ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.1088.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1088/2007
USNESENÍ
Nevyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. i. s., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. P., 2) S. P., 3) L. D., zastoupenému advokátem, a 4) R. J., o zaplacení částky 214.555,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 367/2003, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2006, č.j. 28 Co 727/2004-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 5 C 367/2003-41, uložil žalovaným zaplatit původní žalobkyni (V. s. s. K. b. a. s.) částku 214.555,62 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 8.580,- Kč, s tím, že první a druhý žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.). Dále žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči třetímu a čtvrté žalovaným zaplacení úroku z prodlení 4 % ročně od 1. května 2002 do 2. června 2002 z částky 208.302,41 Kč zamítl (výrok II.)
Krajský soud v Brně, poté, co rozhodl o procesním nástupnictví nynější žalobkyně v řízení podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k odvolání třetího žalovaného rozsudkem ze dne 20. září 2006, č.j. 28 Co 727/2004-124, odvolání třetího žalovaného v části směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (první výrok), ve vyhovujícím výroku I. tento rozsudek ve vztahu ke třetímu žalovanému potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož třetí žalovaný ručí za závazek první žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 11. prosince 1998. Současně zdůraznil, že „tísně vyvolané ekonomickým tlakem“ (obavou ze ztráty zaměstnání) se třetí žalovaný „dovolával“ až v odvolacím řízení, ačkoli se mu od soudu prvního stupně dostalo řádného poučení ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel s odkazem na „komentář k §118a až 118c v publikaci Občanský soudní řád a předpisy související, Linde Praha, a. s. z roku 2004, autor Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc.“ ohledně rozsahu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. zdůrazňuje, že nebyl zastoupen advokátem, a proto „netušil, že existuje obrana ve smyslu ustanovení §37 a §49 občanského zákoníku“ (dále jen „obč. zák.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Přestože dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) namítá, že řízení je postiženo vadou spočívající v absenci poučení podle ustanovení §5 o. s. ř. soudy nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvod, jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Navíc argumentace založená na ustanovení §49 obč. zák. je ve vztazích upravených obchodním zákoníkem (mezi něž ve smyslu §261 odst. 3 a 4 obch. zák. patří i ručení za splnění závazku ze smlouvy o úvěru) právně nevýznamná (srov. ustanovení §267 odst. 2 obch. zák.)
Jelikož dovolání třetího žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu