ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.955.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 955/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce L. d. o., zastoupeného advokátem, proti žalované L. spol. s r. o. „v l.“, zastoupené advokátem, o 460.114,50 Kč vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 132/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 6. září 2006, č. j. 11 Cmo 190/2006-392, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 28.030,50 Kč k rukám JUDr. J. K., advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 454.134,10 Kč spolu s 20 % úrokem z prodlení p.a. od 29.11.1997 do zaplacení a co do částky 6.890,40 Kč jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil taktéž ve výrocích II. a III. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné. Žalobce neprokázal, že v době uzavření nájemní smlouvy (tj. 1.1.1996) dle ustanovení §663 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.), mu byla pronajata i předmětná nemovitost, která byla posléze předmětem podnájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou. Neprokázal tedy, že by se nájemní smlouva ze dne 1.1.1996 týkala i předmětné nemovitosti, neprokázal ani, kdy tato nemovitost byla dána jemu do nájmu, a konečně se mu nepodařilo prokázat ani to, že ke specifikaci nepřímého předmětu nájmu došlo již v okamžiku uzavření nájemní smlouvy. Není tedy možné považovat nájemní smlouvu za platně uzavřenou a pak „z ní nemůže platně vyplývat i podnájemní smlouva uzavřená dne 1.4.1997“ mezi žalobcem a žalovanou. Z ust. §663 o. z. totiž vyplývá, že nutnou náležitostí nájemní smlouvy je určení věci (movité či nemovité), která má být předmětem nájmu. Odvolací soud vycházel z pro něj závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR (vyjádřeného v předchozím zrušovacím rozhodnutí v téže věci sp. zn. 21 Cdo 949/2002), že vymezení této věci (nepřímého předmětu nájmu) musí být odrazem souhlasné vůle obou účastníků nájemní smlouvy v okamžiku jejího uzavření; ke specifikaci předmětu nájmu nemůže dojít až po uzavření nájemní smlouvy. Nicméně již v dřívějším rozhodnutí soudu I. stupně byla ve výroku II. žaloba zamítnuta co do částky 6.980,40 Kč spolu s 20 % úrokem z prodlení p.a. od 29.11.1997 do zaplacení. V tomto rozsahu nebyl rozsudek odvoláním žalovaného napaden a tento výrok nabyl právní moci dne 22.5.2001. Pokud nyní v napadeném rozsudku soud prvního stupně znovu rozhodl o celé původně žalované částce, rozhodl tak i o části, ohledně níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Proto odvolací soud výrok I. v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil.
Proti výrokům I. a III. tohoto rozhodnutí podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V době uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem (nájemcem) a čtyřiceti pěti podílnickými obcemi (pronajímateli) dne 1.1.1996 nebyla skutečně předmětná nemovitost (jež se později stala předmětem podnájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou) zahrnuta do přílohy č. 1 této smlouvy, neboť nebyla ještě převedena ze státu na obce. Jednotlivým obcím i žalobci však již v té době bylo známo, že řada dalších nemovitostí bude v budoucnu postupně přecházet ze státu na tyto podílnické obce, a proto bylo dohodnuto, že další nájemní smlouvy budou ve smyslu ustanovení §663 a následujících o. z. uzavírány mezi obcemi jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem pouze ústní formou, což zákon umožňoval, a pouze z důvodů právní jistoty, v rámci jednotlivých příloh, budou pronajímané nemovitosti zaznamenány písemnou formou. Pro zjednodušení bylo mezi těmito subjekty dohodnuto, že nejenom první příloha, ale i všechny následující budou označeny číslem jedna. Všechny nájemní smlouvy tak mají veškeré náležitosti řádně uzavřených nájemních smluv. Předmětná nemovitost je v příloze nájemní smlouvy jednoznačně uvedena, popsána tak, aby nemohla být zaměněna s jinou, a proto je nepochybné, že tato nemovitost se stala předmětem nájmu mezi čtyřiceti pěti podílnickými obcemi a žalobcem dle nájemní smlouvy ústně uzavřené, nikoliv však dle nájemní smlouvy ze dne 1.1.1996, ale až ze dne 1.9.1996. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.
K dovolaní se vyjádřila i žalovaná s tím, že se ztotožňuje se závěry soudu odvolacího, neboť i přes provedené dokazování předmět nájmu zůstal neurčitý. Nebyla-li platně uzavřena nájemní smlouva, nemohla být platně uzavřena ani smlouva podnájemní. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a došel k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, a to proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího (tzv. skrytá diformita).
Rozhodnou právní otázkou v souzeném sporu (tak jak vyplývá z dovolání i z napadeného rozhodnutí) bylo posouzení, zda nájemní smlouva uzavřená mezi čtyřiceti pěti obcemi a žalobcem týkající se pronájmu předmětné nemovitosti je či není platná. Její zodpovězení má pak dopad i na platnost smlouvy podnájemní, která byla uzavřena na dobu určitou mezi žalobcem a žalovanou dne 16. 12. 1996 v poměrech zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K této otázce již Nejvyšší soud v dřívějším svém rozhodnutí v této věci ze dne 16. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 949/2002, uvedl, že z povahy ustanovení §663 o. z. vyplývá, že esenciální náležitostí nájemní smlouvy je určení věci (movité či nemovité), která má být předmětem nájmu, a to souhlasnou vůlí obou účastníků nájemní smlouvy v okamžiku jejího uzavření. Ke specifikaci předmětu nájmu nemůže dojít až po uzavření nájemní smlouvy.
Z tohoto důvodu bylo tedy v rovině skutkové zapotřebí, aby žalobce nabídl potřebné důkazy o tom, zda byl v této nájemní smlouvě ke dni jejího uzavření řádně vymezen nepřímý předmět nájmu. Nejvyšší soud projevil názor, že příloha k nájemní smlouvě datovaná 31. 12. 1997, kterou předložil žalobce, nemůže vypovídat o předmětu nájmu dohodnutém takřka o dva roky dříve nájemní smlouvou ze dne 1. 1. 1996. Takový důkaz je nezpůsobilý prokázat tvrzení žalobce o předmětu smluvního ujednání v nájemní smlouvě.
Ačkoliv byl žalobce v průběhu dalšího řízení náležitě poučen dle §118a odst. 3 o.s.ř., nepodařilo se mu podle hodnocení odvolacího soudu dostatečně prokázat, že mezi ním a čtyřiceti pěti obcemi byla uzavřena nájemní smlouva ohledně předmětné nemovitosti. Žalobce toliko dodal kopii přílohy č. 1 k předmětné nájemní smlouvě, ve které je sice nemovitost uváděna, nicméně tato příloha je datována k 1. 9. 1996, tedy o devět měsíců později než samotná nájemní smlouva. Datace této přílohy je pak (dle odvolacího soudu) napsána jiným strojem, než-li celá příloha. Pokud jde o tvrzení žalobce, že mezi ním a pronajímateli (čtyřiceti pěti obcemi) byly ohledně dalších nemovitostí, které přešly do vlastnictví obcí ze státu, postupně uzavírány nájemní smlouvy ústní formou (telefonicky) a že jen z důvodu právní jistoty byly tyto nemovitosti začleňovány do přílohy číslo jedna k této smlouvě, je nutné poukázat v tomto směru na závěry obou soudů vyvozené na základě výslechů svědků J. a K. před soudem prvního stupně. Soudy nevzaly za prokázané, že by právě v případě předmětné nemovitosti byla žalobcem tvrzeným způsobem uzavřena nájemní smlouva. Nebylo tedy prokázáno, že by nájemní vztah mezi žalobcem a čtyřiceti pěti obcemi ohledně předmětné nemovitosti vznikl. Takový skutkový závěr odpovídá průběhu řízení a je odvolacím soudem dostatečně logicky odůvodněn.
Žalobce tak nenavrhl relevantní důkazy k prokázání svého základního skutkového tvrzení, tudíž neunesl důkazní břemeno co do prokázání vzniku nájemního vztahu mezi ním a pronajímatelem, z čehož pak soud prvního stupně i soud odvolací dovodily odpovídající závěry, a to, že nebyla-li uzavřena smlouva nájemní, pak musí být smlouva podnájemní ze dne 1. 4. 1997 týkající se stejného nepřímého předmětu nájmu uzavřená mezi žalobcem a žalovanou považována za neplatnou. V tomto směru se dovolací soud se závěry soudů obou stupňů zcela ztotožňuje a v dovolání nenalézá důvody, pro něž by rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo.
Dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za správné jak po skutkové stránce, tak i po strance právního posouzení věci. Dovolateli se nepodařilo toto rozhodnutí zpochybnit, a proto dovolací soud v souladu s ustanovením §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. jeho dovolání jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 23.255,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §16 odst. 2, §10 odst. 3, a §18 odst. 1 č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 4.475,50 Kč, celkem tedy ve výši 28.030,50 Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu