ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.549.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 549/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce J. U., proti žalovaným 1) J. M., 2) M. M. a 3) I. M., všem zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 389.949,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 50/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2002, č. j. 20 Co 556/2001-87, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Dovolání druhého žalovaného a třetí žalované se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2002, č. j. 20 Co 556/2001-87, o nákladech odvolacího řízení.
III. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2002, č. j. 20 Co 556/2001-87, se ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení
IV. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.715,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. září 2001, č.j. 10 C 50/2000-70, Okresní soud v Pardubicích uložil první žalované zaplatit žalobci J. U. částku 13.648,20 Kč se specifikovaným šestnáctiprocentním úrokem z prodlení (bod I.1 výroku) a druhému žalovanému a třetí žalované, aby žalobci zaplatili každý částku 188.150,40 Kč se specifikovaným šestnáctiprocentním úrokem z prodlení (bod I.2 a I.3 výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že původní žalovaný M. M. (jenž v průběhu řízení zemřel a na jehož místo v řízení nastoupili žalovaní jako dědicové), který podnikal jako fyzická osoba pod obchodním jménem S., odebral od státního podniku D. H. K. na základě ústní kupní smlouvy zboží (řezivo) v celkové hodnotě 389.949,- Kč, jež mu bylo vyúčtováno (vyfakturováno). Dne 16. prosince 1993 pak nabyl pohledávku postoupením nynější žalobce. Z rozhodnutí o dědictví přitom podle soudu plyne, že žalovaní nabyli dědictvím (v různých podílech) majetek vyšší, než je žalovaná částka.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a jinak (ve výrocích o věci samé) jej potvrdil (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o platném uzavření kupní smlouvy o dodávce řeziva mezi státním podnikem a původním žalovaným. Postoupení pohledávky žalobci však měl za prokázané (vůči žalovaným) až v průběhu řízení před okresním soudem (28. srpna 2001). K námitce žalovaných, že z toho, co z dědictví nabyli, již uspokojili věřitele společnosti S., s r. o., na jejíž majetek byl dne 28. ledna 1998 prohlášen konkurs, uvedl, že žalovaní z dědictví nabyli více majetku, než kolik stačí k uspokojení žalobcovy pohledávky. Jestliže tento majetek použili v konkursním řízení vedeném na společnost s ručením omezeným, ač nešlo o dluhy zůstavitele (nýbrž o dluhy úpadkyně), nemá tento jejich postup v projednávaném sporu právní význam.
Všichni žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho druhému i třetímu výroku, včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů soudy nižších stupňů co do rozsahu ručení dědiců za závazky zůstavitele řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem a rozhodly o věci bez prokázání existence právního vztahu mezi účastníky. Dovolatelé především namítají, že nebylo-li podle odvolacího soudu postoupení pohledávky prokázáno jejich zemřelému právnímu předchůdci (původnímu žalovanému M. M.) a mělo-li být vůči nim postoupení prokázáno až při ústním jednání okresního soudu dne 28. srpna 2001, pak nemohou být v prodlení s placením dluhu již od roku 1992 popřípadě 1993. Odvolací soud pak podle dovolatelů pochybil především v tom, že neuznal jejich námitky o neprokázání smluvního vztahu mezi nimi (popřípadě jejich předchůdci) a žalobcem a v rozporu s právem a provedenými důkazy dospěl k závěru, že tento smluvní vztah vznikl, ba dokonce konstatoval, že právní předchůdce dovolatelů řezivo v hodnotě žalované částky převzal, ač proto neexistuje žádný důkaz. Žalobce - pokračují dovolatelé - předložil jen faktury, jež samy o sobě nemohou být důkazem o dodání zboží. Dodací listy pak nejsou potvrzeny a jako důkaz nebyly vedeny. Okolnost, že původní žalovaný v jiném (exekučním) řízení v roce 1998 uvedl, že si je vědom dluhu vůči D., nemůže podle dovolatelů být důkazem v tomto sporu. Žalobce podle dovolatelů nikdy nedoložil, že by nějaké plnění poskytl a že by (původní) žalovaný nějaké plnění převzal. Odtud dovolatelé uzavírají, že soudy nižších stupňů o věci rozhodly v rozporu s právem, jelikož tak učinily, aniž žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o vzniku smluvního vztahu. Soudy nižších stupňů se pak nevypořádaly ani s námitkou dovolatelů, že jako dědicové odpovídají za dluhy pouze do výše přijatého dědictví. Dovolatelé přitom prokázali, že z dědictví nabyli pouze „jediné věci nějaké hodnoty“, a to pozemky a stavby v katastrálním území P. Tyto nemovitosti však nabyli pouze druhý a třetí žalovaní. Ty pak správce konkursní podstaty společnosti S. s. r. o. vyzval, aby zaplatili částku převyšující 3 milióny Kč, s tím, že jinak nemovitosti zatížené zástavním právem sepíše do konkursní podstaty. Je v rozporu s právními předpisy, jestliže odvolací soud konstatuje, že dovolatelé majetek, který nabyli jako dědicové, použili, ačkoli nešlo o dluhy zůstavitele, nýbrž o dluhy společnosti s ručením omezeným a že tento jejich postup nemá v řízení právní význam. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, zdůrazňuje, že otázka existence závazku původního dlužníka je otázkou skutkovou. Námitky dovolatelů proti existenci pohledávky nadto nemá za opodstatněné. Soudy se rovněž vyjádřily k námitce týkající se odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele a podstatné je, že dovolatelé nabyli v dědickém řízení majetek v hodnotě 3.517.653,70 Kč a to první žalovaná v rozsahu 3,5% a druhý a třetí žalovaní každý v rozsahu 48,25%. K otázce úroků z prodlení žalobce poznamenává, že to, kdy došlo k prokázání postoupené pohledávky, nemá vliv na prodlení původního dlužníka.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. května 2006, č. j. 48 K 23/2006-173, prohlásil konkurs na majetek žalobce. Na základě návrhu na pokračování v řízení podaného žalovanými i správcem konkursní podstaty původního žalobce JUDr. J. V. pak Nejvyšší soud dále jednal v dovolacím řízení jako se žalobcem s oním správcem konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „ZKV“).
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., přičemž o případ uvedený pod písmenem b/ nejde. Možnost založit přípustnost dovolání podle písmene c/ je u první žalované vyloučena tím, že podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož jistina, k jejíž úhradě byla zavázána první žalovaná, nepřevyšuje 20.000,- Kč, Nejvyšší soud dovolání vůči této žalované i ve zbývajícím rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Ve vztahu k dovolání druhého a třetí žalovaných Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v řešení otázky, zda žalobce unesl důkazní břemeno o vzniku smluvního vztahu. Ačkoli dovolatelé tyto námitky přiřazují dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jde v tomto ohledu o námitky skutkové, uplatnitelné v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatelům u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není k dispozici. Zásadní právní význam nemá ani řešení otázky počátku prodlení, spojované se závěrem, že postoupení pohledávky bylo žalovaným prokázáno až v řízení před soudem prvního stupně. Závěr, že skutečnost, kdy bylo postoupení pohledávky dlužníku oznámeno postupitelem nebo prokázáno postupníkem, nemá sama o sobě žádný vliv na dobu prodlení dlužníka s její úhradou, je totiž závěrem triviálním, plynoucím přímo ze zákona.
Nejvyšší soud však shledává dovolání druhého a třetí žalovaných přípustným pro řešení otázky odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele coby zástavního dlužníka, jelikož potud jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
Pro další úvahy Nejvyššího soud je přitom rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném v době smrti původního žalovaného (31. května 1999) a zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek společnosti S. s. r. o. (28. ledna 1999).
Podle ustanovení §470 obč. zák., dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (odstavec 1). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (odstavec 2).
Dle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák., zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. pak určuje, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §151g obč. zák., zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.
Z ustanovení §27 odst. 5 ZKV se pak podává, že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele.
Obecně platí, že v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, je soud povinen zabývat se otázkou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle §470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy, zvláště pak tehdy, namítají-li dědicové, že v tomto rozsahu již plnili na úhradu jiných pohledávek zůstavitelových věřitelů. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů (tedy k tomu, že soud ve smyslu ustanovení §175n o. s. ř. vydá na návrh dědiců usnesení, v němž vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli), bude výše zmíněná obrana dědiců úspěšná jen tehdy, prokáží-li, že cena dědictví, kterého dědici nabyli, byla vyčerpána uspokojením takových pohledávek ostatních věřitelů, které měly výhodnější právo na uspokojení, než pohledávka vymáhaná po dědicích v nalézacím řízení (srov. §175v o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2003“) vysvětlil, že zástavní dlužník je ve smyslu ustanovení §151a, §151f obč. zák. osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jejího majetku (výnosu z prodeje zástavy). Při realizaci uhrazovací funkce zástavního práva je tak zástava majetkem sloužícím ke krytí dlužníkova osobního závazku bez zřetele k tomu, že osobní dlužník vlastníkem zástavy nikdy nebyl. Z uvedeného zřetelně plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního; vlastník zástavy (zástavní dlužník) je totiž povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů (k uspokojení pohledávky zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku).
Povinnost dlužníka plnit zástavnímu věřiteli na úhradu dluhu osobního dlužníka z titulu zástavního práva (srov. §151g obč. zák.) však nenastává dnem vzniku zástavního práva, nýbrž až dnem, kdy se prosadí uhrazovací funkce zástavního práva, tj. v případě, že zajišťovanou pohledávku řádně a včas neuhradil dlužník osobní. Neuhradí-li tedy zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může vymáhat) po dlužníku zástavním, s omezením daným právě tím, že uspokojení peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku sloužícího jako zástava (srov. k tomu shodně i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 31/2007“).
Úvaha odvolacího soudu, podle které to, že dovolatelé majetek nabytý dědictvím použili v konkursním řízení vedeném na společnost s ručením omezeným, ač nešlo o dluhy zůstavitele (nýbrž o dluhy úpadkyně) nemá pro věc (pro posouzení jejich odpovědnosti za dluhy zůstavitele) význam, je tudíž z pohledu výše rozvedených závěrů nepřiléhavá. Dovolatelé totiž již v řízení před soudem prvního stupně poukazovali na to, že tento majetek je po nich do konkursu vymáhán z titulu zástavního práva. S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek společnosti s ručením omezeným (leden 1999) a době úmrtí původního žalovaného se přitom nabízí závěr, že zástavním dlužníkem byl již původní žalovaný. Pro závěr, zda a v jakém ohledu se zástavní právo, jímž byly zděděné nemovitosti zatíženy ke dni smrti zůstavitele, může projevit jako dluh zatěžující dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.), je pak určující, zda ke dni smrti zůstavitele již zůstavitel měl povinnost plnit z titulu zástavního práva dluh za osobní dlužnicí (společností s ručením omezeným) proto, že ta jej řádně a včas neuhradila (samotným zatížením majetku zástavním právem se obecná cena tohoto majetku nemění a v dědickém řízení se před vznikem uhrazovací povinnosti zůstavitele jako dluh zatěžující dědictví nepromítá). K předpokladům, za nichž se závazek zástavního dlužníka může stát splatným až v důsledku prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka, srov. opět R 31/2007.
Odvolací soud, veden nesprávnou úvahou, že plnění, jež dovolatelé poskytli do konkursní podstaty úpadkyně postupem podle §27 odst. 5 ZKV, nemohlo být apriori plněním na dluhy zůstavitele, se výše popsanými okolnostmi nezabýval a právní posouzení věci je v tomto ohledu neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve vztahu ke druhému a třetí žalované zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým a třetí žalovanými, včetně řízení dovolacího.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a první žalovanou je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání této žalované bylo odmítnuto. Procesně úspěšnému žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění (dále jen „vyhláška“). Sazba odměny za dovolací řízení podle §3 odst. 1 bodu 5., ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky činí 3.280,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.640,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži první žalované celkem částku 1.715, Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu