložených do cizí nemovitosti).
Platil tedy do 31. 1. 1996 sjednaný text smluv ze dne 10. 12. 1993 a – ve vztahu k předmětu žaloby – tedy i relevantní nájemní smlouva, podle níž měl žalovaný (viz čl. 4 odst. b/) platit měsíční nájemné ve výši 38.000,- Kč; obecně sjednaný nájem objektu a pozemku podle §663 a násl. o. z. nevyloučil platbu i při předpokládané resp. průběžné rekonstrukci namísto běžného užívání. Dovolací soud tu nemá důvod vlastním mimořádným zásahem učinit smluvní text neplatným, přičemž podpůrně je žádoucí poukázat nejen na obecnou právní zásadu vigilantibus iura (práva svědčí bdělým), ale i na zásadu pacta sunt servanda (smlouvy mají být dodržovány), přičemž zejména druhá z uvedených zásad vyjadřuje jednu z vůdčích hodnot soukromého práva, totiž právní jistotu subjektů práva.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a dovolání žalovaného bylo proto podle §243b odst. 2 zamítnuto.
Dovolací soud, jak ostatně patrno i z výsledku sporu, neshledal v průběhu řízení důvod využít svého oprávnění a v intencích §243 o. s. ř. odložit vykonatelnost dovoláním napadené části rozsudku odvolací instance.
Žalobce byl sice v řízení úspěšný (§243b odst. 5 o. s. ř.), žádné náklady mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu