ECLI:CZ:NS:2007:29.ND.322.2007.1
sp. zn. 29 Nd 322/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně I., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. S. a 2) V. Ch., o zaplacení částky 37.475,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 42 Cm 62/2003, o návrhu druhé žalované na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 42 Cm 62/2003 se k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ú. n. L. nepřikazuje.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá žalobou podanou u Krajského soudu v B. vydání rozhodnutí, kterým by první a druhé žalované bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně směnečnou pohledávku ve výši 37.475,- Kč se 6% úrokem z prodlení od 6. prosince 2002 do zaplacení.
Krajský soud v B. ve věci rozhodl dne 7. února 2003 směnečným platebním rozkazem č. j. 42 Sm 534/2002-14, proti němuž podala druhá žalovaná námitky. Následným podáním navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Krajskému soudu v Ú. n. L. Uvedla, že je osobou tělesně postiženou se sníženou pohyblivostí, přiložila lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené MUDr. E. P., praktickou lékařkou a fotokopii průkazu zdravotně tělesně postiženého.
Žalobkyně s delegací věci ke Krajskému soudu v Ú. n. L. nesouhlasila s tím, že lze předpokládat rozhodnutí ve věci při prvním jednání a přeprava originálu směnky je nevhodná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému Krajskému soudu v B. a Krajskému soudu v Ú. n. L., jemuž má být věc přikázána [§12 odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], návrh druhé žalované na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.
Ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. určuje, že věc může být přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě druhého odstavce citovaného ustanovení též k důvodu, pro který má být věc přikázána.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc přikázána, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být totiž navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil nepříznivě.
Argumenty uváděné druhou žalovanou postup podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. neodůvodňují, když nejsou způsobilé prolomit zásadu vyjádřenou v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, přičemž Nejvyšší soud přihlédl i k nesouhlasu žalobkyně s navrženou delegací.
Nejvyšší soud proto věc jinému soudu z důvodu vhodnosti nepřikázal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. prosince 2007
JUDr. Ivana Š tenglová
předsedkyně senátu